Zahrada

Anotace: Toto je má maturitní písemná práce, ze které jsem dostala za 2, protože je tam maličko chyb:)

Místo, o kterém Vám budu vyprávět je místem, kam lidská duše nezavítala. Místo, které byste těžko hledali na mapě. Nemá název, ale má duši.
Oním místem je nádherný a obrovský zámek. Ale ještě před vstupem do oné renesanční stavby, mne vždy uvítá mohutná kovaná brána. S motivy ani ne přesně určujícími svůj původ, ale poutajícími svými tvary. Brána je porostlá od počátku do konce růžemi. Růže mají barvu čistoty, sem tam se derou o místo na tomto světě růže s barvou purpuru. Jsou vykvetlé, protože se chtějí dotknout slunce alespoň na maličký okamžik. Když jsem se poprvé odvážila projít pod onou bránou, o které jsem si myslela, že je vrcholem krásy, netušila jsem, že to byl pouhý začátek. Pod nohama se mi rozprostírala kamenná cestička. I přes mou nepohodlnou obuv jsem necítila téměř žádný odpor. Po několika krocích jsem uviděla přenádhernou zahradu plnou květin. Melodie, které vycházely z hrdel ptáčků, se nedají napodobit na žádný hudební nástroj a přesto je to nejkrásnější melodie, co lidské ucho zaslechlo. Zdálo se mi, že zahrada má ukryté bludiště, ale tomu jsem zatím nevěnovala pozornost. Zaujaly mne ty skvosty v podobě fialek, slunečnic, kopretin a spousty dalších květin, které snad ani nejsou v herbáři zaznamenané. Ona vůně, která ovlídla celou zahradu, byla nepříliš vtíravá, ale nemohla jsem si jí nevšimnout. Květiny, ať chcete nebo ne, se na mne usmívaly, nemohla jsem jim úsměv neopětovat. Po té co jsme se doytosti nasmály, jsem se rozhodla poznat další části onoho kouzelného ísta.
Neušla jsem mnoho kroků a přede mnou se vynořil honosný strom. Vrba se myslím jmenuje, alespoň její příbuzní. Tato měla dlouhé větve, spíše větvičky, které byly obalené lístečky mající tvar srdce. Vánek si s nimi pohrával a ony se nebránily, působilo to pohádkově. Nevím co, jaká moc mne táhla projít těmito větvičkami ke kmeni stromu. Neodolala jsem a musela jsem ukojit svou zvědavost. Na jedné mohutné větvi se houpal provaz, na jehož konci bylo dřevěné cosi, co sloužilo zřejmě jako houpačka. Zbožňuji houpačky, vyrovnává se na nich má nevyrovnaná podstata, a tak jsem se houpala. Ne příliš dlouho, jelikož se nebe začalo černat a ptáčci se počali schovávat do korun stromů. I já jsem se snažila najít střechu nad hlavou, kde by mé pomněnkové šaty nevypadaly jako právě vyprané. Po překonání lávky, pod kterou se rozprostíralo krásné jezírko se zlatými rybičkami, jsem spatřila onen zámek. S úžasem jsem zůstala stát a hleděla jsem na tu nádheru. Netušila jsem, mohu - li vstoupit,ale odvážila jsem se. Přivítal mne s otevřenou náručí, dýchl na mne duch starodávna a pocit, že se zde nikdy nedělo žádné příkoří. První místnost mi naskytla možnost ulevit svým nohám a posadit se na polstrovanou židli, a nechat plout své myšleny. Pocity, které mnou prostupovaly, jsem nikdy před tím nezažila a zažívám je pouze při návštěvě tohoto místa. Než jsem obešla přístupné místnosti, venku se rozjasnilo a slunce se opíralo do půdy, aby ji alespoň maličko osušilo, pro mne. Opustila jsem zámek s myšlenkou, že se sem ještě vrátím, alespoň jednou, prozkoumat všechna zákoutí která naskýtá tato impozantní stavba.
Tehdy mne více zajímala zahrada. Tam jsem nechala odpočinout opravdu až na dno své bolavé duši, a nepřemýšlela nad ničím, co by mi mohlo pošlapat radost a pocit euforie.Labyrint nebo chcete - li bludiště, chtělo a toužilo po mé přítomnosti, nemohla jsem mu ji upřít a přistoupila jsem na jeho hru. Po pravici živý plot končil na pravé straně, a jinde zase na levé. Nevěděla jsem, kam se mám vydat, ale měla jsem mnoho času, a tak jsem šla tam, kam přede mnou letěl motýl. Nevzdálil se ode mne ani na vteřinu a jako by mi ukazoval cestu. Poslechla jsem ho a za nedlouho jsem došla doprostřed bludiště. tam byl nádherný záhon slunečnic. Zeptala jsem se motýla, jestli si jednu mohu utrhnout, a on jako by mi rozumněl, zatřepal křídly na souhlas. Nasála jsem jejich sílu a jednu si vzala na památku. Motýl mne odvedl ven z bludiště a já jsem si uvědomila, že musím domů.
Nelehce se mi opouštělo tak vzácné místo. Jediné co mě uklidnilo bylo vědomí, že o tomto místě nikdo neví a tak mi ho nevezme. Je totiž pouze v mé hlavě, kam prchám před problémy a kde čerpám novou energii do boje se všedním světem.