Doktor Forst a Marta -2.

2.
Přišel domů a přichystal si královskou snídani. Jak tak tiše přežvykoval, padly mu oči na knihovnu. Dojedl a šel ke knihovně. Tady ho máme, řekl si, a vzal do ruky knihu.
„Tak já jsem Faust“, řekl do ticha.
„To nejste“, ozval se za ním známý hlas.
Prudce se otočil. Mefisto stál za ním a zkoumavě si prohlížel knihovnu.
„Vidím, že jste sečtělý,“ řekl uznale.
„No, nepřečetl jsem zdaleka všechno“, řekl skoro omluvně Forst. „Snad časem.“
Mefisto se usmál.
„Času máte dost, ale myslím, že Vás teď budou zajímat jiné věci.“
Forst pocítil příliv vzrušení. Dal knihu zpět.
„Nejsem Faust?“, řekl tázavě. „Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, to přeci znáte“, mrkl na něj Mefistofeles. „A vůbec, co kdybychom si tykali, jsme vlastně přátelé“, dodal.
„Dobře“, odpověděl potěšeně doktor Forst. „Jmenuji se Marek.“
„Já vím“, řekl Mefisto.
„Poslyš“, dodal si odvahy Forst, „ty snad víš všechno“.
Mefisto se na něj pozorně zadíval. „Jen Bůh ví všechno. Ale já vím dost. Víc, než si umíš představit. Popravdě“, dodal potichu, „ani Bůh neví vše. Ale všechno vidí a slyší, takže tohle téma bych raději přešel.“
„Bavit se s ďáblem o Bohu není asi dobrý nápad“, řekl Forst.
„Ale to zase ne“, odpověděl Mefisto.
„Znáš někoho, kdo ho zná lépe?“, zeptal se Forst.
„Spíš, jak bych to tak řekl, no, jsem mu subordinován. Takže, ode mě kritiku nečekej.“
„Ty jsi mu subordinován?“, divil se Forst. „Já myslel, že jsi Lucifer, padlý anděl.“
„To jsou příběhy pro vás lidi,“ mávl rukou Mefisto. „Potřebujete oddělit dobro a zlo, přítele a nepřítele. Bůh je pro vás dobro a já zlo. Tedy pro ty, co v nás věří. Ti ostatní mají za dobré sebe a co je stejné jako oni, a za zlo to, co je jiné.“
„No počkej, bránil se Forst, takže zlo podle tebe neexistuje? No u Tebe to chápu. Ty pácháš zlo, tak ho máš za své dobro. A dobro pak musíš mít za zlo. Nezlob se, ale zlo existuje. Hitler, Stalin, to ti nic neříká?“, rozohnil se Forst.
„Znám ty pány moc dobře“, řekl Mefisto s ďábelským úsměvem. Forsta až zamrazilo.
„Pak ti nerozumím“, odpověděl. „Jak můžeš být Bohu subordinován? Já se tedy v těchto věcech nevyznám, nejsem věřící, i když teď bych vlastně měl být.“ Odmlčel se a pak řekl pobaveně: „No to je vtipné, já díky ďáblovi uvěřil v Boha. To jsi asi nechtěl, že?“, dodal.
„Ty nic nechápeš“, tajemně se usmál Mefisto. To je ten důvod, proč tu jsem.“ Forst na něj zůstal zírat. Není to přeci jen hypnotizér a kouzelník v jednom?
„Co bych z toho asi měl, Marku“, řekl Mefisto.
S lidmi je třeba mít nekonečnou trpělivost, pomyslel si, Bůh měl pravdu. Zdálo se mu, že svět je hra. Bůh stvořil tuto hru a určil všechna pravidla. A dal lidem svobodu, aby mohl pozorovat, jak hrají. A pustil mezi ně jeho, aby ta hra za něco stála. Pár jich to celé prohlédlo. Naštěstí jen pár, jinak by to byla nuda.
Forst na něj stále zíral.
„Ty jsi tu proto, abych uvěřil v Boha?“
Mefisto si povzdychl. „Podívej se na to takhle. Znáš kvantovou mechaniku?“
„Trochu, ale není to můj obor“, řekl Forst.
„A víš, jak z pohledu kvantové mechaniky funguje viditelný svět?“, pokračoval Mefisto.
„Ale to přece neví nikdo. Funkční super teorie, která by propojila kvantovou mechaniku s fyzikou, dosud neexistuje“, odpověděl Forst.
„Ano“, řekl Mefisto, „skutečné fungování světa, viditelného i neviditelného, je pro vás tajemstvím. Přijmi to tak“, dodal.
Forsta jeho vysvětlení neuspokojilo.
„Víš co“, řekl Mefisto, „přečti si Fausta“.
Ale já ho znám, bránil se Forst.
„Nečti ho jako příběh, čti ho jako odpověď na tvé otázky. Goethe byl výjimečný člověk, dodal.“
„Znal jsi ho asi dobře, že?“, zeptal se najednou Forst.
Mefisto zavrtěl hlavou. „Osobně ne. Nebylo třeba“, dodal na vysvětlenou.
„Tak jak mohl napsat Fausta? On si to celé vymyslel?“, divil se Forst.
„To je tajemství lidské představivosti“, řekl Mefisto. „Někdy je výstižnější než skutečnost a pravdivější než realita. A někdy se hanebně mýlí“, dodal pak.
„A jaký máš recept na to poznat, o kterou variantu se jedná?“, ušklíbl se Forst.
„Rozum se často mýlí“, odpověděl Mefisto. „Řiď se svými pocity, řiď se srdcem.“
„Ďábel mluví o srdci?“, zvolal Forst.
Mefisto se zasmál. „Musím umět myslet a cítit jako vy lidé, jak jinak bych vám mohl rozumět“, Marku. „Jak jinak bych mohl znát vaše slabá místa“, dodal, a v té chvíli vypadal opravdu jako ďábel.
„Potřeboval bych peníze“, změnil náhle téma Forst.
Filosofovat můžeme někdy jindy, řekl si v duchu. Mefisto máchl rukou a na zemi se objevila hromada bankovek.
„Drobné chceš taky?“, zažertoval. „Na chvíli by to mohlo vystačit, dodal.“
Forst se na hromadu podíval bez hlubšího zájmu. Najednou mu na nich tolik nezáleželo. Kdykoli mohl dostat další. Vlastně mu na nich nezáleželo nikdy. Ale bez nich to bylo v tomto světě těžké. Ale bude je muset někam dát. Přemýšlel, která skříň je volná.
„V ložnici máš na ně trezor“, mrkl na něj Mefisto.
To je tedy věc, ďábel k vašim službám, řekl si Forst.
„Škoda, že jsi nepřišel dřív“, řekl nahlas. „Některé věci mohly být jinak.“
Mefisto se zatvářil nesouhlasně.
„Ďábel přichází vždy v pravou chvíli“, řekl. „Ještě pro tebe mohu něco udělat? Jinak bych šel.“
„Ano, můžeš. Trápí mě samota. Chtěl bych přítelkyni. Chybí mi žena“, povzdychl si Forst.
„Mám ti sem nějakou donést?“, řekl pobaveně Mefisto. „Navrhuji ti něco lepšího. Dám ti vypít nápoj. Nápoj přitažlivosti. Pak už bude jen na tobě, kterou si vybereš.“
Forst přikývl. „Máš výborné nápady, Mefisto“, řekl uznale.
„Mám v tom jistou praxi“, řekl s mírnou pýchou Mefisto.
Na stole se objevila sklenice. Malá, úzká, na dlouhé stopce. Byl v ní zlatavý čirý nápoj.
„Vypadá to jak jablečný džus“, řekl si Forst.
Místností se rozlinula vůně, nádherná, omamující, připomínající vůni jakéhosi exotického koření.
„Vypij to“, vybídl ho Mefisto.
Forst sklenici pomalu vyprázdnil. S každým douškem se šířil jeho tělem příjemný pocit horka. Šířil se do konečků prstů, hřál i mrazil zároveň. Cítil se silný a mužný.
„Paráda“, řekl prostě.
„Výborně“, přikývl Mefisto. „Své jsem splnil a odcházím. Zatím se měj“, dodal a zmizel v lehkém oblaku kouře.