Neznámá

Anotace: Krátká povídka o dívce, která nerozuměla dnešnímu světu

Procházela skrz šedé ulice velkoměsta plné tváří bez výrazu. Posádka lodi s absolutistickým kapitánem jménem systém. Škatulky a byrokracie, kde jedna černá ovce uprostřed bílých znamená společenskou smrt. Šla sama, protože byla vždycky tak trochu jiná. Pod dlouhé zacuchané vlasy schovávala modré oči plné smutku a slz. Nestyděla se za ně, jen neměla ráda otázky. Dívat se do očí jiných ji bolelo. Bolest, kterou cítila jen ona, přestože jí nepatřila.

Byla malá, i když věkem dávno přesáhla dětství. Špinavá a zároveň čistá, přestože lidé, kteří ji denně náhodně potkávali v ulicích, viděli jen to první. Nevadilo jí to. Nezajímali ji jejich názory, stejně jako všechno to ostatní, co patřilo k těm monotónním dnům v šedých ulicích. Vlastně byla pro ostatní lidi neviditelná. Se skloněnou hlavou procházela davem, nechtěla vidět. Bolelo to dost i bez toho, aby se dívala. S myslí vzdálenou několik světelných kilometrů daleko narazila do muže, který šel naproti ní a upadla na zem. Muž nebyl jako ostatní hlavičky v davu, který proudil odnikud nikam všude kolem nich, všimnul si jí a neignoroval. Podal jí ruku a pomohl vstát, už ji nestáhnul zpět. Šli tak ruku v ruce ještě nějakou dobu, až se nakonec muž u jednoho z domů zastavil, bez problémů odemknul a vešel i se svou novou neznámou družkou dovnitř. Bydlel tam.

Vzal drobnou dívku do náručí a odnesl k posteli, kde ji opatrně položil, jako panenku. Pak odešel do kuchyně uvařit pro oba čaj. Přinesl jí ho, když už nebyl horký, ale ani moc studený. Společně tak tiše pili čaj, on si přisedl na okraj postele vedle ní. Komunikovali beze slov a přehnaných gest. Upřímně, nadpozemsky. Usmál se na ni a její obličej se na chvíli proměnil v zrcadlo. Úsměv se mu vrátil. Pohled do jeho očí ji nebolel, ba naopak. Hrál na její struny naděje, melodie, které neznala. Už u něj zůstala. Když ji chtěl představit svým přátelům a rodině, nemohl. Neviděli ji. Viděl ji jen on a ona tu pro nikoho jiného nebyla.