Irresolute

Irresolute

Anotace: Možná spíš psychologická než filosofická. Napsaná v době, kdy mi nebylo nejlépe - v tyto časy se mi píše nejlépe, prostě potřebuju ventilovat své emoce. Třeba se bude jevit jen jako zmatek, ale má svůj smysl...

Tři dny jen sedět a přemýšlet, nicméně stejně nenajít východisko, to umím asi fakt jen já. Když já se vyloženě bojím rozhodnout. Co když se rozhodnu špatně..? Ostatně, jako vždy...

"Je to tu stále stjné," ozve se za mnou Matt. Až leknutím nadskočím. Nepředpokládala jsem, že by mě tu někdo našel.

Podíval se na můj překvapený výraz a posadil se na schod vedle mě. "Když Stacy řekla, že jsi zmizela a už tři dny se neukázala, bylo mi jasné, kde jsi."

"Nevěděla jsem, že o tomto místě víš," řekla jsem. Můj hlas divně zaskřípal, přece jen poslední dobou jsem toho moc nenamluvila, spíš nabrečela.

"Takzvaná Lolina přemýšlecí komůrka," ušklíbl se. "Jistěže o ní vím, vždycky jsi se tu schovávala, když jsi potřebovala utéct před světem."

"A já si myslela, že jsem nenápadná," smutně jsem se usmála.

Taky se mu mihl po tváři úsměv. Zvednul ze země kamínek a hodil jej po protější stěně. "Máš strach, že...?"

Vydechnu..."A ty se divíš? Je to...příliš podobné."

"Téměř stejné," zašeptá. "Člověk by řekl, že se jednomu nemůže stát stejná věc dvakrát. Ale ty jsi vždy byla výjimkou, ve všem, prostě...jiná. Vždycky mimo všechny tabulky a grafy."

"Stačilo říct divná..."

"To jsem tím nechtěl říct,"podotkne,"jen je to zvláštní."

"Nicméně nic příjemného..." Skrčím nohy a rukama obejmu kolena. "Díky tomu mám okolo sebe vystavěných mnoho překážek a zdí a bojím se kteroukoliv překonat. A tohle je...opravdu příliš."

"Už jen to, že nad tím uvažuješ, je obrovský pokrok," snaží se mi dodat odvahu.

"Jenže k čemu mi to je. Ani nevíš, jak je to těžké. Strašně se toho obávám, mám noční můry."

"Já tě chápu. Ale ber to taky tak, že teď už jsi starší, máš více zkušeností. Víš, na čem ti záleží, jakým směrem jdeš."

Vstanu a rozhodím rukama. "Opravdu? Vím?" Po tváři se mi pomalu sveze slza. "Já to nechci znovu prožít, Matte. Uplynulo už skoro šest let, ale já se pořád cítím prázdná, byť to tak asi někdy nevypadá. Cítím, že jsem neúplná, velká část mé duše, mého srdce je roztříštěná," utřu slzy, teď už tekoucí v proudech po mých tvářích. "Tam, kde jsem a kupodivu nohama pevně na zemi, jsem se dostávala příliš dlouho na to, abych se teď rozhodla prostě hned."

Matt také stoupnul a chytil mě za zápěstí. "Jenže je tu jedna věc, kterou si očividně neuvědomuješ, nepřipouštíš."

Se zatajeným dechem mu pohlédnu do očí a s tlukoucím srdcem čekám, až tu větu vysloví.

"Že tentokrát to může dopadnout úplně jinak."

Vyprostila jsem se z jeho sevření a zadívala jsem se na zeď. Byla jako mým odrazem v zrcadle. Kdysi bývala čistá, ale po dlouhých letech, kdy ji nikdo nenatíral, se z bílé stala podivná šeď. Nahoře byl přechod mezi stropem a stěnou prosázen pavučinami různých tvarů i velikostí. Po celé její dílce byly praskliny...

...a právě ty mi nejvíce připomínaly mě samotnou. Taky se cítím plná šrámů.

"Lolo..." vyruší mě z myšlenek Matt.

Otočím se zpátky na něj. "Vím, že může. Ale není to jisté."

"Ale co máš v životě jisté..?"

"Nic...Neboj, uvědomuji si to až moc dobře,"znovu se posadím na schodek. "Jen mám strach, že si opět zvolím špatnou cestu."

"Řiď se srdcem, nic lepšího dělat nemůžeš."

"A dokud se nerozhodnu, stejně nezjistím, že byla špatná..."mluvím si pro sebe. Vůbec jsem nevnímala, že něco řekl.

"Ty si prostě nevěříš," prohlásí.

"Ne, nevěřím," odvětím.

"Měla bys," řekne Matt a já jen protočím oči v sloup. To jsou mi novinky, jenomže na tom není nic jednoduchého.

Jakoby mi četl myšlenky, namítne. "Jenže já mám pocit, že ty se ani nesnažíš. A jestli opravdu tolik nevěříš sama sobě, tak věř alespoň tomu, že Bůh by ti tuto situaci do života znovu nevkládal, kdyby nevěděl, že se nerozhodneš správně,"podíval se mi do očí. "Tomu doufám stále věříš."

Má pravdu. Z tohoto hlediska jsem se na to opravdu nekoukala. "Matte..."

Jenže Matt už tam nestál.

Byla jsem opět sama, mezi čtyřmi bílými stěnami. Moment, zdá se mi to nebo opravdu jsou čistě bílé jako nepopsaný arch papíru? Vstala jsem a přejela po jedné z nich prstem. Žádná trhlina ani prasklina. Sebemnší stopa po pavučinách.

Překvapeně civím na zeď. Jak je to možné? Poškrábala jsem se ve vlasech a opřela zády o zeď. Naproti mně tak byly dva schody a nad nimi dveře. Byly taky něčím jiné. Ale čím...?

Rozbušilo se mi srdce - rozhodlo se. Dveře se prudce otevřely a já nimi proběhla vstříc novým pocitům, nové etapě mého života.

Autor MissNothing, 10.01.2016
Přečteno 632x
Tipy 5
Poslední tipující: Panter, enigman, Papagena
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí