ÚPV - Den - 2.díl (Pocity Dítěte Paula)

Anotace: Tentokrát jsem se zaměřil na konkrétní dítě. Pokud jste četli první díl, určitě pochopíte, oč jde.

- „To si ze mě děláš snad srandu??!!!“…ozývá se z domu naproti Beckyina baru. Dále můžeme zaslechnout jen jemný pád na zem malého tělíčka a následné tiché fňukání. Najednou se rozrazili dveře a vidím jak můj nevlastní bráška běží ke mně se silným obtiskem ruky na tváři. Jen z těží jsem poslouchal jeho další neúspěch při krádežích, které tady denně provádíme. Ještě že já jsem za tím hlupákem nemusel jít první! Celý den stojíme u dveří a čekáme, až si nějaký vandrák z okolí přijde sednout do baru! To, že nikdo zatím nepřišel, za to nemůžeme, ale koho to zajímá? Na to, že je mému bráškovi 7 a mě 8 si stále držíme náš flek u baru. Krást by se mi například na východní straně města nechtělo. Je to tam mnohem nebezpečnější, než tady. Můj bráška Timmy přispěchal za mnou s neradostnou zprávou, že náš „Otec“ se zlobí, že jestli nenakradem aspoň něco, že potáhneme z města a chcípnem hlady! Ačkoliv nám to říkal skoro denně, stále jsem se jeho slov obával a věřil jim! Je šest hodin ráno a stojíme tu už dvě hodiny. Spát jsme šli pozdě, ale raději než abych celý den odpočíval vedle těch lidí, co tu všude chodí a mrmlají si pro sebe cosi v jakési agonii, raději budu celý den stát u baru a okrádat, abych se potom mohl vyspat u „Otce“ v zamčené velké místnosti, kde spí ostatní děti z města, co pro něj pracují. Zatím, co stojím, mi vítr ofoukává mé nečesané dlouhé vlásky a přemýšlím, ani nevím o čem. Možná z nudy, možná ze strachu, že mě zmlátí, možná proto, že v cosi doufám…nevím v co. Stále ale musím dávat pozor a lákat dovnitř ty divné lidi, co jsou všude ve městě, občas do města přicestuje karavanou někdo nový. Můj bráška vedle mě stojí, rána se mu na tváři moc nehojí, spíše se mu zhoršuje. Bojím se o něj, je hrozně zesláblý a najíst dostal před dvěma dny. Bojím se, že umře, jako malá Marry z východní strany. Když si vzpomenu, co s ní ten bezdomovec udělal, naskakuje mi husí kůže. Bojím se, že nás to potká také. Otce tohle ale nikdy nezajímalo a bylo mu jedno, co se s námi stane. Hlavní vždy bylo, že jsme mu něco přinesli. Pokud jsme mu nepřinesli tolik, kolik si představoval, vyhodil nás spát ven. Většina se z nočního spaní venku ráno vrátila naprosto ve zuboženém stavu. Nechci si raději ani vybavovat, co se v noci s těmi, co spí venku, děje. Stačí se mi kouknout na osazenstvo našeho městečka! Celý den, dokud jsem na očích těch lidí, ve mně panuje hrůza a děs, že se mi něco stane. Jak tak přemýšlím, už je 9 hodina ráno a město jakoby stále mrtvé. Za hodinu si mě zavolá Otec a jestli mu nic nepřinesu, zmlátí mě jako psa. Řekl jsem tedy Tomymu ať hlídá dveře, že půjdu tedy něco najít za město. Takhle jsem vždy zachraňoval svou situaci, když jsem nic nenakradl. Prostě jsem šel za město a našel sem tam nějakou tu cetku. Pořád lepší něco než nic. Většinou už ale nic nenacházím, poněvadž tuhle taktiku nepoužívám jenom já, ale i ostatní děti. Vrátím se tedy ke dveřím a čekám dál s bráškou. Čím víc se blíží desátá hodina, tím více se mi dělají v žaludku vředy a tím více mě začínají bolet rány, které jsem dostal od Otce. Jakoby věděli, že jich zase pár přibyde. Moc se bojím! Třeba ten jeho nátlak nepřežiju jako minule Tina. Ještě teď si vzpomínám jak její tělo leželo přede mnou na zemi, nehýbalo se, nedýchalo. Leželo v krvi a Otec jen mávnul rukou a nic nedělal. Když jsme měli odpoledne přestávku, šli jsme jí s Tomkem pohřbít na místní hřbitov. Oba dva jsme tam kopali díru, hodily tam její bledé, nedýchající tělo a zahrabali jsme jí. Nesmím na to myslet! Musím stále čekat a doufat! Bylo už 9:45 a moje naděje, že se to dnes obejde bez mlácení, byla skoro nulová. Najednou ke mně přišla nějaká žena v lehkém oděvu, usmála se na mě, pohladila mě a dala mi 5 dolarů. Chvíli jsem nechápal! Nejdřív jsem se musel podívat na to, jestli se mi to nezdálo, a potom jsem se podíval na ní. Najednou se mi místo ní zjevila moje maminka, která je pohřbená hned vedle Tiny na hřbitově. Byla jí tolik podobná! Jakmile mi dala ty peníze, vzpomněl jsem si na to, jak mě kdysi maminka hladila, usmívala se na mě a vždycky mi přidala nějaké ty peníze na jídlo. Neudržel jsem se a začal plakat! Bylo to tak krásné! Na pláč ale už moc nezbýval čas…..“SAKRA PAULE! JE DESET! KDE JSI SAKRA?“