Tak asi ne

Tak asi ne (P)

 

Procházel jsem v ten den Prahou, po pravici mi rostla secesní budova s žlutou fasádou; navlhlou omítkou, páchl prach. Všude kolem byla spousta hlasů. Jako řeky; všechny ty shluky slov; slévaly se do jednoho nepřetržitého toku. 

 

„Háá“ „Béé“ „Ýýý“ Jako když bučí zvířata.

 

Listí létalo ve víru, suché a žluté, nahnědlé a potrhané, tornádka z něj se mi točila před očima.

Na druhém konci ulice jsem slyšel prasknout větývku, křupla tak klidně, jako kost.

 

Inu.

 

Šlapal jsem po chodníku, boty mi narážely do kostek jako podkovy, tvrdé a železné.

 

PUK PUK PUK …

 

 

Chůzi mám rytmickou, hlavu sklopenou.

 

Je tu hrozné liduprázdno, ani živáčka nevidím.

 

.

.

.

 

„AHOJ!“

 

.

?

.

.

Co to bylo?

 

Mám pocit, že jsem něco slyšel!

 

„Dobrý den!“ ozvalo se mým směrem. Provlnil se vzduch.

 

Promlouvala ke mně jakýsi ozvěna.

 

„AHOJ!“

 

Tak teď jsem vážně zmatený. Kde jsi, kdo jsi? Co to je? Nikoho nevidím.

 

Všude bylo šedo, žádná auta; ani tramvaje.

 

„Ahoj. Dobrý den!“ připlul ke mně opět hlas.

 

I tu jsem ho spatřil; Žebráka.

 

Opíral se o zeď.

 

S nadějí ke mně vzhlížel.

S nadějí v hlase, jíž bylo málo, ale jež tam stále byla.

 

Už jsem se k němu přiblížil.

 

Ten člověk - oči měl skelné. Tvář narůžovělou, kůži svraštělou, popraskanou; ruce natažené, v zápěstí dolů zlomené. Šedý smrdutý vous. Pohled skrze mě. Rozcuchaný vlas, popelavou čepici a spoustu jizev nechal čas.

 

„Mluví na tebe?“

 

„Nevím, nechci s ním mluvit.“

 

„Na koho by mluvil, nikdo tu není,“ zápasily vnitřní hlasy.

 

 

„nepomohl bys m..,“ promluvil ten chromák.

 

 

„Nerozumím mu, co říká?“

 

„Nevím, jdi dál.“

 

„Měli bychom ho vyslechnout.“

 

„Jdi dál.“

 

„Vraťme se, otoč se. Nenecháme ho tam.“

 

„…“

 

 

Ale moje se nohy se nezastavily. V obličeji mi tanul nepřítomný výraz.

 

„Tak asi ne...“ Zamumlal.

 

„Tak asi ne…“ Jako starý smutný medvícek co nedostal med.

 

Projela mnou chladná vlna; potu, studu.

 

„Tak asi ne…“ A potom by se zhroutil na zem. Svíjel by se v bolestech a lechtalo by ho v krku. Rukama by drhnul o špinavé kostky. Křičel by a řval, z pusy by mu tekla slina.

 

Ale on se nezhroutil. Pouze mi odvětil. Pouze SI odvětil. Konstatoval fakt; skutečnost, že já mu nepomůžu. Vydechl si a opřel se o zeď.

 

.

.

.

 

Tuk, tuk tuk. Naráželi jsme v ten den namačkaní na okna tramvají. Fů fů fů, zamlžovalo se mi před pusou sklo.

 

Valily jsme se z metra, do něj a zase zpět. Davy, přecházeli jsme kolem toho pána a zase zpět.

Jako proudy, tekly jsme, s chůzí rytmickou, hlavou sklopenou.

 

V noci si stoupněme na vratké prkno. Plameňáci, zvedněme nohu, nahlédněme do hlubin - a já vás do nich strčím.