Doktor Forst a Marta - 9.

9.
Ráno se probudila a zjistila, že je u Marka v bytě a leží vedle něj posteli. Matně si vzpomínala na jízdu kočárem, a že se pak spolu milovali. Podívala se na něj. Ještě spal. Spí jako andílek, napadlo ji. Anděl se upsal ďáblu. Sklonila se nad něj a políbila ho. Přitáhl si ji k sobě. Zůstali pak ležet vedle sebe a vnímali svou blízkost. Tohle je krása, pomyslel si, to peklo za to stojí. Jak jsme se mohli vejít do mé postele?, podivil se. Rozhlédl se kolem. Nádherná ložnice a velká manželská postel. Ach ten Mefisto.
„Co je dnes za den?“, zeptala se ho.
„Pátek!“, vyhrkl vyděšeně. „No nazdar, je deset a my už měli dvě hodiny makat.“
Mefistofeles si s tím nějak poradí, ne?, usmála se na něj.
Do práce se jí vůbec nechtělo. A jemu zjevně taky ne.
„Vidím to na neschopenku“, řekla s ďábelským úsměvem. „Tak na týden, co? A pak se uvidí.“
Podíval se na ni překvapeně.
„Ty už máš nějaký plán?“, řekl.
„Ne. Já nikdy nic nepánuji. Neumím to. Žiju ze dne na den“, odpověděla.
„No to já taky“, řekl s jistou úlevou.
Vzpomněl si právě na svou ženu. Ta měla naplánované vždy vše, a to na minutu. Trochu pozdě si uvědomil, že i on byl součástí jejího plánu. Nebo si to alespoň myslel. Svůj odchod ale naplánovala důkladně. Tehdy ho to vzalo, ale teď byl za to rád. Nenechala mu nic, ale vrátila mu to, co mu kdysi vzala. Nebo spíš, co jí sám dal. Svobodu.
Jako by mu četla myšlenky.
„Máme svobodu“, zvolala a plácla sebou znovu do postele.
Lehl si těsně vedle ní.
„Máme svobodu“, zopakoval tiše. „A co s ní budeme dělat?“, dodal.
„Všechno“, řekla bez váhání. „Ale postupně“, zavrněla mu do ucha.
Podíval se na ni. Hrály jí ohníčky v temných očích.
„Ty jedna čertice“, zakřenil se na ni.
„Ano, ty můj andílku?“, odpověděla se smíchem v očích.
Neřekl už nic a přivinul ji těsněji k sobě. Zůstali spolu v posteli celé dopoledne. Vytáhl je z ní hlad. Forst vyrazil prozkoumat lednici. Nebylo v ní skoro nic.
„Je na čase ho zavolat“, řekl Forst. Jak to dořekl, Mefisto stál ve dveřích.
„Co si bude panstvo přát?“, řekl s poťouchlým výrazem.
Forst přimhouřil oči. „Však víš.
„Neschopenka doručena“, odvětil Mefisto. „A na oběd vyrazíme spolu“, dodal.
„Tak pojďte“, řekl a roztáhl plášť.
Forst lehce zaváhal. Marta ho vzala za ruku.
„Pojď, to bude určitě zase zážitek“, řekla zvesela.
Forst lehce zakroutil hlavou a utrousil s úsměvem: „Ach ty ženy, to ďábelské plémě.“
„Víš, proč jsou ženy potvory?“, řekl pak Mefistovi. „Protože přišly na svět po tvoru.“
Mefisto si ho lehce změřil pohledem.
„No“, řekl pak, „jsou po pravdě obvykle trochu chápavější.“ A po krátké odmlce dodal, „někdy až moc. Proto je s vámi tvory trochu větší legrace“, dodal.
„Já si taky myslím, že je s muži větší legrace“, zasmála se Marta. Jak tam stála vedle Mefista, zdála se mu poněkud podobná.
„Chtěl jsi snad říct, že my muži máme delší vedení?“, řekl po chvíli Forst.
Mefisto a Marta se zasmáli. „Právě jsi to předvedl“, řekl Mefisto na vysvětlenou.
Forstovi nebylo moc milé, že se baví na jeho účet.
„Chceš asi taky říct, že jsou ženy chytřejší“, řekl trochu bojovně.
„Ale to rozhodně ne“, odporoval Mefistofeles. „To není o myšlení, ale o intuici.“
Forst na to neřekl nic. Pokud věděl, intuici tedy neměl.
„Já si nemyslím, že bych měla moc intuici“, řekla Marta.
„Tu má v sobě každá žena“, odvětil Mefisto. „Ale musí se pěstovat.“
Podívala se na něj tázavě.
„Chce to se, místo věčného přemýšlení o tom, co bylo nebo bude, soustředit na vlastní pocity v přítomnosti ale to ty umíš už teď“, dodal s lišáckým výrazem. „Zkus tomu věnovat pozornost a uvidíš. Ale teď si dáme ten oběd“, řekl na závěr a máchnul nad nimi svým rudočerným sametovým pláštěm.
Stáli na zvláštním místě. Byla to jakási louka a vše bylo obestřeno mlhou. Odněkud hrála zvláštní hudba, tklivá i divoká zároveň. V dáli byli jacísi lidé. Forst se podíval pozorněji. Nebyli to lidé. Nebo byli? Byly to jakési zvláštní pohádkové bytosti.
„Kde to jsme?“, zvolala udiveně Marta. „Vypadá to tu jako v pohádce.“
„Jsme mimo čas a prostor“, odvětil Mefisto. „Zvu vás na oslavu mých narozenin. Právě začala.“
„Vašich narozenin?“, podivil se Forst. „Dnes?“, dodal.
„Mimo čas a prostor“, řekla Marta, „tak jaké dnes“.
„Přesně“, řekl Mefisto.
„Nechápu“ odpověděl Forst.
„To jste vy, lidé, snažíte se všechno pochopit. Některé věci prostě pochopit nejdou. Musíš je prostě prožít!“, rozhodil rukama Mefistofeles.
„Nemáme pro vás dárek“, napadlo Martu.
Teď se pro změnu zasmál Forst.
„Pojďte, vy dárečkové“, pobídl je k chůzi Mefisto, ať na nás nemusí čekat.
Za chvíli byli na místě. Marta si prohlížela přítomné. Vypadali trochu jako lidé, a trochu jako zvířata. Někteří tančili do rytmu hudby a jiní nosili na stoly jídlo. Podívala se na tančící páry. Poznala kozu s kozlem a kočku s kocourem. U ostatních si hned nebyla jistá. Přistoupila k nim divoce vyhlížející žena a hluboce se uklonila Mefistofelovi.
„Vítej, kníže temnot!“ zvolala nakřáplým hlasem.
Čarodějnice, dovtípila se Marta. Pak se podívala na Martu. Z jejího temného pohledu ji zamrazilo.
„Račte usednout ke stolu“, pokynula obřadně rukou a ustoupila stranou.
Za chvíli hodovali. Vůbec nedokázali poznat, co jedí, ale chutnalo jim. Když dojedli, špinavé nádobí samo zmizelo. Pak náhle ze všech stran zavířily bubny a na stole se objevily číše s červeným vínem.
„Všechno nejlepšíů, zaječel dav, až sebou Marta s Forstem trhli.
Mefisto pozvedl číši. Přiťukli si a vyprázdnili poháry do dna. Pak se mlha roztrhla a nad nimi se objevilo černé nebe poseté hvězdami. Na to vypukl ohňostroj. Vypadalo to, jako by explodovaly samotné galaxie v tisíci různých barev. Celé nebe bylo pokryté pestrými měnícími se vzorci.
„Krása“, vydechla Marta.
„Co je tohle za realitu“, řekl udiveně Forst. Nebo je to jen fantazie?“, dodal.
„Co je skutečnost?“, poznamenal Mefistofeles. „Lidé věří, že je jedna skutečnost a říkají tomu objektivní realita. Je to taková jejich víra. Přitom vám už vaše věda ukázala, že nic takového není. Je jen subjektivní realita, realita pozorovatele. Představa reality bez pozorovatele je stejně nesmyslná, jako představa světla bez tmy. Vám jako vědcům to nemusím vysvětlovat“, řekl na závěr.
„No my známe makrokosmos, o mikrokosmu toho tolik nevíme“, řekla Marta.
„Něco o kvantové mechanice víme, ale to je jiný svět“, doplnil ji Forst.
„Je a není“, odvětil Mefisto. „To největší se skládá z toho nejmenšího“, dodal.
„Kde je Bůh?“, napadlo najednou Martu.
„Na to se nemáme ptát“, řekl opatrně Forst.
„Je všude a nikde, řekl Mefistofeles. „Je v každém zrnku prachu, v každém tvém nádechu a výdechu. V každém mravenci i závanu větru. V hořícím keři i výbuchu supernovy. V oku hurikánu i kapce deště. V každé tvé myšlence a v každém tvém pocitu.“
Forst a Marta oněměli v přívalu Mefistofelových slov. Chvíli mlčeli.
„Je v srdci každého člověka“, dodal Mefisto po krátké odmlce.
„A je i v tobě“, řekla potichu Marta.
Mefisto lehce přikývl. „Je všude, a proto není vidět. Není se totiž odkud na něj dívat, řekl pak.“
Marta se zamyslela. „Pozorovatel se vždy dívá na něco, ale ne sám na sebe, že.“
„Přesně“, řekl Mefisto. „Abys ho uviděla, musíš se přestat dívat.“
„Musím ho prostě prožít, že jo“, napadlo Forsta.
„Výborně“, usmál se Mefisto.