Města

Anotace: |^...^|

Toto je příběh o dvou sousedících městech. Byly to obrovské metropole, které rozlohou připomínaly malé státy. Obě města byla naprosto soběstačná a autonomní. Avšak navzájem byly v neustálém sporu. Mezi územím měst byl několik kilometrů široký pás území nikoho.

První z měst se jmenovalo Mospjong. Panovala zde absolutní diktatura a monarchie. Vůdce lidu, jak se říkalo panovníkovi města, měl vždy konečné slovo v záležitostech ekonomických, sociálních a zákonodárných a mohl si dělat co kdy chtěl. Stejnou svobodu měli jen jeho nejvyšší zastupitelé a rádci. Ostatní lidé byli povinni pracovat čtrnáct hodin denně, měli zakázáno se neoznámeně scházet ve větším počtu nebo třeba opouštět město.

Byla zde také přísná cenzura. Televizní vysílání, noviny, rádio, školní vzdělání, vše podléhalo přísné proměstské cenzuře. Také panoval neustálý nedostatek spotřebního zboží, jako třeba toaletního papíru. Lidé žili bídně, téměř v chudobě a v neustálém strachu. Po bytech chodily náhodné kontroly, které převrátily celý byt vzhůru nohama a když našli něco proti městského nebo korupčního, po obyvatelích bytu se slehla zem.

Manželé měli vládou nařízeno kolik dětí mohou mít. Odvíjelo se to podle práce, kde oba manželé pracovali. Děti byly už od školky vychovávány k poslušnosti a proměstskému smýšlení a bylo jim důrazně doporučováno aby, když přistihnou rodiče nebo odhalí korupční jednání, dotyčnou osobu ihned nahlásili.

Lidé věděli, že existuje druhé město, ale pro většinu z nich to byla spíš utopická pohádka, něco jako vysněný ráj než skutečnost. Podíl na tom měla i vláda. Čas od času se někdo pokusil utéct a dostat se do druhého města. Ve většině případů byl zajat nebo zastřelen a vystavován jako odstrašující případ. Byli ale i tací, kterým se povedlo dostat se do vytouženého a zpola vysněného ráje.

Druhé město se jmenovalo Synelon. Zde vládla elita společnosti, nejbohatší, nejinteligentnější a nejvlivnější lidé. Jejich posty byly dědičné, tedy krom inteligentních, ti byli vybírání v průběhu dospívání podle sledování ve školách. Průměrní lidé ani neměli tušení, že jim někdo vládne. Ani o tom nepřemýšleli. Vládnoucí elitě šlo o to držet lidi v nevědomosti. Proto jim dávali téměř neomezenou svobodu, pořádali se různé sešlosti, koncerty, zábavné akce a další. V televizi šly jen jednoduché nenáročné pořady vytvořené tak, aby na sebe braly veškerou pozornost diváka. Stejně na tom byly filmy, knihy a hry. Všeho byl přebytek a vše bylo dostupné pro každého, takže každý mohl žít v blahobytu.

Na každém rohu ale byly kamery, které sledovaly, jestli někdo nezačíná moc přemýšlet. Pokud byl někdo takový odhalen, podle jeho způsobu života a koníčků mu bylo dodáno spoustu věcí, které upoutaly jeho pozornost od přemýšlení.

Lidé v tomto městě neměli ani tušení o druhém městě, což byl přesně záměr vládnoucí elity, která o existenci sousedního města samozřejmě věděla. Největší problém představovala ta hrstka lidí, které se podařilo utéct z Mospjongu. Jeden takový přeběhlík jednou vládě dost zavařil.

Jmenoval se Alex. Byl to samotář, který vždy plnil své povinnosti a přidělenou práci. Vše dělal jen v zájmu města Mospjangského. Ale jen proto, aby na sebe nepoutal zbytečnou pozornost. Už od mala slýchal příběhy o druhém městě, kde se lidé mají dobře, jsou svobodní a mohou si dělat co chtějí. A tak si slíbil, že se tam jednou dostane. 

Po letech plánování se se skupinkou dalších uprchlíků dostal ven z města a jako jediný přežil cestu přes území nikoho. U hranic Synelonu ho ale odchytla stráž, která měla jediný úkol, a to chytat přesně takovéto lidi. Odvedli ho před vládnoucí elity, kde byl dlouho vyslýchán. Stávalo se, že z Mospjongu vysílali špiony, aby sledovali chod věcí v Synelonu a škodili tam. Nakonec mu byla nabídnuta dohoda. Nechají ho žít ve svém městě, pokud se bude chovat jako jeho obyvatelé a nebude škodit. Také bude pod neustálým dohledem a může být kdykoliv poslán zpět do Mospjangu. 

Alex souhlasil a dostal byt v jedné z klidnějších častí města, kde lidé upřednostňovali knihy před televizí a různými sešlostmi. Práci dostal jako pomocník v nedalekém knihkupectví. Ostatním lidem měl říkat, že se přestěhoval z jiné části města, protože chtěl zkusit jiný způsob zábavy, v tomto případě četbu. Což nebylo nic neobvyklého, lidé v Synelonu se často stěhovali, když je omrzela zábava v různých částech města. 

Z počátku byl Alex nadchnutý neuvěřitelnou volností a dostatkem všeho, na co si vzpomněl. Každý den, po krátké pracovní době, trávil několik hodin čtením a poté chodil do diskusního knižního klubu, kde se seznámil se spoustou lidí. Bylo pro něj úžasné smět se s lidmi bavit o čemkoliv beze strachu, že bude mít problém. Po čase si ale uvědomil, že jsou lidé jaksi otupělý a ignorantští k různým tématům, třeba k otázce odkud se bere veškeré zábavní zboží. 

Začal tedy mezi lidmi vyprávět svůj příběh. Seznámil je s faktem, že existuje sousední město. Řekl jim, jaké tam panují poměry a pod jakou podmínkou mohl zůstat v Synelonu. Ze začátku mu nikdo nevěřil, jeho povídání měli za jakési příběhy z románů, kterých tolik přečetl. Když ale začal předkládat určitá fakta, jako třeba neustálý dohled kamer, snaha o omezení myšlení veřejnosti pomocí volnočasových aktivit, nebo jednotvárnost médií, hrstka lidí začala uvažovat stejným způsobem a šířila jeho příběh dál. 

O Alexově jednání se samozřejmě dozvěděla elita. Nechali si Alexe předvést a velmi důrazně, až nepřiměřeně, ho upozornili, že by měl své jednání přehodnotit, pokud chce zůstat v Synelonu. Také byl přestěhován do jiné části města a všichni lidé, kteří mu uvěřili museli být odstraněni. Ostatním se řeklo, že se prostě přestěhovali za jinou zábavou, takže nikdo nepojal jakékoliv podezření.

Alex nyní bydlel v části, kde se lidé bavili sexem a různými typy vzrušení. Zde nebyla tabuizovaná žádná sexuální praktika a často se pořádaly hromadné orgie. Pro Alexe, který byl od mala nabádán na stálý poměr s jedním člověkem a pouze za účelem množení, to byl šok. Mohl mít jakoukoliv z krásných žen, nebo i mužů, které denně vídal na ulici, a neváhal své situace využít. Poprvé v životě si mohl řádně užít. A elita byla spokojená, že se záškodníka zbavila.

Po týdnech a měsících zhýralých party a orgií došel Alex vystřízlivění. Měl už všechny ženy, i pár mužů, a zatoužil po lásce. Chtěl žít v páru, tak, jak byl od mala vychováván. Zamiloval se do jedné velice krásné ženy, která ovšem byla známá jako velká nymfomanka, což Alexe ničilo. Měla Alexe ráda, ikdyž ne o moc víc než ostatní muže a ženy, a trávila s ním nejvíce času. Alex to věděl, proto jí při každé příležitosti, když měli soukromí, vyprávěl o svém životě. Řekl jí odkud je, jak se dostal do Synelonu a že by s ní chtěl žít sám v nějaké klidné části města. 

Neměla ráda, když Alex mluvil o podobných věcech. Ze začátku to trpěla, protože jí na Alexovi záleželo, postupem času jí to ale štvalo víc a víc. Začala se tedy Alexovi vyhýbat, což mu ubližovalo ještě víc.

Alex upadl do silné deprese. Věděl, že se stejným nepochopením by se setkal kdekoliv jinde ve městě. Začínala ho štvát ta nepřirozená a neomezená volnost, pro kterou riskoval život. Zároveň se ale nechtěl vrátit do Mospjongu. Moc dobře věděl, co by ho tam čekalo. Musel si vybrat, jestli žít s lidmi, kteří ho nechápou, nebo se vrátit pro, při nejlepším, smrt. 

Svůj žal utápěl v pití. Den co den pil víc. Když byl opilí, dostával záchvaty vzteku. Při jednom takovém záchvatu vtrhl, ozbrojen dlouhými noži, na orgie a začal všechny účastníky řezat a podat a vykřikoval, že jsou všichni ignoranti a hlupáci, že se mají zajímat o to, co a proč je tak ja je, a podobně. Zabil celkem pět lidí a několik dalších více či méně poranil. Byl to první takový útok v dějinách města, tudíž se z toho stala naprostá senzace. Po celém Synelonu se vyprávělo o bláznovi s noži, jenž přerušil orgie a vykřikoval bláboly o vládnoucí elitě. 

Pár lidí si vzpomnělo na člověka, který jim vyprávěl o městě sousedícím se Synelonem a o elitě, která všemu vládne z poza opony. Dali si dohromady dvě a dvě a šířili dál Alexův příběh. Tentokrát ale uvěřilo mnohem více lidí a dožadovali se odpovědí. Elita se je nejprve snažila umlčet a později je likvidovala. To však mělo za následek navýšení pozornosti na neobjasněné otázky, a tak byla elita donucena přiznat fakta. Všichni obyvatelé města se dozvěděli o uměle vytvářeném blahobytu a nevědomosti a začali se bouřit. Nikdo nechtěl být uměle a nevědomky oblbován, chtěli mít opravdovou svobodu, ne jen uměle vytvořený blahobyt. 

Po celém Synelonu počalo demolování a veřejné popravování členů elity. Když bylo po všem, ti lidé, kteří jako první uvěřili v Alexův příběh, převzali vládu a vedli lid do Mospjongu, který také chtěli osvobodit od krutovlády. Podařilo se a obě města se spojila v jedno, pod vedením stejných lidí, kteří počali revoluci, jak se události říkalo. 

V nově vzniklém městě platily určité zákony, jejich porušení se trestalo uvězněním či popravou, v závislosti na přestupku. Všeho byl dostatek, ale vše podléhalo přísným pravidlům. Lidé mohli říkat co chtěli a každý si žil po svém. Vládní místa byla z počátku dědičná, později volená. Toho využívali hlavně vypočítavý a mocichtivý lidé, kteří po svém zvolení vymýšleli další a další zákony, postupně omezovali obyčejný lid a stávali se víc a víc nedotknutelnými. A historie se pomalu začala opakovat.