Express do cvokhousu

Anotace: Jen z absence spánku, strach z nudy a ztráty smyslu uprostřed noci, povídka psaná na vrub noci

Byl jednou jeden muž a ten žil v malém apartmánu metropole, v centru mĕsta, uvnitř divnočtvrti plné cikánů, přistĕhovalců a podivných individuí, s výhledem do dystopického vnitrobloku, kde svítílo celou noc průmyslové světlo, osvĕcující ruiny, za níž je další králíkárna lidských životů, úplný objekt budoucí lidské bezútĕšnosti. Žil tam s ženou, která vĕřila v sebe a ve své umĕní, ve Vesmír, v nitru jej milovala a byla ateistka, on ji taky miloval, avšak zapomínal milovat sama sebe. Žili tam ještě se dvĕmi kočkami, jedním kocourem a jednou kočkou, kocoura miloval velmi, jelikož mĕl sametový kožíšek a byl přítulný a někdy léčivý a hlavně dokázal zahnat ten pocit všeprostupujícího zmaru - který se plížil vším a za vším ve stínech a siluletách, dokázal zničit všechno co kdy miloval a v co kdy vĕřil, veškerou nadĕji a sny, vše co přinesla tragická ztráta jeho matky, ten nekonečný zmar nad lidským životem a boj nad samotnou esencí, nasycenou existenciální bezvýznamností, častou bezvýchodností a bezradností. 

Bylo zrovna po jednom večeru, kdy si vyrazil s přáteli posedĕt a na koncert psych-rockové kapely. Rozloučil se s přáteli, ještĕ předtím však vzpomínal na vzduch nasycený kytarama, lyrickou deklamací, vzduch naložený v marihuanovém kvĕtu, vzduch prosycený hašišem a pivem, jak se jím protínala efektová sóla strun kytar a nad lidskýma hlavama tancovala malá zjevení psychedelického revivalu. Lidé se postupnĕ úpĕnlivĕ unášeli do té vesmírné tříštivé melodie, mizeli na čas jejich starosti všedních dní, to je múza odvádĕla do nadčasového svĕta hudby a lásky, který existije nadevším a přesto prostoupen s naší dimenzí. Vše za zavřenými víčky, v nejasném svĕtle, rytmu nasvícených bicích, objevující se smysl toho všeho - nevyřčený jako sloka visící z úst kohosi neviditelného. Zapomenuté přízraky starého, zvuky sedmdesátkových kytarových ploch, rapsodické významy a lidi všech generací, hlavnĕ té mladé, poslední. V tom spatřil smysl, jak uniká z těch čtyřech stĕn do svĕtla displeje, datlující slova kamsi ven do exodu digitální existence, kde prstence jeho hlavy existují na modrém plátnĕ, ze stejné sdílné látky jako naše obousmĕrné sny. 

Ten muž, v jehož útrobách probíhalo kvašení ječmenových zrn a pšeničných kultur, vybuzen ze spánku, porozen k procesu, s panickou hrůzou z nudy a nicnedĕlání, v zapomĕní na léčivou sílu jediného dechu, tvárnou a oživující, smírnou a rytmickou, magickou a mystickou, prostě postupnou procesuální smĕřující k pomalé retrogradaci bytí, mĕnící prvky přítomnosti ve vzpomínky a sny v početné obelisky reality. Ženy mezitím spící, vydávající jen nepatrné zvuky fyziologických procesů, které on popisuje tak chladnĕ, námĕsíčnĕ a analogicky. A ze zmaru životů se rodí jakási analogie smyslu, to když se muž rozhodne stvořit postavu a zmĕnit kategorii povídky z 'ze života' na 'filosofické' a rozpomene na své původní myšlenkové základy, ještě před cestou poezie, byla cesta ideji, nikdy se příliš nepřibližující smyslu objevnosti milující moudrosti, avšak vášnivá cesta, teoretická, nepraktická, konsensuální, kontradiktivní s reálným životem. 

Vlastnĕ jen utopený čas ve vlastní svobodĕ, obrovský strach ze všeho, z každého dalšího kroku, z té bdĕlé, mechanické vulvy civilizace, která nikdy nespí, zpracovává, vytváří, bezednĕ, bezprecedentnĕ, bez smilování zabíjí. Muž místo aby se držel poslechu hudby, utápĕl nicnetušící čas insomniacké noci sepisováním jakýchsi rádobypoučných sentencí. Žena bezesnĕ spala spánkem zapomĕní, v srdci doutnal dým, jako stoupající mlha nad loukami rejvízských pastvin. Přemýšlení o bezmyšlení, o podstatĕ spánku a tvoření, o bezhlesné filosofii noci, o tom průmyslovém svĕtle tam venku na konci vnitrobloku metropole, která nikdy nespí. O původním místu v čase a prostoru spjatém s tím mužem a tou ženou. O místĕ, které je teď a tady, o místĕ rozvíjejícím se v prostoru, kdesi za oponou mysli, kdesi za oponou smyslu vĕdomí, kdesi za vĕdomím naší lidské existence, bezbřehé moře faset nadĕje a zmaru, který číhá jako svĕdek ve stínech dĕl a tĕl, aby zaplavil a zničil vše, co jsme kdy milovali, vše co v ní kdy žilo a vše co kdy přežilo.

Prázdno nepohlcené láskou. Tvou láskou ke psaní a tvoření. Tvou láskou  k ní. K touze. Láskou ke zmaru, který pohání věci vpřed. Podobnĕ jako smrt. Smrt mnoha podob a tvarů. Smrt úplná. Smrt zaživa. Smrt ve snu. Smrt v pohybu. Smrt paměti. Smrt sedmibolestného boharození nekonečné svaté idei vesmíru. Spolutvůrce. Mírotvůrce. Láskotvůrce. Tkáče snů a smyslů. Génia boharození. Plavidlo vzepjatých dlaní. Příjímajících. Vdĕčných. Milujících. Vĕřících 

Tvořících Třináctistopé Enigmy noci.