Přirozenost

Přirozenost

Přirozenost


Jmenuji se Richard Willery, je mi 29 let a žiji v Baltimoru ve státě Maryland. Vystudoval jsem marylandskou universitu v College Parku se zaměřením na umění a humanitární obory. Nyní jsem na volné noze a živím se jako umělec. Věnuji se designu na zakázku pro různé společnosti, podnikatele a korporace. V roce 2015 jsem vyhrál cenu za nejhezčí logo pro jednu herní společnost, ale jinak jsem byl docela neznámý desiger. Bydlím v pronajatém bytu kousek od centra, kam denně chodím na kávu do Starbucksu s malým blokem do kterého si kreslím různé věci, které mě napadnou. V kavárně jsem našel novou vášeň v oblasti umění. Zachycoval jsem lidi při jejich běžných činnostech, ať už šlo o pití kávy, čtení novin, knih, rozhovor s druhým člověkem nebo práce na laptopu. Zalíbilo se mi to kouzlo momentu, kdy člověk nic nepředstírá, kdy je přirozený. Běžný výraz tváře, jako upřené oči do článku, nadšení pro věc, porozumění druhého nebo požitek z chuti. Lidská tvář v sobě skrývá mnoho podob a v jediný den je schopna ukázat emoce v reálném čase a z upřímných pohnutek. Snad každý během dne projeví lítost, smutek, hněv ale i radost. Každý něčeho projevuje více a méně. To, co mě ale zaujalo nebyla ta přirozenost, kterou projevujeme když jsme doma samy, ale ta přirozenost, kterou hrajeme, když jsme před ostatními. Snažíme se být přirození, ale hrajeme divadlo. To, co neovládáme jsou naše běžné reakce, které projevujeme nad věcmi, které se nás týkají. Při rozhovoru se například snažíme vypadat přátelsky, kontrolujeme náš výraz ale emoce ne tak docela. Když na něco reagujeme, nepřemýšlíme o tom, prostě to uděláme. Projevíme naši prvotní reakci a v ten moment končí naše divadlo. Naše tvář se změní, změníme pohled, posuneme obočí nebo roztáhneme ústa. Uděláme to bez přemýšlení, instinktivně. V ten moment jsme to skuteční my. Nic nepředstíráme, na nic si nehrajeme, nesnažíme se zapůsobit nebo odradit. V ten malý moment jsme přirození a ukazujeme naší skutečnou tvář. To je ten malý moment, který mě zaujal, který jsem se pokoušel zachytit na papíře. To je to, co mě na lidech bavilo. Ne běžnost, protože tu předstíráme, je to výraz, kterým se předvádíme ostatním. Ale čistá reakce pramenící z našeho nitra, to jsme my.


Byl to normální den. 7. září 2019, v televizi hlásili polojasno. Dopoledne jsem trávil prací nad jednou zakázkou a po obědě jsem s blokem zamířil do Starbucksu. Užíval jsem si svou novou vášeň a když jsem večer zavřel oči, viděl jsem všechny ty lidi, co tam ten den seděli nebo si jen přišli pro kávu. Pamatoval jsem si jejich obličeje, které jsem přenášel na papír. Většinou jsem se při práci přistihl, jak přemýšlím nad tím, kdo tam dnes bude? Kdo mě zaujme? Čí přirozenost zachytím a uchovám její vzpomínku? Na stolku před sebou jsem měl černou kávu bez cukru. Překřížené nohy a v ruce blok. Byl jsem zabrán do kresby, když v tom okamžiku slunce vylezlo z mraků a ozářilo oblohu pronikavým světlem. Odvrátil jsem zrak od kresby a podíval se směrem ven ke dveřím, abych přirozeně zareagoval na novou situaci. V tom okamžiku do dveří vstoupila dívka, usmívala se, laní oči a světlé vlasy stažené do jednoduchého culíku. Nechal jsem se okouzlit její přirozeností a propadl jí. Přešla od dveří k pultu, aby si objednala, stále se usmívající si četla tabuli s nabídkou nápojů. Nikdy před tím jsem ji zde neviděl, musela se sem přistěhovat nebo prostě dostala chuť na kafe a Starbucks byl zrovna po ruce. Se zájmem si vybírala kávu, byla zde poprvé, protože působila dojmem, že hledá něco zvláštního. Pokud na kávu chodíte často nepřemýšlíte o tom, jakou si dáte, už to víte. Ta dívka hledala tu svou a ukazovala nehranou přirozenost. Okamžitě jsem otočil papír, abych zachytil okamžik, její tvář, její skutečný výraz. Byla tak nádherná, že jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Celé to mohlo trvat asi dvě minuty, dostala svou kávu a odešla. Sledoval jsem její odchod a díval se, kam jde a potom zmizela. V ten moment se slunce opět schovalo za mraky a místo pokryla šeď. Podíval jsem se na papír a tam byla načrtnuta její podoba. Nijak propracovaná ale ten výraz tam byl. Viděl jsem ho tam a úplně mě uchvátil. Zamiloval jsem se. Po zbytek dne jsem na ni myslel a čím dál více mě zajímala. Jak se jmenuje? Odkaď je? Jaký je její život? Musel jsem se zbláznit. Ne, byla to přirozená reakce mého těla, byla to láska. Nejčistší emoce jakou je člověk schopen projevit. Usedl jsem za stůl a znovu se ji pokoušel nakreslit. Byla dokonalá. Další den jsem opět seděl ve Starbucks s blokem v ruce, popíjel černou kávu a čekal, jestli se dívka objeví. Nikdo jiný mě nezajímal. Nervózně jsem ťukal tužkou o papír a doufal v ten nádherný okamžik. Znáte to, když potkáte někoho, koho musíte mít, celý svět se točí jen okolo něj. Netrpělivě jsem se otáčel kolem sebe a vyhlížel z jakého rohu vyjde, ale krom ostatních lidí jsem ji neviděl. Byla to pouze náhoda, že zavítala sem? Bude z toho okamžiku jen vzpomínka, která časem zapadne? Přepadla mě melancholická nálada a cítil jsem se, jako když je to věčnost. Ani svit slunce nepředpověděl, kdy se má ukázat. Objednal jsem si druhou kávu a stále čekal. Otevřel jsem blok a pokusil se ji znovu nakreslit, tak jak jsem si ji pamatoval, už potřetí. Úplně jsem zapomněl, proč jsem přišel. Byl jsem tak ponořený do kresby, že jsem ani nevnímal lidi kolem sebe. Byl jsem zahleděný pouze do papíru a jeho obsahu. Byla tak krásná, že kreslit ji znamenalo tančit po papíře jako pírko. Tak líbezná tvář se promítala skrze moji mysl prostřednictvím mé ruky a tužky. Něco tomu ale chybělo. Uvědomil jsem si, že portrét nemá duši. Podíval jsem se na další její kresby a byli všechny stejné. Bez duše, krásné, ale bez duše. Přepadl mě smutek a přišlo mi, jako bych ji navždy ztratil. Opravdu jsem cítil bolest ze ztráty někoho, koho jsem sotva znal? Opravdu se tak silně vtiskla do mé duše? Jen jediná vzpomínka jednoho určitého momentu stačila, abych se bez ní cítil ztracený. Svou kávu jsem ani nedopil, odešel jsem domů ztrápený a s pocitem věčného osamění.


Ve čtvrtek pršelo. Bylo hnusné šedivé počasí a venku foukal vítr. Nechtělo se mi tam, ale měl jsem naději, že jí potkám a proto jsem se oblékl a vydal se do Starbucks. Sedl jsem si na své místo a objednal si. V prstech svíral přichystanou tužku a pohrával si s ní. Po skle stékali kapky jedna za druhou a dešti se nechtělo přestat. Začal jsem si čmárat ale kresby postrádali smysl, neměl jsem chuť. Něco bylo špatně, celý den stojí za houby. Připadalo mi, že káva chutná jinak a tužka kreslila divně. Nezdál se mi ani personál kavárny. Měl jsem pocit, že se dívá skrze mě a ostatní zákazníci jsou letargičtí. Necítil jsem se ve své kůži. Vteřiny na hodinách odtikávali a já byl více nervózní. Pak se ale něco stalo. Déšť ustal a všude bylo dlouhé ticho. Přišlo mi, že v ten moment jsem jediný v místnosti. Zacinkal zvonek u dveří a ty se otevřeli. Mráz mi přejel po zádech a zastavilo se mi srdce. Jako by mě někdo polil studenou vodou. Stála tam. Stála tam ve své kráse s promáčenými vlasy a přesto se usmívala. Zvolna přešla až k pultu a já na ni civěl a doufal, že to nikdy neskončí. Byla tak nádherná. Tak moc překrásná ve své přirozenosti, že byla jako anděl. Ona byla jiná, nehrála divadlo, byla prostě taková. Přirozená a zářící životní energií. Moje další reakce byla taková, že jsem ji chtěl oslovit, ale zpanikařil jsem a upustil jsem tužku na stůl. Ona ten zvuk slyšela a otočila se na mne. Její oči se zadívali do těch mých a mě, jakoby probodla planoucí čepel. Srdce mi začalo silně tlouct a já nebyl ničeho jiného schopen, než na ni zírat. Usmála se na mě, vzala svoji kávu a ladně opustila kavárnu. Stalo se to tak rychle. Nedokázal jsem se zorientovat, malátný a přesto v šoku. Trvalo to několik vteřin a přece to byla věčnost. Toužil jsem po ní, musel jsem ji mít, moje mysl byla plná její krásy a srdce mi hořelo touhou. Nikdy před tím jsem se tak nezamiloval. Bylo to omamující. Musel jsem ji mít, znovu ji vidět, promluvit k ní. Jak se asi jmenuje? Měl bych ji někdy pozvat na kávu? Reagoval jsem instinktivně, zvedl jsem se a vyběhl z kavárny na ulici tak rychle, že jsem uvnitř zapomněl blok s tužkou. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe a hledal ji. Nebesa se opět otevřela a smáčela mé tělo, které hořelo dychtivostí. Rozeběhl jsem se a rozhodl se ji najít. Běžel jsem v dešti po ulici a vše ostatní mi bylo jedno. Auta na mě troubila, když jsem jim vběhl do cesty, ale nezajímalo mě to. S výrazem strachu jsem pobíhal po okolí celý mokrý a hledal dívku, která se zapsala do mé duše. Zastavil jsem se na křižovatce a znovu se rozhlížel. Na konci ulice vpravo jsem uviděl ženu, světlé mokré vlasy, bez deštníku s jednou rukou u pusy. To musela být ona. Rozeběhl jsem se za ní a nevnímal nic jiného. Ano, byla to ona. Užívala si okamžiky padajícího deště na její tělo a z její tváře nezmizel úsměv. Byla tak přirozená. Doběhl jsem k ní a oba jsme se zastavili, náš zrak se opět střetnul. Ona klidně stála a já udýchaný sotva stál a nebyl jsem schopný slova.
Probudil jsem se u sebe doma zcela omráčený. Asi jsem musel omdlít, protože si nic po tom nepamatuji. Vstal jsem pomalu z postele a šel do koupelny, cítil jsem se v celku normálně až na bolavý ret. Prsty jsem přejel po puse a zjistil, že mám prasklý spodní ret. Co se včera stalo? Když jsem se podíval do zrcadla, všiml jsem si polité košile od kávy a druhý knoflíček od krku byl utržený. Porval jsem se? Na nic jsem si nemohl vzpomenout. Jakoby včerejšek ani neexistoval. Pustil jsem si horkou sprchu a snažil se zrelaxovat. Hlavou mi vrtala jedna věc, tušil jsem že velká, ale nevím která. Nechával jsem stékat horkou vodu po nahém těle a meditoval. Dostalo se mi klidu a byl jsem spokojený. Načerpal jsem novou energii a byl připravený na nový den. Dopoledne jsem udělal nějakou práci a k obědu si udělal lososa s rýží a opečenou paprikou. Dnes mělo být krásně. Chvíli jsem brouzdal po netu a přečetl si článek na design blogu. Asi v půl třetí jsem se rozhodl, že si udělám procházku po městě a nechám se ozářit zbytky slunce, které nás bude opouštět stále častěji. Ach, jak čas plyne. V jednu chvíli se něčím zabýváme a než se ohlédneme, je to dávno pryč. Nepamatuji se, že bych si léto užil a podzim přicházel tak rychle. Ani jsem nevěděl kam jdu, nohy mě vedly a já je následoval. Kolemjdoucí se na mě zvláštně dívali, ale já je pozdravil. Že by kvůli tomu rtu? Blížil jsem se ke Starbucksu a rozhodl se, že si dám kávu. Budova byla hezky prosklená a uvnitř útulná. Přistoupil jsem k tabuli s nabídkou a vybral si skořicové latté. Když jsem na něj čekal, přišla za mnou druhá servírka a podala mi blok, že prý je můj. Nejistě jsem ho převzal ale nevybavoval jsem si, že bych nějaký vlastnil. Podíval jsem se do něj a spatřil spousty kreseb, opravdu nádherných. Listoval jsem dál až jsem narazil na kresbu nějaké dívky. Jako bych dostal ránu do obličeje. Odněkud jsem ji znal, ale nemohl jsem si vzpomenout. A pak mi to došlo. Byla to ona. Anděl! Má hlava se otevřela a vylila do mě vzpomínky na ni. Byla tak krásná a přirozená. Ano, to je ono. Tím mě dostala. Poznával jsem ji víc a víc a připadalo mi, jako bych ji znal věčnost. Srdce mi divoce tlouklo. Otočil jsem další list a tam byla další její kresba. Taková dokonalost. Ten výraz tváře, plný očekávání. Otočil jsem list a spatřil další její kresbu a pak další a další, zbytek bloku byl plný jejích kreseb ze stejného úhlu. Opravdu jsem to nakreslil já? Některé kresby byli nádherné, jiné průměrné a jiné nedokončené a pokažené. Co se to dělo? Nebyl jsem si pomalu jistý, kdo jsem. Najednou se v kavárně nedalo dýchat a začala se mi motat hlava, musel jsem pryč. Celý jsem se klepal, potil jsem se a bylo mi na zvracení. Mou malátnost střídal mrazivý šok. Nedával jsem na ulici pozor a málem mě srazilo auto. Šťastnou náhodou jsem se dostal ke mně domů a prohlížel si zběsile svoje práce. Ta dívka byla jen v tom bloku, ale byl opravdu můj? Co když se ta servírka spletla? Nebyl jsem si ničím jistý. Byl jsem šílený, běsnil jsem, ale věděl jsem jedno, byl jsem neskutečně zamilovaný.

19. září 2019
Zdál se mi sen. Byl jsem nahý na kraji lesa uprostřed noci. Z úst mi šla pára. Chodil jsem kolem stromů a stále se díval skrz, jestli něco nezahlédnu. Byla mi zima ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Roztrhané mraky ukázali měsíc a jeho svit mě na krátkou chvíli oslnil než jsem se před ním schoval. Zaslechl jsem nějaké zvuky a zbystřil jsem. Díval jsem se skrze stromy a spatřil postavu, samotnou, jak jde po chodníku a s někým telefonuje. Neviděl jsem ji do tváře až v moment, kdy se dostatečně přiblížila. Miloval jsem ji a chtěl ji pouze pro sebe, musela být má. Zaskočilo mě, když mě viděla, lekla se. Pokusila se mě obejít, ale já jí vstoupil do cesty. Snažila se něco říct do telefonu. Hořel jsem po ní touhou. Byla tak krásná, připadalo mi, že přitahuje měsíční světlo a chtěl jsem ji před ním uchránit. Vzal jsem ji za ruku a táhl ke kraji lesa. Bránila. Podíval jsem se na ni a chtěl jsem aby pochopila, že se nemusí bát, že jsem s ní a všechno bude v pořádku. Ten výraz, na nic si nehrála, měla přirozený pohled ale kalil jej strach. Proč se bála? Proč se bránila? Co pak to nechápala? Miloval jsem ji a musela to vědět. Připadal jsem si, jako když tančíme v souznění bytí. Dělala to, co já. Nalezla v sobě ty stejné pudy, tu samou vášeň, ten samý zápal. Jako když zvířecí instinkty zavelí a zvíře dělá věci automaticky. Takový žár jsem od ní nečekal. Byl moc silný a já měl pocit, že ji nestačím. Byla na dosah mých sil? Zatnul jsem zuby a pokoušel se ještě vydržet ale ona povolovala. Její plamen hasl a hořící láska opadávala. Cítil jsem teplo, jak zalévá můj jazyk. Slaná chuť se mi vryla do pohárků a protékala mezi zuby. Nastalo hučení v uších a já se musel úplně stáhnout. Probral jsem se. Stál jsem nahý na kraji lesa a byla mi zima. Setřel jsem si tekutinu, která mi tekla z úst. Krev! Ruce jsem měl poškrábané a na několika místech mě bolelo tělo, jakoby do mě někdo bil. Co se stalo? Udělal jsem pár kroků a zavadil o něco na chladné zemi. Klekl jsem si a spatřil tělo velice krásné dívky. Z nosu jí tekla krev a měla potlučený obličej, šaty byli roztrhané a na půl stažené a ležela v nepřirozené poloze. Kdo to byl a co se jí stalo? Sklonil jsem se k ní, abych se jí podíval do tváře. Byla tak klidná, ani nemrkala. Ústa měla otevřená ale neslyšel jsem, že by dýchala. Pokusil jsem se jí nahmatat puls ale marně. Ta dívka byla mrtvá. Zkusil jsem s ní zatřást, jakoby to mělo něco změnit ale nic se nestalo. Měla krásné laní očí, ve kterých bych se utopil, kdybych neodvrátil zrak. Zima mnou prostoupila ale nechtěl jsem odejít. Nechtěl jsem jí tam takhle nechat. Zatáhl jsem ji do lesa a urovnal do normální polohy, jako když spí. Natrhal jsem pár větví a přikryl ji, jakoby ji měla být zima. Nechtěl jsem se s ní rozloučit. Zůstal jsem u ní. Ráno byla ještě krásnější, trochu bledší ale to se dalo pochopit. Krev ztmavla a uschla.

Chtěl jsem ji posadit a prohlédnout si ji na denním světle ale nešlo to. Nechal jsem jí tam se slibem, že se vrátím. Od lesa jsem pokračoval k městu a míjel první domy. Projíždějící auta na mě troubila a někteří lidé na mě něco křičeli. Nevnímal jsem je a hleděl si svého. Slunce se na mě usmálo a zahřálo moje tělo. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Cítil jsem se svobodný. Napadlo mě, že bych tu dívku mohl odnést ke mně domů. Umyl bych ji a oblékl.                        

Miloval jsem ji a byla má. Už mi ji nikdo nevezme, na věky bude má a já si budu pamatovat její tvář a ten laní pohled. Nikoho neklamala, byla prostě přirozená, čistá a dokonalá. Jako anděl!

Autor Marek Werthaim, 03.04.2019
Přečteno 450x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí