Napsáno po lahvi červeného vína

Anotace: Surrealistický tok myšlenek. Samotný název sám udává povahu díla.

Třikrát zaklepeš na mé dveře. Vidím tvoji postavu, jak se rozpíjí za matným sklem. Pouštím tě do svého panství, každé okno schované za záclonou, plaché před světlem jako upír. Všímám si, že tvoji pozornost poutají studené dlaždice z ashfordského mramoru, abstraktní malby na zdech, hyperbolické množství zhasnutých svíček, suché růže visící hlavou dolů ze stropu.
Prozkoumávám tě ostražitě, absorbuji tvoji vůni od Armaniho s nenápadným nádechem tvého pižma, jež se jako neviditelný lupič táhne k mému ostrému nosu. Už si ani nevzpomínám, jak vypadáš, protože ses ztratil uprostřed tmavé chodby. Snad jsi mě nepřišel okrást; necítím z tebe zlé úmysly, možná jen zmatení, ale v něm dokážu číst.
Jsme na konci chodby, na cestě do jídelny. Co tě sem vede? Ne, ne, nic neříkej. Ztiším kapely, které mi hrají ve zdech, pošlu své kočky na chodbu, akorát by vyrušovaly. Jak dlouho ti trvalo za mnou přijet? Pět a půl života? Kroutím hlavou, to je ale doba. Ale našel jsi mě, to je milé.
Posadím se naproti tobě za dlouhý stůl z třešňového dřeva. Pořád si potřebuju držet odstup. Když jsi sem vážil takovou dálku, určitě máš žízeň, nepletu se? Udělám ti černý čaj. Ale, prosím, pij jej pomalu. Uvidíš mě pak totiž takového, jakým ve skutečnosti jsem.
Taky si čaj naliju do hrnečku, ano, konvice je moc hezká, líbí se mi její zdobení, věřil bys, že je až z Ammánu? Poslala mi ji tetička. Ale zpátky k věci, už dost odbíhání. Potřebuješ se soustředit, zůstanu ticho, mluvit bude moje duše, pořád brblající, že ji bolí záda, někdy nevím, co si s tou stařenou počít. Pět kyvadlových hodin, neustále se hádajících o přesnosti času, tiká nenávratně dopředu. Objímáš orientální hrneček, hořký čaj usrkáváš pomalu, vždy se u něj zašklebíš. Já vím, nechutná dobře, ale věř mi, že ti pomůže.
Nemůžeš ze mě spustit oči, používáš klíče pro to, abys odemknul můj výraz. Usmívám se na tebe s koutky, jež mají krátké ruce, proto nedosáhnou k očím. Známe se odněkud? Zhluboka se nadechnu a kyvadlové hodiny se splaší jako dostihoví koně. Dopíjíš svůj čaj, kýchneš si (zdravíčko!) a tvůj obličej se zaboří do mých tváří jako do písku. Vzdálenost mezi námi se zvětšuje, skoro, jako by všechno ze stolu spadlo do propasti.
Cítím tvé oči, jak hladí mé zvlněné vlasy. Snažím se před nimi utéct, schovám si oči v dlaních, a když je odkryju, zůstanou v pěstičkách jako korálky. Otevírám ústa, vypadající jako předčasně probuzený tulipán, slova se znásobí, rty se rozdělí na několik střepů, jež se rozletí po místnosti. Všechny mé postavy krouží kolem sebe jako šachovnicové figurky. Každá ústa mluví vlastním jazykem, řeční proti sobě, všechny filozofické protiklady se slévají do jedné lahve whiskey, jež se rozlévá po stole.
Zrcadla stékají jako svíčka k zemi, kde po nich zbyde pouze sníh dalších střepů, jež v sobě schovávají jednotlivé části mého těla. Ne, nesahej na ně. Pořežeš se! Má křídla se proměňují v prach, po kterém šlape hejno černých labutí. To je ale nadělení! Usmívám se, oči, kutálející se po zemi, zběsile mrkají, blyští se jako smaragdy.
Světlo jako by se opilo, ve chvíli, kdy tě skoro oslepuje, přejde do černočerné tmy. Hodinky tikají do rytmu tvých nervózních polobotek a má tvář, rozlitá ve změti tohoto zmatku, rychle chřadne. A na konci stáří, když mi smrt nastaví zrcadlo, se objeví malý kluk. Musím ho hlídat, víš? Jeho rodiče moc pracují.
Tmavá košile srůstá s mojí kůží, dlouhé ruce vypadají jako tělo mamby černé. Koušu se do rtů a ony praskají jako přezrálé třešně. Ty pořád sedíš za stolem? Omotáváš kolem mého krku svůj pohled jako kravatu. Víš, které oči jsou pravé? Která ústa mluví pravdu? V hrncích na plotně vřou potlačené strachy, pára, hejno tarantulí sveřepě utíká po kredenci. Strop se zvyšuje, oblaka proudí do jídelny komínem.
Drobné slzy šumí jako moře, zatímco pojídám drahokamy, ty kyselé žížalky, které jsem si schoval v truhle. Pýcha, zlatý řetěz na mém krku, mi stahuje hrdlo, nikdy nemám dost. Blyštění mých prstenů ti nedovolí opustit pohled mých očí. Tornádo otáčí židlemi, vyvolal jsem Poltergeista, kouřím doutník, přiživuji živelnou pohromu. Vítr je jemný jako satén, připomíná mi mé dospívání.
Piha na mém nose se zvětšuje, odpadává k zemi jako knoflík z košile a proráží další sklo, další zelené oko. A ty se pořád díváš na mě. Ale kde vlastně jsem? Za sklem, za sklem. Vlním se za sklenicí Brandy jako optický klam, šmouha, která se rozpíná po místnosti jako ohňostroj po Novém roce. Tehdy jsem se narodil. Budeme oslavovat.
Jsem rozčtvrcený, nikdy mě nedáš dohromady, jsem jako příjemný sen, na který nakonec zapomeneš. Zaschnu na tvé kůži, budu krvavou stopou na tvé milované pohovce. Udělal jsi chybu, že jsi sem přišel. Proč to tak nevnímáš?
Cítím tvůj rozšiřující se úsměv na svém těle, tu kostku ledu, jež ochlazuje moji vřelou krev. Skládáš střípky dohromady jako dílky skládačky, bereš do rukou vzduch a šiješ z něj šaty. Hlasitě se ti směju, z plic vypustím havrana, který vyklove mé oči, a ty se rozpijí do černa. V rukou držím kyvadlo, kterým kývám do stran, když se ptáš, jestli jsme pro sebe stvořeni. Nejsme. Nevěřím na lásku, copak to nechápeš? Chytil ses do pasti, ukousnu ti hlavu.
Foukám ti před obličej dým, ale ty všechen popel a saze inhaluješ. Hlupáku, co s tím uděláš? Udusíš se! Čím více mě skládáš zpět, tím více se podobám kubistické podobizně od Van Gogha. Nestojím v jídelně, jsem schovaný v pískovci jordánské Petry. Nedotýkej se střepů, má krev kape po podlaze jako déšť na Venuši. Nevíš, s čím si zahráváš.
K celé místnosti přistupuješ jako ke sněhové kouli. A já jsem tvá baletka uprostřed. Držel jsi mě na svém konferenčním stolku, visel jsem na tvé skříni jako plakát. Proto zůstáváš sedět na místě, nehnutě jako Sfinga a pozoruješ, jak se nakonec vracím dohromady. Moje postava, dvě oči, dvě ruce, jedno tělo, jedna duše, jeden stůl, jedna židle, jedny hodiny, jeden rozlitý čaj.
Sedím naproti tobě, koutky se houpou vysoko jako dorůstající srpek měsíce. Mé srdce se točí na hladině jako bójka, a ty plaveš ke mně. Přechytračil jsi mě, asi jsi stvořený ze stejného materiálu. Natahuji ruku po stole, se dvěma zorničkami, které se vpíjí do těch tvých, a říkám: „Pojď blíž.“