Odraz (ne)lidskosti

Eva čekala na vlak. Tradičně měl zpoždění. Byl konec listopadu a počasí neúprosné. Mrzlo a vítr sílil. Zpod vlněné čepice pozorovala unavené tváře kolemjdoucích bez výrazu a místo lidí jí připadali spíše jako stíny nejasných bytostí. Při takovém počasí se stávalo i jí samotné, že ztrácí tvář. A dnešek nebyl výjimkou.
Ve vlaku si místo Eva nevybírala. Sedla si odevzdaně na první sedadlo u dveří. Byla vděčná za teplo a čepici sundala dolů. Bez přemýšlení sáhla po mobilu v naději, že se připojí k místní wifi. Nebylo ji ovšem třeba. Chtěla pouze zahnat nudu. A Eva věděla, že ji zahání až příliš často.
Sedadlo na vedlejší straně naproti Evy obsadil starší muž. Byl to bezdomovec. A Eva věděla, že nemá jízdenku.
Připojování k wifi se stalo marnou snahou, ale nechtěla mobil odložit. Pak by se musela koukat do zdi před sebou a muž by si sní chtěl jistě povídat.

Promluvil na ni, přestože se tak snažila předstírat zaneprázdněnost. Mluvil polsky a Eva mu první slova jen s těží rozuměla. Pochopila, že ji pozdravil a zeptal se na něco ohledně její cesty. „Nerozumím“, odpověděla s mírným úsměvem. Bezdomovec jakoby nedbal jejích slov a mluvil dále. A Eva věděla, že nemá lístek.
Držíc mobil, snažila se opět předstírat, že nemá čas si povídat. Při jeho otázce nebo vyprávění na něj jenom zběžně koukla a slušně přikývla, nebo odpověděla, že nerozumí. Což byla pravda.
Pak odložila mobil a začala si povídat s mužem, který neměl jízdenku.

Vesele jí řekl něco o tom, že Polky oproti Češkám jsou v tomto jiné a mluvil o úsměvu. Za minutu, možná dvě už věděla, kde mu v Česku rozumějí více, kde vůbec a jaké kouty poznal. Evě se líbilo, že rozumí tomuto muži, ač polsky neumí. Měla radost, že má neznámý tolik elánu k povídání a že chce, aby mu rozuměla, co říká.
A chápala, že nemá jízdenku.
Mluvil o svých mladých létech, kdy chodíval na rockové koncerty v Polsku i Česku. Při vzpomínání přivíral víčka. Evu upřímně zajímalo jeho vyprávění, má slabost pro hudbu. Stačil jí nastínit jeden podle všeho úžasný koncert, na kterém byl v osmdesátých letech se svými kumpány. Když mluvil o elektronické kytaře, tvář se mu rozjasnila a v jeho očích se zatřpytila jiskra nostalgie. Vzpomínal a jeho pohled byl hřejivý a opravdový. Obličej měl uvolněný a sálala z něj pohoda koncertů osmdesátek. A Eva věděla, že nemá jízdenku.

Mezi jeho slovy uslyšela průvodčí. Pomalu si nachystala doklad a lístek. Držela peněženku. Bylo jí smutno.
První přišla průvodčí k ní. Muž při její kontrole přestal mluvit. Pak se otočila na něj: „Vystupujete“.
Za pár vteřin dorazili do stanice, kde není čekárna ani město. Byla to vesnice, poblíž rybník, les a rodinné domy. A Eva věděla, že má udělat určitou věc, ale neudělala nic.
Průvodčí vyzvala muže, ať se postaví, že vystoupí ihned v této stanici. Šla napřed. Eva naposledy zahlédla mužovu tvář, před chvílí tak jasnou. Ale nebyla to tvář. Byl to stín.

V poslední chvilce chtěla říct, že muži zaplatí cestu tam, kde potřebuje. i kdyby to mělo stát více, než projede sama za pár dní.
Sklonila hlavu, sklopila oči. Vlak zastavil, dveře se otevřely a Eva slyšela, jak znechucená průvodčí mává u své tváře rukou pro odvátí zápachu: „To je smrad“.
Byla noc, velká zima a svět zase o něco temnější. Věděla, že udělala chybu.

Eva doma stojí před oknem ve svém pokoji. Cítí teplo a zároveň velkou zimu. Před ní číhá tma a sníh.
Osamělá, v tichosti hluboké noci, zavírá oči. Vidí lidskou tvář.
Eva se dívá do zrcadla. Vidí lidskou tvář?