Scott, skot a Skot

Scott, skot a Skot

U břehu jednoho skotského jezera přešlapoval jakýsi zamyšlený muž. Jmenoval se Scott Brannigan nebo Scott McDavis; ti dva se mi vždycky pletli – byl to prostě Scott. Scott byl Ir a měl tu nějakou práci.
Scott se živil jako potápěč. Nejčastěji dělal pro policii, ale ne proto, že by ho to nějak bavilo dělat pro policajty, nikdo jiný mu za to ale neplatil a on potřeboval peníze, aby si mohl postavit malý srub někde daleko od vody, kde by mu každý dal pokoj a kde by po něm už nikdo nechtěl, aby se potápěl. Scott zkrátka nesnášel potápění, a tak pracoval jako policejní potápěč, aby si vydělal nějaké peníze a mohl s tím zatraceným potápěním už sakra seknout.
Na chvíli se posadil a nasadil si ploutve. Zůstal sedět a zase přemýšlel. O různých věcech, ale nejvíc ho trápilo, že neví, kde je.
Všiml si, že po louce, co byla hned za jeho zády, jde jakýsi skotský pastevec. Za ním se ploužilo stádo krav a ten Skot se na ten skot unaveně obracel, jako by jim říkal „Tak hergot holky, přidejte trošku do kroku!“
„Halo, pane!“ zavolal Scott na Skota. Skot se na něj krátce zahleděl a poté se líným a kolébavým krokem vydal směrem ke Scottovi.
„Ha?“ nadzdvihl Skot tázavě obočí, když se k němu doplazil, a opřel si bradu o klacek, kterým si předtím pomáhal při chůzi tak, jak by to jiný člověk dělal s holí. „Můžu pomoc?“
„Jak se to tu sakra jmenuje?“
„Tohleto? To je jezero Loch Oich. Je to pěkný jezero. Loch Oich se to jmenuje, to jezero,“ odpověděl mu Skot a vysmrkal se do rukávu. „Poďte sem, hernajs!“ rozkřikl se Skot směrem ke svému skotu a mával u toho klackem nad hlavou, snad aby si ho ten skot všimnul.
„Nejste Angličan, viďte?“ obrátil se Skot opět ke Scottovi s jistými pochybnostmi.
„Já jsem Ir,“ řekl Scott.
„To ujde,“ řekl Skot. „A jak se jmenujete?“
„Scott Brannigan,“ odpověděl mu Scott Brannigan.
„Jakže?“ zeptal se Skot a dotkl se přitom ušního lalůčku, aby naznačil, že je nedoslýchavý.
„Scott McDavis,“ odpověděl mu Scott McDavis.
„McDavis, jasně, jasně,“ kýval Skot hlavou, jako že rozumí. „A co tady vůbec děláte, pane Brannigan?“
„Já se tu potápím,“ svěřil se mu Scott a na konci klesl hlasem, jelikož se za to trochu styděl.
„Opravdu?“ Skot se na Scotta podíval s jistými pochybnostmi – ten člověk se mu zdál být příliš na souši na to, aby se mohl potápět. Nechal to být a zeptal se: „Vás to baví?“
„Nebaví,“ odvětil Scott upřímně.
„Ach tak.“
„Je to moje práce,“ poznamenal pak ještě. „Mám za to peníze.“
„Ach tak.“
„Dělám pro policii.“
„No jasně.“
„Hledám tu nějakou zbraň. Je to prej brokovnice.“
„Chápu.“
„V tom jezeře. Někdo ji tam asi hodil.“
„Hm.“
„Někdo někoho zamordoval… a pak hodil brokovnici do jezera.“
„Aha.“
„Nebo taky ne.“
„Nebo taky ne.“
„A pak tu jenom ztrácím čas.“
„A pak tu jenom ztrácíte čas.“
Chvíli na sebe oba mlčky hleděli a ztráceli čas.
„Já jsem pastevec,“ řekl Skot a ledabyle ukázal na skot.
„Já jsem potápěč,“ řekl Scott a rozpačitě ukázal na jezero.
Následně se Scott otočil a vydal se k jakési černé hromádce, která ležela kus dál na trávě. Byla to jeho potápěčská výstroj a on si ji začal oblékat.
Skot a skot se mezitím usadili na travnatém paloučku a sledovali Scottovo počínání.
„Vy nemáte nic jiného na práci?“ prohodil směrem ke Skotovi, protože se s tolika očima v zádech cítil nekomfortně.
„Já jsem pastevec,“ řekl Skot a ledabyle ukázal na skot. „Já zrovna pracuju,“ dodal ještě a následně si z aktovky, co měl kolem pasu, vyndal sendvič. „Nemyslete si, já se nedívám na vás,“ oznámil mu po chvíli. „Líbí se mi prostě to jezero, nic víc na tom není.“
Scott na tom jezeře nic krásného neviděl. Byl to jen kus čehosi mokrého a studeného, v čem se teď bude muset plácat a hledat pitomou brokovnici.
„Víte, čeho sem si zrovna všim, pane McDavis?“ promluvil opět Skot.
„Povídejte,“ řekl Scott oním typickým způsobem, kdy povídejte znamená klidně si tu plácejte játra, já vás beztak poslouchat nebudu.
„To jezero je docela velký, co pane Brannigan?“
„Nepovídejte,“ řekl Scott oním typickým způsobem, kdy nepovídejte znamená no vy jste teda koumák!
„Chci říct, že se tu nějakou tu dobu zdržíte než celý to jezero prosmejčíte, nemám pravdu?“
„Řekli mi, že to má bejt v těhle místech,“ opáčil Scott a gestem obou paží vytyčil na jezeře malý čtverec. „Prej, že tady viděli nějakýho chlápka, jak sem něco hází, nebo co.“ Přesto cítil, že tu se tu skutečně nějakou dobu zdrží.
Už abych byl venku, řekl si ještě před tím, než vůbec vlezl do vody. Už abych byl venku a v ruce držel tu zatracenou zbraň. Už abych držel tu zatracenou zbraň a mohl zavolat ty zpropadený policajty. Už abych mohl zavolat ty zpropadený policajty a oni mě odvezli domů do sucha. Už abych
byl doma. V suchu.
Vstoupil do té ledové vody a potom nějakou tu chvíli neslyšel nic jiného než vlastní dech.
Prsty se dotýkal hladiny a neustále se ohlížel kolem sebe, až ho z toho bolelo za krkem.
Pohyboval se až panicky. Jako by nesmírně pospíchal, jako by to bylo něco, co má být už dávno hotové, jako by na tom závisel něčí život – dost možná že závisel; život probíhal i dnes. A on ho nechtěl strávit pod vodou. Odrážel se od jednoho kamene k druhému, vrtěl ploutvemi a vlastně i celým tělem; jakmile prohledal jedno místo, hned vystřelil k druhému. A při tom zmateném pohybu
nehledal nic jiného než vražednou zbraň. V tu chvíli se mu zdálo, že tu strávil celý svůj život. Že se nikdy nevynořil nad hladinu. Že se ani nemůže vynořit nad hladinu. Že se nikdy nevynoří nad hladinu.
Vynořil se nad hladinu.
„Copak, pane McDavis?“ zeptal se Skot a usrkl kávy.
„Musím si vyměnit bombu,“ poznamenal Scott bezbarvým hlasem.
„A našel jste něco, pane Brannigan?“
„To bych si nevyměňoval tu bombu, kdybych něco našel,“ volal na něj opět Scott.
„To máte recht.“
A zas byl zpátky – tam, kde mu to přišlo tolik povědomé. Už zase toužil po brokovnici. Ale člověk nikdy nedostane to, co chce.
S hrůzou vyplaval nad hladinu.
„Do háje!“ vyšlo z něj spolu s krátkým proudem vzduchu a pak zase jenom hlasitě a zrychleně dýchal. Držel si ruku na třesoucím se srdci, bolelo ho na hrudi.
„Copak, pane Brannigan?“ zeptal se Skot a usrkl kávy.
„Byl tam… nějakej obrovskej ještěr…“
„Ještěr, říkáte?“
„Nějaká příšera…“
„Příšera, říkáte?“
„Jo příšera!“ zakřičel Scott a postavil se na nohy. „To je mi den,“ zakroutil hlavou a vyšel
směrem za Skotova záda – tam, co stál ten skot.
„Jestli vona to nebyla Wee,“ zauvažoval Skot.
„Co prosím?“
„Wee Oichy,“ řekl Skot. „To je zdejší příšera.“
„Myslíte… něco jako Lochneská příšera?“
„Něco na ten způsob,“ přisvědčil Skot. „Ale já vám něco povim, pane McDavis“ nabídl se pak ještě. „Ale nesmíte to říkat chlapům v hospodě, že jsem to řek… Totiž já si myslim, že je to jedna a ta samá příšera – Nessie i Wee… voni jsou ty jezera totiž propojený, rozumíte… tak co by si, chudák
holka, nemohla zaplavat jednou v tomhle jezeře a podruhý v tamtom jezeře. No a my ji vidíme na dvou různejch místech a hned si myslíme, že jsou to dvě různý příšery. Ale jak řikám – podle mýho je to furt jedna a ta samá… To si myslim já.“
„Zní to logicky,“ uznal Scott.
„Na celým světě není žádná taková příšera a my tady budeme mít dvě vedle sebe,“ zasmál se Skot. „No není to absurdní představa?“
„Zní to absurdně,“ uznal Scott. Potom se usadil vedle Skota a sklesle složil hlavu do klína.
„Co ten kyselej obličej, pane Brannigan?“ zvolal Skot. „Vždyť jste zrovinka viděl zázrak přírody!“
„Když já bych radši viděl tu brokovnici,“ posteskl si Scott. „Abych moh jít domů, chápete?“
„Víte, pane McDavis… člověk nikdy nedostane to, co chce.“

O nějaký ten kilometr dál bylo také jedno jezero – větší a známější. V jeho hlubinách se pohybovala jakási roztomilá ponorka. Jedna kabinka a v ní člověk, který celý svůj život zasvětil hledání Lochneské příšery. Marně.
Byl skoro u břehu a u dna zahlédl jakýsi předmět. Že by to bylo něco důležitého? Kdepak, je to jen nějaká zrezivělá brokovnice.
Člověk nikdy nedostane to, co chce, problesklo mu v tu chvíli hlavou.
Autor tomaskozak, 19.04.2021
Přečteno 124x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí