Metař, démon a hegelovská popelnice

 

1.

 

Většina lidí vstává s kávou. Já vstávám s nevolí. A kýblem. Bylo úterý, nebo možná čtvrtek, v tomhle městě se dny poznají hlavně podle toho, jak moc smrdí ulice. Když o tom tak přemýšlím, to ráno byl jednoznačně „kanálový čtvrtek“ a to znamená, že v noci praskla minimálně jedna potrubní filosofie a lidé se ráno probouzeli s existenciálními pochybnostmi a rozmočenými ponožkami.

Jmenuju se Alfonz. Jsem metař. Ale ne ten romantický druh metaře, co nosí kšiltovku s logem města a v kapse ztracený sen o důchodu. Ne, já jsem ten druh, co sbírá střípky z cizích nocí a pitvá je s kocovinou, jakoby se z toho snad dal složit nějaký smysl.

Ten den jsem šel jako vždy dolů do čtvrti Dolních Metařov, kde se odpad nejen hází, ale i mluví. Totiž - doslova. A já přísahal, že už nebudu pít ten absint s příběhem, ale pak jsem potkal popelnici, která na mě zasyčela: „Dobré ráno, hrdino. Jsi připraven na etické dilema?“

Nezastavil jsem se. Pokračoval jsem dál a znechuceně kroutil hlavou, jak to dělají lidé, když narazí na církevního dobrovolníka nebo filozofa v podchodu. Ale ta věc mluvila dál: „Jsem schránka pro tvé viny, Alfonzi. A také pro tvou budoucnost.“

„Fajn,“ řekl jsem a zastavil. „Jestli máš v sobě aspoň jednu nedopitou lahev nebo mrtvolu, mohl bych se na chvíli zdržet.“

„Mám v sobě pravdu. To je podle mě daleko zajímavější, ale také... nebezpečnější.“

A pak se víko zvedlo. Ne proto, že bych se ho dotknul. Ale protože, jak jsem spatřil na vlastní oči, uvnitř seděl démon, který vypadal jako nevyspalý knihovník a držel v ruce ohořelý svazek knihy s názvem: Etika Nikomachova — ilustrované vydání pro padlé duše. Z uší se mu ale hned kouřilo, z očí zaplály plameny.

„Tak hele, kámo,“ řekl jsem, „jestli jsi další magor z Katedry Pouliční Teologie, co hledá ztracený logos mezi vajglem a prázdnou plechovkou od fazolí, jdi o popelnici dál.“

Démon si povzdechl způsoben, jako když se páří ochechule na vařícím čaji a brýle měl posazené na nose tak křivě, že vypadal jako alegorie lidského úsudku. „Jsem démon druhého řádu. Nefungční posel. Byl jsem vyhoštěn z vyšší sféry z důvodu přílišného zpochybňování. Mým trestem je... vysvětlit smysl morálky lidem. Takže teď žiju v odpadkovém systému vaší civilizace a snažím se pochopit, proč si lidi myslí, že je něco správné nebo špatné.“

„To zní jako velký problém,“ zabručel jsem a podrbal se pod bundou, kde jsem měl zastrčenou půlku housky a v igelitovém sáčku nedopalky z posledních dvou dní. „A co já s tím?“

„Jsi ideální subjekt. Pochybuješ, trpíš, ale pořád žiješ. A věřím, že to není jen setrvačnost.“

„Ne. Je to hlavně zvyk.“

Démon se zazubil - směs úsměvu učitele a něčeho, co vás nutí zavolat si sanitku. „A proto tě budu učit. Spolu projdeme cestu ctnosti – skrze pochyby, neřesti, a s trochou štěstí i přes hrdinství. Právě jsi se totiž stal součásti experimentu. Chceme zjistit, jestli může i naprosto obyčejný zkurvenec dosáhnout areté.“

Zamrkal jsem. „Areté? To je ta nová značka cigaret s mentolem?“

„Ne. To je starořecký pojem pro dokonalost podle účelu. Když je nůž ostrý, je to areté. Když je člověk... lidský v tom nejlepším slova smyslu, má areté.“

„Jo, tak to jsi fakt šáhl vedle, kámo.“

„Přesně proto jsi byl vybrán...“

...a na druhém konci ulice právě vybouchla kavárna. Nebyla to nehoda - ve Skepsopolisu explodují kavárny pravidelně, když filozofické disputace dosáhnou bodu varu.

Z místa činu vyběhl barista s plnovousem a křičel: „Nietzsche byl influencer!“, než ho srazilo stádo rozzlobených veganů jedoucích na koloběžkách.

Démon se na to nepodíval. Dokonce při tom ani nemrknul. Jen tiše konstatoval: „Zlo je nedostatek formy. A Skepsopolis je toho jasným důkazem.“

 

2.

„Takže,“ začal démon, zatímco jsem tlačil vozík se smetím ulicí, „začněme jednoduše. Tvoje první morální dilema bude přízemní. Takové... lidské.“

„Jestli to má něco společnýho s mým šéfem, co žere syrový párky a cituje Platóna, tak do toho nepočítej ani boha, ani mě,“ odsekl jsem.

Démon to ignoroval. Jak to dělají všichni skuteční filozofové.

Před námi seděla na dlažbě žena. Měla šaty, které si pamatovaly lepší časy, a psa, který vypadal, že by raději zvolil reinkarnaci v konzervě. Držela ceduli, na níž stálo: „Nemám nic. Ale sním o rohlíku.“ Nikdo si jí nevšímal – ve Skepsopolisu byli žebráci zhruba stejně běžní jako názorové proudy v kafi.

Zastavil jsem se. Ne proto, že by mi jí bylo líto, jenže měla oči, co mi připomínaly moje vlastní, když se dívám do rozbitýho zrcadla v kadibudce u přístavu. A v kapse jsem měl posledních dvacet skepsikreditů, za které se ani pořádně nenaleju.

Démon přikývl a ukázal na žebračku. „Tady začínáme. Udělej rozhodnutí. Dáš jí tu něco? Nebo ne?“

Skepticky jsem na démona zaostčil oči: „To je jako všechno? Rozhlédl jsem se. Žádná past, žádný vrah v převleku, žádný výbuch? „Tohle má bejt etická zkouška? Dáš nebo nedáš? To zvládne i opice s morálním kompasem v řiti.“

„A právě to je pointa,“ řekl démon. „Aristoteles by řekl, že ctnost není jednorázový akt, ale návyk. Zrozený z opakovaného jednání ve správnou chvíli, na správném místě, s úmyslem správným. Ctnost není to, co uděláš, když se někdo dívá. Ale co uděláš, když ne.“

Zmlkl jsem.

Pak jsem vytáhl dvacku a položil ji mezi ženu a psa. Pes na mě štěknul jako oponent v debatě.

„Zajímavé,“ pronesl démon. „Jednal jsi... podle citu? Nebo ze zvyku? Nebo kvůli mně?“

„Jednal jsem, protože když se člověk příliš dlouho vyhýbá tomu bejt člověk, začne vonět jako rozkládající se výčitka.“

„Píšu si,“ kývl démon a sáhl do popelnice pro notýsek. „Tohle se dostane do zápisu pod: Nevědomý akt areté skrze cynismus.“

Za námi zasyčela tramvaj. Na níse skvěl nápis: „Dnešní linka jede přes všechny pochyby, až ke konečné: Únava.“

A já šel dál. Ne s lepším svědomím. Ale s vědomím, že jsem si ho aspoň na chvíli nevymetl z cesty.

 

3.

Ve Skepsopolisu se pořádají tři typy soudů: veřejné, tajné a úplně zbytečné. Tohle byl ten třetí typ.

Soud sídlil v budově, která vypadala, jako by ji navrhl opilý architekt se záští vůči geometrii. Sloupy podpírala samotná představa spravedlnosti – což znamenalo, že už dávno klesly a podepíral je zrezivělý jeřáb.

Uvnitř bylo dusno. Vzduch tu měl chuť starých zákonů a nových podvodů.

Nebyl jsem tam dobrovolně. Ráno mě zatkla Jednotka Filozofické Policie, protože jsem údajně „držel vědění bez oprávnění“, laicky vysvětleno: včera jsem si v popelnici přečetl citát z Epikura a odmítl odevzdat formulář o změně přesvědčení. Ale to nebyl hlavní důvod, proč jsem tam byl. Byl jsem tam jako svědek.

Jirku jsem znal. Býval metař jako já. Pak se ale dostal na školení do vyšších kruhů a stal se z něj supervizor odpadního diskurzu - čili čumil s razítkem. Teď tu stál obviněný z nelegální redistribuce přebytečného chleba mezi eticky nevhodné subjekty. Přeloženo: krmil hladové.

Soudce měl místo tváře tabulku „NEZÁVISLÝ NÁZOR“. Mluvilo se skrz tlumočníka – papouška, co opakoval poslední slova každé věty, ale pokaždé s lehce ironickým tónem, zřejmě mu nebylo úplně jasný, jestli na straně dobra stojí soudce nebo obviněný. Vedle papouška seděl filozofický porotce – typický fanoušek Platóna, co si myslí, že když někdo spadne do jámy, tak je to jen stín jeho povahy.

Na řadě byl můj výslech.

„Viděl jste, jak obžalovaný předává chléb bez autorizační pečeti?“

„Jo.“

„A chléb byl konzumován necertifikovaným hladovým subjektem?“

„Taky jo.“

„Takže, proč jste to neoznámil?“

Ticho.

Démon seděl v koutě a mlsal popcorn z popela. Pak mi tiše zašeptal:

„Tady se rozhodne, jestli jsi součástí systému, nebo jeho nečekaný výkyv. Zrada přináší mír. Loajalita – neklid. Aristoteles by řekl, že ctnost je ve zlatém středu. Co uděláš?“

Mohl jsem říct pravdu. Tedy jejich pravdu. Mohl jsem si zajistit klid, bonusový oběd a čistý výpis ze svědomí. Místo toho jsem řekl: „Jirka? Jo. Dal chleba. Ale víte co? Ten člověk, co ho dostal, ten den neumřel. Takže podle mýho skromnýho názoru - máme tu první zázrak od zavedení nové Ústavy.“

Papoušek řekl: „Zázrak od zavedení nové Ústavy!“ A zasmál se tak, že spadl z bidýlka.

 

4.

Jirku ale stejně odsoudili. Natvrdo. Dostal tři měsíce veřejné sebereflexe a povinnost studovat Hegela nahlas ve čtvrtích s vysokou mírou nihilismu.

Mě pustili. Prý pro nedostatek důkazů o rozumu.

Démon kráčel vedle mě. „Udělal jsi, co bylo správné.“

„Ne. Udělal jsem, co jsem mohl. To není totéž.“

„Ale je to začátek.“

Vrátili jsme se do mé uličky za Pivní filozofií. Je to podnik, kde každý dostane panáka, pokud zvládne říct souvislou větu o existenci.

Démon nechtěl jít dovnitř. Seděl na obrubníku, zády k městu, tváří k prázdnu.

„Zvláštní,“ řekl.

„Co?“

„Jak bolí, když se někdo zachová správně. A ty z toho nemáš žádnou výhodu. Ani pocit.“

„No jo,“ zabručel jsem. „Správnost je mrcha. Zaplatíš všechno a dostaneš prázdnou účtenku.“

Seděl jsem v zadní místnosti, kouřil něco, co jsem našel v krabici označené „nearchivovat“, a popíjel levný rum, co chutnal jako rozhovor s bývalou.

Hlava mi hučela.
Srdce mlčelo.
A svědomí… se ozvalo. Což je horší než bolest zubů, protože tohle se nedá vyvrtat.

Myslel jsem na Jirku. Na chleba. Na oči té ženské se psem. A na to, že...

... se mě začíná něco dotýkat.
Nečekaně.
Nepříjemně.
Lidsky.

„Tohle je horší než morální selhání,“ zašeptal jsem do půllitru a přiznal si ten nezvyklý pocit: „Tohle je naděje.“

Když jsem se vrátil ven, démon neseděl.

Stál.

Díval se na oblohu, kterou nikdo nečistil. Měla barvu pochyb.

„Alfonzi,“ řekl. Jsem démon. Měl bych tě svádět, pokoušet, vychylovat. Ale něco je špatně. Já tě sleduju… a místo aby ses měnil ty, měním se já.“

„Z toho se běž vypsat do pekla, kamaráde.“

„Nejde to. Už nejsem jistý, jestli mám přístup. Začínám rozumět... soucitu. A pochybnosti. A oběma zároveň.“

Sedli jsme si k odpadkovému kontejneru. Vedle nás hořel koš a někdo do ohně přikládal školní učebnice logiky.

Démon vytáhl svazek Etiky a začal škrtat pasáže. Ne přepisovat. Jen škrtat.

„Co děláš?“

„Zkouším Aristotela přepsat podle reality. Ne filozofie podle ctnosti, ale ctnost podle přežití.“

„A jak to vypadá?“

„Jako ty.“

 

5.

Ráno přišlo jako facka od boha, co už dávno rezignoval na jemnost.

Ve Skepsopolisu začínal nový den . to znamenalo, že vláda zavedla novou pravdu, pošta opět doručovala zprávy s datem zítřka a někdo na rohu ulice prodával morální alibi zabalené v novinách.

Ale něco bylo jinak.

Démon byl pryč.

Hledal jsem ho v popelnici. Ve druhé taky. V kanále. Donoce i v uličce, kde se filozofie schází o půlnoci, aby si mohla zanadávat na ontologii.

Nic.

Nechal po sobě jen pár poznámek napsaných na obalech od sardinek a jednu větu vyškrábanou do víka:

"Teď ty."

A pak se to stalo na Křivém náměstí. Místo, kde zákony fyziky, etiky a parkování přestávaly platit.

Viděl jsem je z dálky. Dva chlapi v maskách z novin (pravděpodobně z komentářovy rubriky). Mlátili starce, co tahal vozík s odpadem – dalšího metaře, mýho konkurenta.

Nikdo do toho nezasahoval. Skepsopolis mělo pravidlo: Není-li to o tobě, neexistuje to.

A já tam stál.

Bez démona.

Bez poznámky pod čarou.

Bez směrovky, která by mi řekla, jestli jít, nebo zůstat.

„Není to moje věc,“ zamumlal jsem. „Možná si to zaslouží. Možná je to jen přirozený výběr. Možná semi to dokonce i hodí... hm, ale když zavřu oči, tak to prostě zmizí.“

Ale oči se nezavíraly.

A nohy se daly do pohybu.

Popadl jsem nejbližší odpadkový koš, zakřičel něco nesrozumitelného (pravděpodobně citát z Kanta), a vletěl do té scény jako morální bourací koule.

Jeden z útočníků mi vrazil pěstí. Druhý utekl.

Starý metař ležel v krvi a já taky.

Ale aspoň jsme leželi spolu.

Potom jsme seděli u zdi.

Dýchal jsem přes zuby a cítil, že se ve mě možná zlomil poslední kousek cynismu.

Starý metař se na mě podíval. Neřekl nic. Jen přikývl. A pak vytáhl z kapsy starý, ohořelý svazek Etiky Nikomachovy a podal mi ho. Na poslední stránce byla poznámka: "Když ztratíš hlas svědomí, musíš si ho začít pamatovat zpaměti."

Ale démon nikde.

Město hlučné a slepé.

Ale něco ve mně… mlčelo jinak než dřív.

Město mě volalo.

Ne hlasem, ne slovy.

Spíš... tichem.

Tím druhem ticha, které zní, jako když se díváš po ránu do zrcadla a poprvé neuhneš očima.

 

6.

Vydal jsem se na Střed. Každé město má svůj střed. Skepsopolis mělo Oko – čtvercové náměstí s mozaikou z mramoru, odpadků a nenaplněných zákonů.

V jeho středu stál Stroj.

Nevědělo se, kdo ho postavil. Prý úřady. Prý dávná inteligence. Prý součet všech rozhodnutí, která kdy kdo v tomhle zatraceným městě udělal, zabalený do mechanismu, který nikdy nespí. Každý den se na něj lidi mohli obrátit s otázkou. A on odpověděl. Ne, co je pravda. Ale co je přípustné.

Stál jsem před Strojem. Démon byl pořád pryč. Měl jsem chuť ho hledat, zakřičet do kanálů, zeptat se popelnic, jestli tam někde chrápe mezi Nietzschem a sardinkami. Ale něco mi říkalo, že tohle už musím udělat bez něj.

„Mám otázku,“ řekl jsem.

Stroj se rozsvítil. Zahřmělo ticho.

Objevil se nápis:„Otázky musí být formulovány v souladu se Systémem.“

„Fajn,“ zavrčel jsem. „Tak poslouchej, ty plechová kryso…“

Zhluboka jsem se nadechl: „Co je správné udělat, když pravda bolí, spravedlnost neexistuje a dobro se nevyplácí?“

Stroj zabzučel.

Země se lehce zachvěla.

Objevila se odpověď: „NEPRAKTICKÁ OTÁZKA. NENÍ V SOULADU S PRIORITAMI MĚSTA.“

Zasmál jsem se. Poprvé za dlouhou dobu bez cynismu. Jen unaveně a hluboce.

Pak jsem vytáhl svazek Etiky Nikomachovy, strčil ho do jednoho z podavačů, a řekl:

„Tak si přečti něco, co ti uniklo, když ses učil být mocí tohto města.“

A v tom se za mnou se ozvalo tiché: „To bylo nečekaně... hrdinské.“

Otočil jsem se. Byl to on.

Démon.

Ale jiný.

Bez dýmu. Bez plamenů. Bez ironií.

Měl oči, které vypadaly... lidsky.

„Sledoval jsem tě, Alfonzi. Nemohl jsem zasáhnout. To byla tvoje zkouška.“

„A co teď? Přiletí trumpetky a otevře se nebe?“

„Ne. Teď půjdeme domů. A zkusíme žít, jak nejlíp dovedeme. S chybami. A pamětí. A možná… s vědomím, že i špína má někdy směr.“

Odešli jsme z náměstí. Stroj mlčel.

Možná přemýšlel.

Město se dál točilo ve své absurditě.

Ale uvnitř mě bylo ticho jiného druhu.

Ne rezignace.

Ne smíření.

Zrníčko odpovědnosti.

A to, přátelé, bolí víc než cokoliv jiného.

Ale taky… to možná znamená, že jsem naživu.