Nečlověk

Zbývaly dvě hodiny do polední pauzy, když se objevil asi třicetiletý muž a přistavil se k okénku s nápisem Evidence obyvatel. Úřednice řekla své obvyklé: „Prosím,“ a muž si odkašlal. Potom přednesl svou občanskou žádost, která úřednici s třicetiletou praxí postupně vykolejila.

„Chtěl bych požádat o vyškrtnutí z evidence.“

„Jak myslíte vyškrtnutí, myslíte změnu bydliště?“

„Ne změnu bydliště, nebo vlastně taky, ale hlavně já nechci být evidovaný.“

„Počkejte, nechcete…evidovaný být musíte tak jako tak, i když se odstěhujete.“

„Ale já jsem se rozhodl, že nechci být v evidenci obyvatel.“

„No když nebudete evidovaný tady, tak v každém případě budete evidovaný někde jinde.“

„Ale to právě nechci, já chci, aby mě už nepočítali mezi lidi.“

„Teď vám nerozumím, cože nechcete?“

„Já jsem se ze své vůle rozhodl, že nechci být evidovaný jako člověk.“

Úřednice udělala přesně to, na co byla ze života navyklá: „Jéžiš, tak v tomhle vám nepomůžu. To leda že bych zavolala na matriku…vydržte…! Heluš? No, Heluš, prosím tě, mám tady pána a chce vyškrtnout z evidence. Já nevím… No, no, no tak přijď jo? No, přijď ale hned, jo?“

Heluš nepřišla sama, dorazila spolu s Liduš a Maruš, všechny čtyři, navzájem se podporujíce proti podivínovi zahájily slyšení.

„Tak co si přejete, pane?“

„Jak jsem už říkal, chci požádat o vyškrtnutí z evidence. A abych předešel otázkám, které mi již byly položeny, říkám, že nechci být nikde veden jako člověk.“

„Aha,“ řekla Heluš konejšivě a její hlas měl vypolstrované stěny, „a co vás k tomu vede, pane?“

„To je jednoduché, stydím se za to, že patřím k lidem. Já vím, neměl bych uznávat kolektivní vinu, ale nejsem schopen setřást ze sebe pocit spoluzodpovědnosti za postupnou devastaci hmatatelného i nehmatatelného světa. Je mi z lidí zle, abych tak stručně řekl. Tudíž jsem dospěl k přesvědčení, že jediná možnost je vědomě se vyřadit z příslušnosti k lidskému rodu.“

„Počkejte, tohle přeci nemůžete, pane!“ vpadla muži do řeči Liduš.

„A kdo mne k tomu donutí, když nechci? Kdo mne může nutit, abych proti své vůli zůstal člověkem? Já zde prohlašuji při zdravém rozumu a plném vědomí, že si nepřeji být považován za člověka! Na vás je, abyste odstranili veškerá data, která by mne mohla i jen nepřímo spojovat s lidmi. Je to mé rozhodnutí, žádám, aby bylo respektováno. Jakým právem mi může kdokoliv nařídit, abych setrval v příslušenství k rodu, ke kterému mám hluboký a trvalý odpor? Existuje vůbec takové právo? Naopak, jsem přesvědčen, že jako člověk může změnit podle svého rozhodnutí jméno, státní příslušnost, pohlaví, jako je mu přisouzeno právo vzít si život, tak musí mít i právo vzdát se lidství a zvolit si libovolný jiný živočišný druh, se kterým se ztotožňuje. Homo sapiens zklamal, dámy, jeho roztahovačnost je pro mne neúnosná, je mi za něj hanba, je poživačný a hlučný, domýšlivý a směšně nadutý, a navíc za sebou nechává mimořádný bordel. Odmítám být příslušníkem takového rodu!“

Úřednice se po sobě bezradně podívaly. Věc to byla vskutku neslýchaná, formulář k jejímu vyřízení bezpochyby k nenalezení. Maruš nenápadně zmizela. Heluš se nehodlala smířit s požadavkem, který odporuje normám.

„Já nevím, to prostě nejde! Tohle vám nikdo nepovolí, pane! To by si mohl každý vymyslet něco a přijít s tím sem a chtít po nás kdovíco a já nevím… Jak si to vlastně představujete? To si myslíte, že nemáme nic jiného na práci, než vás? A co byste vlastně chtěl být, když tedy ne člověk, můžete mi říct?“

„Můžete mě počítat mezi vysokou, berte mě jako srnce, žít budu v lese, budu se pást, ohryzávat stromky, v zimě se chodit přikrmovat ke krmelcům. Chci, aby se mnou bylo nakládáno jako se spárkatou zvěří, členům mysliveckého spolku dávám univerzální svolení ke svému odstřelu. Vzdávám se všech práv, která si člověk automaticky nafasuje ještě před narozením, mé zabití střelnou zbraní nesmí být hodnoceno jako vražda, pouze nechť je zkoumán soulad se zákonem o myslivosti. Nepřeji si být odlišován od srnčí zvěře! V případě úhynu žádám ohledání veterinářem a odvoz do kafilérie, případně zužitkování ve prospěch dravé lesní zvěře. Nepřeji si, aby mne kdokoliv označoval jako člověka, zakazuji si, aby mne kdokoliv zahrnoval do lidského společenství a přisuzoval mi jeho charakteristiky! Je vám to teď již jasné?“

Ale to už přicházela Maruš a s ní dva strážníci Městské policie. „Tady ten,“ řekla Maruš a zbylé tři úřednice se rozestoupily.

„Občanský průkaz, pane,“ pravil mohutný strážník. Muž se zatvářil nešťastně, jako když učitel po dlouhém výkladu zjistí u svých žáků absolutní neznalost. Potom přeci sáhl do kapsy.

„Tak ale už naposledy,“ řekl strážníkovi a podával mu kartičku. Strážník pročítal data. Poté vrátil průkaz a pokynul muži: „Půjdete s námi.“

„Proč ne, půjdu,“ přisvědčil muž a trojice se vydala chodbou k východu. Úřednice slyšely vzdalující se hlas podivína: „Pane strážníku, dovolíte otázku? Tak mě napadlo, co dělá Městská policie, když najde ve městě řekněme zatoulaného srnce…?“