Ostrov Zatracených

Anotace: Toto je moje fantasy jsou tam dvě kapitoly, časem břibude pokračování. Díky za přečtení a ohodnocení.

Kapitola 1. – Počátek Výpravy
Píše se 4. březen, rok 73, věk III. Po cestě jede dostavník k největšímu přístavnímu městu země Andor, k Andolu. Je to těžce opevněné město s mohutnou bránou, která tu je už od II. Věku. Na hradbách se tyčí k nebi strážní věže s nejsilnějšími balistkami v tomto malém království. Konečně dostavník dojel před větší hospodu se jménem „U opilého Krále“. Z dostavníku vystupuje štíhlá postava, s dlouhýma ušima, lukem na zádech a krásným loveckým tesákem u pasu. Elf vstupuje do hospody a ihned ho do nosu zasáhne štiplavý zápach moči a smrad všech možných opilců. „Jak to, že to tu ještě nezavřeli? Pomyslel si elf a šel rovnou k hospodskému. „Je tu už výprava do Egonu?“ „Ano, odpověděl mu pohotově hospodský, čekají nahoře.“ Zatímco elf běží nahoru, myslí si: „Proč jsem bral sakra tu nabídku? Kdybych tolik nespěchal, mohl jsem počkat na další loď a odplout s ní. Ne, teď tu musím v této smradlavé hospodě počkat na zbytek družiny, doufám, že to nebudou žádní pitomí ignoranti.“ Vstupuje do místnosti: „Á, tady jsi, takže když už přišel i Tylanir, elf z Andorinských lesů, tak jsme skoro všichni!“ povídá kapitán, stojící u stolu v místnosti. U stolu sedí také nějaký člověk, podle zbraní zřejmě válečník a hobitka, podle hole s zářícím kamenem na konci a pláště pokresleným ornamenty je to určitě kouzelnice. Hobitka se na něj usmála a pak se dál věnovala četbě nějaké knihy a válečník se jen ohlédl, cosi zabručel a začal si leštit dýku. „Neviděl jsi dole nějakého trpaslíka? Ten jediný nám tu chybí. Povídá ještě kapitán. „Ano, jednoho trpaslíka ležícího na stole.“ Hobitka se bleskově zvedla, vykřikla: „Snad to není ten trpaslík, říkala jsem mu, aby se neopíjel!“ a utíkala ke schodišti. Za chvíli se vrátila a táhla za sebou napůl opilého trpaslíka. „Proč bereme s sebou toho opilého trpaslíka? Jenom se na lodi poblije.“ „Hele, nech ho, jó? O co, že by tě v klidu svou sekerou porazil.“ Člověk se zvedá: „Tak to pojď zkusit! Třeba se trefí alespoň jednou z těch 20 pokusů, (smích)!“ Efektní zaklínadlo, které stojícího válečníka, odrazí do křesla a spoutá magickými řetězy, „Jak si poradíš teď, človíčku hmm…? Kapitán: „Ale no tak, žádné rvačky, máte chránit naši loď a ne povraždit se mezi sebou!“ Všichni se zklidnili a usedli do pohodlných křesel. „Takže, já jsem kapitán této obchodní lodi a mám za úkol dovést zboží do Egonu a zpátky. Váš úkol je chránit moji loď před piráty a dalším nebezpečím. Na místě můžete buď zůstat nebo plout se mnou zpátky, zůstanete = dostanete peníze, poplujete zpět = dostanete peněz víc. Jasné?“ Všichni: „Ano, je to jasné!“ „Dobrá, povídá kapitán, Takže zítra odplouváme!“

Kapitola 2. – Plavba
Ráno nastupujeme na tu smradlavou kocábku, ne, není to tak zlé, ale v našich lesích jsme měli lepší lodě. Elfové totiž umí nejen se schovávat a sesílat kouzla či střílet z luku, ale také dobře vyrábět lodě. Najmout jako ochranku, jsem se nechal jen proto, že se potřebuji co nejrychleji dostat do Egonu a najít tam mistra Druida, aby mě zasvětil do tajů svého umění, ano chci se stát druidem. A proto se potřebuju dostat do Egonu. Hned!
„Už se všichni nalodili?“ „Ano, kapitáne!“ „Dobrá, tak zvednout kotvy! Odplouváme!“ Pomalu, velmi pomalu se loď, plná nákladu a lidí, odlepila od mola a vyplula na moře. Brzy chytila vítr a pak už hladce plula stálou rychlostí směrem k Egonu.
Už uplynuli dva dny plavby, trpaslík Dórin mastí karty s tím válečníkem Břitvou a ta hobitka Freya si tam u nich něco čte a po očku sleduje zda se neschyluje k rvačce. Já sedím kdesi ve své kajutě a studuji učebnici kladení pastí, potřebuji se totiž zdokonalit v ukrývání pastí.
Dnes je to pátý den naší plavby a díky poplachu nebyl tak nudný jako ty předchozí. Rychle jsme šli na palubu a viděli jsme jednoho člena posádky jak je přivázán ke stožáru a u něj stojí kapitán. „Tento muž byl přistižen, jak se vkrádal do zakázaných částí lodi, jelikož na mé lodi platí určitá pravidla, která se neporušují, bude tento muž za trest přivázán dva dny ke stožáru bez jídla. Nikdo mu nesmí dát najíst nebo ho přivážu vedle jeho!“ Jakmile se dav rozešel, zavolal na mě ten odsouzený muž: „Pssst, hej elfe, pojď sem.“ „Co chceš?“ „Jenom trochu jídla a prozradím ti malou informaci.“ „Ne, kapitán by mě přivázal ke stožáru taky!“ „Ale no tak, nikdo tu není.“ „No dobrá, elf hodí krajíc chleba potrestanému, A co ta informace?“ „Jistě, jistě. Poslouchej. Na téhle lodi je údajně ukrytý poklad nedozírné ceny, který má sloužit jako výkupné, aby obě království uzavřela mír. Já se chtěl na ten poklad jenom podívat, nikdy jsem totiž žádný poklad neviděl.“ „Není divu, nejspíš si ho chtěl ukrást.“ Odpověděl mu elf a odešel. Za chvíli: „To je pitomost, i kdyby to nějaký poklad byl, tak by se na něj nešel jen tak podívat, já bych se ho hledat ani nevydala a navíc by mě mohli potrestat.“ „Hmm a jak je asi veliký ten poklad?“ zeptal se Dórin. „Nevím, odpověděla hobitka, a ne, že to půjdeš zjistit, to by byl malér!“