Snerg-Dar kapitola 1. a 2.

Anotace: tak, první a druhá kapitola mýho přípěhu, od kterého ste už možná četli úvod:)(jestli ne-Snerg-Dar, úvod od Regika) není to sice nic moc děj, ale časem to bude určitě lepší(musím se přece nějak prokousat začátkem) pls přečtětě a OHODNOŤTE!!!!!!!!!

CRRRRRRRRRRRRRRRRR!
„Konečně, konec školy,“ zajásal Charlie a vyběhl ze školní budovy tak rychle, že málem vrazil do kolemjdoucí profesorky Tweetové. Běžel po celou cestu až k tramvaji číslo 13, dokud si nesedl na jediné z pár volných sedadel.
Prudce oddechoval, protože běžel tak rychle a ani si nevšiml, že vedle něj sedí ředitel školy, kterou Charlie navštěvoval: profesor Dewinder.
„Áá, dobrý den, pane profesore,“ pozdravil ho. „Copak, jedeš domů?“ odpověděl mu na jeho pozdrav profesor. „Jo, konečně jsem dokončil 9. třídu,“ oddechl si Charlie „ale nevím, na jakou střední školu se budu hlásit.“ „Něco jsi mi připomněl,“ ozval se znovu profesor a začal se přehrabovat v tašce. „Tohle jsem ti zapomněl dát, všichni ostatní to už dostali, jenom ty ne,“ řekl a podal mu papírek, který byl napsaný velmi úhledným písmem.

Milý studente Dewinderovy základní školy. Tímto dopisem zvu tebe a všechny ostatní žáky devátého ročníku na významnou poradu o tvé budoucí škole . Proto se v sobotu v 19 hodin dostav do mého kabinetu(3. patro, 13. místnost vlevo) .

„Pane profesore…,“ chtěl se zeptat Charlie, ale profesor právě vystupoval. Dojel až na Náměstí sv. Bruna a vystoupil. Doma si dopis ještě jednou důkladně pročetl, schoval na poličku nad svým psacím stolem a usnul.
Když se Charlie probudil, bylo teprve půl sedmé. Charlie vstal, oblékl se a šel do kuchyně. Myslel si, že mamka s taťkou ještě budou takhle brzo spát, když ale přišel ke kuchyni, vycházel z ní šepot… „…Tome, myslíš, že bude Charlie ve třídě s Fredim?“ „Co já vím? Určitě nám to později řekne.“ „Hele, za dveřmi je Charlie,“ řekl najednou nápadně nahlas tatínek a Charlie vstoupil do kuchyně, kde už byli tatínek a maminka přichystaní do práce. „S kým že budu ve třídě?“ zeptal se Charlie. „Ale nic, to jsme si tady s maminkou jenom tak povídali,“ rychle si vymýšlel tatínek. Po chvíli oba odešli do práce a Charlie zůstal doma sám.
Co to má všechno znamenat, pomyslel si Charlie. Proč si jeho mamka s taťkou tajně šeptají, co ten dopis od samotného ředitele Dewinderovi školy, a kdo to pro všechno na světě je ten Fredi? No nic, pomyslel si, budu muset počkal do soboty, snad se mi zodpoví alespoň nějaké odpovědi.
Když se v pátek probudil, už hořel nedočkavostí. Ještě jeden den! Večer už byl tak nedočkavý, že málem do tří hodin v noci vyhlížel, jestli náhodou nepřichází pošťák, který by mu donesl dopis, že se schůzka překládá na dřív.
CRRRRR! Klap! Charlie zaklapl budík, byl ještě moc ospalý, a spal dál.
„Charlie, vzbuď se!“ „No tak, Charlie.“ To s ním třásla maminka. „Vzbuď se, kdyť už je šest hodin, za hodi…“ „Cože? Šest?“ Charlie se rychle probudil. Jak jsem mohl zaspat celé odpoledne? Říkal si sám pro sebe v duchu. No, možná bych se neměl tolik divit, když jsem včera tak ponocoval… no vlastně dneska. Teď musím rychle na to zasedání.
Oblékl se, vzal z poličky ten dopis a rychle pelášil k tramvaji. O chvilku později si vzpomněl, že doma zapomněl jízdenku a bundu(protože lilo jako z konve), tak zase utíkal domů, vzal si všechno na co zapomněl a zase běžel k tramvaji. Když se podíval na hodinky, bylo už půl sedmé. Cesta tramvají trvá asi dvacet pět minut, tak to snad tak tak stihnu, pomyslel si a sedl si na sedadlo, které bylo hned u dveří. Bylo mu divné, že na něm nikdo nesedí, protože většina lidí měla tohle sedadlo velmi v oblibě. Ale hned mu bylo všechno jasné. Nějací haranti na sedadlo nalepily žvýkačku a on jim na to skočil. Grrrrr, pomyslel si, to jim někdy oplatím.
Chvilku na to už byl u školy. Rychle, to ještě stihnu! Proběhl vchodem, pak šatnami…troje schody…1. dveře… 2. dveře…5. dveře…10….12….třinác… chtěl říct Charlie. Ale čekalo ho tam největší překvapení od té doby, co mu profesor Dewinder předal ten dopis: třinácté dveře tam nebyly. Čísla na dveřích ukazovala jedenáctku, dvanáctku a potom už nic.

Kapitola 2
Třináctá místnost

Co teď? Pomyslel si Charlie. Kde je? Zkusil zaťukat na místo za dvanáctou místností(učebna přírodopisu), kde by teoreticky měla být ta třináctá, ale nic se nestalo. Přemýšlel: co by asi dělal profesor Dewinder? Kdyby tady ovšem byl… Určitě by tady takhle nestál a čekal až někdo přijde. Byl unavený, jak celou dobu k tramvaji utíkal, tak si chtěl sednout. Ale nikde tu nebyla žádná židle, žádné křeslo, no prostě nic, na co by se dalo sednout, tak si sednul na zem. „Au!“ vykřikl Charlie. Na zemi pod ním něco bylo: panty.
Cože? Na co jim tady jsou pa… Ahá! Konečně mu to došlo. Profesor Dewinder měl vždycky rád vtípky. Zadupal a stalo se to, co si myslel že se stane: propadl se tajnými padacími dveřmi. A padal a padal. Žuch! Dopadl na něco měkkého. Matračku. „Konečně poslední student, pane profesore.“ Pronesl někdo za ním. Otočil se. Za ním stál vysoký kluk, asi stejně starý jako Charlie. Měl tmavě černé vlasy, zelené oči a na čele klikatou jizvu ve tvaru blesku. (Charlie měl pocit, že už o něm někdy slyšel.)
„Copak, problémy s třináctou místností?“ řekl profesor Dewinder. Charlie si uvědomil, že vypadá nějaký starý: měl delší vousy a hustší obočí a dokonce měl brýle! „P-pane profesore, jste to vy?“ otázal se Charlie. „Správná otázka Charlie. Odpověď zní ano i ne. Jmenuji se profesor Dewinder, přesto nejsem ředitelem této základní školy. Ředitelem je můj mladší bratr Cornelius.“ „Cože?“ zeptal se nechápavě Charlie. „Neboj, během mého výkladu se ti dostane odpovědi.“ Zadržel ho profesor a začal: „Ehm ehm, tak tedy. Proč jsem vás pozval?…“ „Pane profesore?“ vyrušil ho náhle chlapec s černými vlasy. „Co je, Harry?“ „Můžu už jít domů, pane profesore?“ „Ano, můžeš. A díky za spolupráci.“ Potom, co to dořekl, Harry najednou zmizel.
„Pane profesore, kam zmizel?“ zeptal se Charlie. „Přemístil se do Bradavic:“ „Do čeho že se přemístil?“ „Do Bradavic, to je kouzelnická škola, která s námi spolupracuje.“ „Cože! Kouzelnická? Ale…“ „Už dost otázek, Charlie,“
„Takže, proč jsem vás sem zavolal. To proto, že už jste dostudovali devátý ročník mojí… ehm tedy Dewinderovy základní školy. A jak jste si jistě za svůj pobyt tady ve škole všimli, že tyhle třinácté dveře tady nikdy nebyly, nejsou, ani nikdy nebudou, protože tohle je můj kabinet, kde přijímám osmáky do Dewinderovy kouzelnické školy.“dořekl profesor a dodal „Máte nějaké dotazy?“ Všichni se hned začaly hlásit a profesor vyvolával: „Pane profesore, kdy nastoupíme do té kouzelnické školy?“ „Škola samozřejmě začíná jako normálně, to znamená 1. září.“ „Kde ta škola je?“ zeptal se Charlie „To jsem vám ještě neříkal? Dewinderova kouzelnická škola je ve stejné budově jako tahle základní škola. Vejdete zadním vchodem a školník(ano, ten je taky s námi)vám řekne kudy se tam dostanete.“ odpověděl mu profesor Dewinder. „Co si s sebou máme vzít?“ „To vám bude zasláno naší poštou.“ „Jakou „vaší“ poštou?“ „Ano, správná připomínka,“řekl profesor a začal se přehrabovat v tašce. Po chvíli z ní něco vytáhl. Vypadalo to jako nějaké ručně vyřezávané podnosy ze dřeva se spoustou znaků po stranách: vypadaly jako keltské runy. Každému jeden dal. „Ty si dobře uschovejte, protože druhý už vám dávat nebudu. Jsou moc drahé a cenné. Jsou to poštovní tácky, které slouží k posílání pošty mezi kouzelníky,“ řekl profesor „Hned vám to předvedu. Tak Charlie, ty se postav tamhle do rohu a ty, Ricku, se postav na druhou stranu… ano takhle je to v pořádku. Ták a teď…“ profesor zamával nějaký složitý klikyhák do vzduchu. Najednou se runy na Charlieho tácku rozzářily do červena a profesor na něj položil obálku, která asi po dvou vteřinách taky zčervenala a po chvíli… no tohle pomyslel si Charlie… ona zmizela. Jak zmizela, tak po pár vteřinách už ležela na Rickově tácku. Ozvalo se nadšené “óóóó“ a profesor obálku sebral a všem ji ukázal. „Pane profesore, jak jst…“ „To jsou jenom kouzla, jenom kouzla…“