Cesta k prameni

Silnice protínala les jak přímka. Svažovala se mírně dolů, aby se nakonec dostala pod úroveň hladiny vodního kanálu, jenž se poklidně klikatil vedle ní mezi stromy. Místy se přibližoval téměř ke krajnici, aby se opodál ztratil v hustém porostu. Vybudovat jej, aby v rovinaté krajině udržel menší spád, než má opodál líně plynoucí řeka a mohl tak napájet rozsáhlou soustavu rybníků, by představovalo obdivuhodný technický výkon i dnes. Natož před půl tisíciletím, kdy byl vybudován.
Mezi stromy, které zvolna nabíraly podzimní paletu barev, probleskla hladina rybníka. Pavel automaticky zpomalil. Zná tuhle cestu dobře a už opravdu dlouho. Brzy se silnice vynoří z lesa, přijde ostrá pravotočivá zatáčka a chvíli poběží podél jeho okraje. Na travnaté ploše po levé ruce si pamatuje cvičné závodiště, určené pro výcvik dostihových koní, před lety proměněné v golfové hřiště. Ostrá levotočivá zatáčka před golfovým klubem, poté ještě jedna mírná zatáčka doprava po mostě přes potok a pojede přímou alejí, v pohledové ose mířící přímo ke kostelní věži. Po silnici vyčnívající více než metr nad okolní terén, jelikož běží po hrázi někdejšího rybníka k městečku, které jimi bylo kdysi dokola obklopené. Pak se ale rybníkářství přestalo vyplácet, rybníky byly opět vysušeny a proměněny v pole.
Včas vyřadil, aby mezi první domy vplul povolenou rychlostí. Znovu se mu vybavily vzpomínky. Jako kluk tu rozvážel na kole reklamní noviny. A tady vlevo, kde je dnes obchod s modelářskými potřebami, bývala galanterie. Před náměstím instinktivně zpomalil. Vlastně si ani nebyl vědom toho, zda ta čtyřicítka stále ještě je. Vždycky tu byla, a tak pokaždé na kraji náměstí zpomalí. Beztak by musel zpomalit na kruhovém objezdu, obíhajícím uprostřed náměstí velkorysý vodotrysk. Nevtíravé upozornění všem, kteří by to náhodou nevěděli, že projíždí lázeňským městem, byť hlavní vstup do lázeňského areálu spolu s přilehlými pavilony obklopuje téměř čtvrtinu náměstí a je tudíž těžko přehlédnutelný.
Pavel místní lázeňskou tradici zná samozřejmě velmi dobře. Aby ne, když sem léta dojížděl z jejich vesnice do školy, utopené v protějším nároží čtvercového náměstí. Tohle město se stalo kulisou jeho dětství a dospívání, té velkolepé divadelní hry s množstvím aktérů, živelně lavírující mezi tragédií a fraškou. Život jej sice nakonec zavál do města mnohem většího, přesto městečko svého dětství nikdy tak zcela neopustil. Přinejmenším jím projíždí téměř každý víkend, když jede do rodné vsi na návštěvu k rodičům. Většinou s manželkou a dětmi, ale občas i sám. To je pokaždé vypraví o něco dřív, aby se tu mohl alespoň na chvíli zastavit, projít se a zavzpomínat na časy, které byly a již nejsou.
Tak jako dnes. Na kruhovém objezdu nepokračoval rovně, tak jako obvykle, ale odbočil doleva. Ulice v něm oživila dávno zapadlé vzpomínky. Tady napravo chodívali do lahůdkářství, a tady vlevo kupovali boty. Po někdejších obchodech tu zůstaly povětšinou prázdné prostory, jen tu a tam je nahradily vietnamské večerky nebo krámky s kebabem. Některé ale jakýmsi zázrakem přežily do dnešních dnů. Třeba tyhle kuchyňské potřeby tu jsou, co pamatuje. Ulice se zanedlouho počala větvit. Pravá pokračuje mezi vilky, levá kopíruje lázeňský areál, aby se opodál vnořila do lesa.
Pavel přibrzdil a odbočil na malé parkoviště před boční bránou, vedoucí do lázeňského parku. Právě ten jej zlákal k procházce v přívětivém slunečném podzimním dopoledni. Od brány vede široká promenáda přímo ke kubistickému pavilonu, největší architektonické chloubě nejen lázeňského areálu, ale celého městečka. Dvě široké cesty vysypané jiskřivě bělostným pískem lemované lavička a pestře zbarvenými stromy, mezi nimi podlouhlý záhon, na němž střídavě vysázené různobarevné chryzantémy vytvářely geometrické obrazce. Jejich charakteristická příjemná vůně jen dotvářela tu pravou podzimní atmosféru.
Na konci záhonu se stromy rozestoupily a Pavlovi se otevřel pohled na pavilon, nesoucí jméno svého slavného architekta, který v tomto městě, stejně jako téměř o století později Pavel, chodil do školy. Dílo tohoto tvůrce jej nepřestávalo fascinovat. Dost možná bylo kdysi pohnutkou, nebo alespoň jednou z pohnutek, které Pavla dovedly ke studiu architektury. Na rozdíl od svého předchůdce ale nikdy zakázku na vyprojektování lázeňského pavilonu nedostal. Podepsán je pod několika návrhy obchodních center a rodinných domů. Za vrchol své kariéry považuje školní budovu v jednom maloměstě na okraji pražské aglomerace. Jedinými díly, jimiž se vepsal do podoby města svého mládí, bylo architektonické řešení místního komorního autobusového nádraží a adaptace rozpadajícího se objektu kina v areálu bývalých kasáren okupačních sovětských vojsk na restauraci a kulturní dům, sloužící potřebám malého sídliště, postupně vzniklého opravami někdejších důstojnických ubytoven.
Kavárna na kolonádě byla otevřená. Stolky z přetékaly ven pod širé nebe. Pavel se k jednomu usadil a objednal si kávu. Pohled na hodinky mu napověděl, že má ještě dost času. Hleděl do parku a vychutnával jedinečnou kompozici barev, jimž na živosti dodávaly sluneční paprsky. Hru světel a stínů, jež na bílém písku téměř liduprázdných pěšin rozehrávaly slunce a větve stromů, jimiž zvolna pohupoval provívající větřík.
Z pavilonu po pravé ruce vyšel muž. Ubíral se ve stínu stromů směrem ke kavárně. Pavel mu nevěnoval valnou pozornost. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že dotyčný mu je povědomý. Na tom by ovšem nebylo nic divného. Tohle město není žádný New York. Svým způsobem se tu každý zná s každým. Neznámý se přiblížil a jen zahlédl Pavla, usmál se na něj, kývnul na pozdrav a vydal se k němu. Do tváře mu život vepsal už dlouhou řadu kapitol, ale úsměv to byl stále týž. Teprve podle něj jej Pavel bezpečně identifikoval. Ondra! Spolužák ze základní školy. Jednu dobu jeho nejlepší kamarád. Jak dlouho se už neviděli? Po základce se jejich cesty rozešly, každý zamířil na jinou střední školu a život je zavál do odlišných končin. Naposledy na třídním srazu po třiceti letech, ale to už je taky nějaký čas dávná minulost.
„No nazdar, Pavle, co ty tady děláš? Kterej vítr tě zanesl do těchhle? Nebo se snad jen pachatel vrací na místo činu?,“ spustil halasně dávný kamarád, který se ani v tomto nijak nezměnil. Zůstal stále veselý a hlučný.
„Piju kafe. Nedáš si taky?“
„Člověče, snad radši ani ne. Mám po rehabilitaci, noha mě brní jak…nechci říkat co.“
„Buď rád, že tě nepraží.“ Když v reakci na průpovídku Ondřej nasadil nechápavý výraz, Pavel dopověděl pointu, jíž znovu prokázal, že kluky infantilní vtípky nepřestávají bavit v žádném věku. „No ona Praha je větší než Brno, a tak pražení je horší než brnění.“
„Jo tak,“ nenechal se Ondřej vyvést z rovnováhy. Na rozdíl od Pavlovy manželky, jež tento styl žertů s přibývajícím věkem snáší se stále větší nelibostí. Další z důvodů, proč si chlap čas od času potřebuje popovídat s chlapem. „Každopádně díky za pozvání, ale neposedím. Raději se půjdu projít, abych to trochu rozchodil.“
Pavel dopil poslední hlt kávy, významně se podíval do prázdného šálku v ruce, pak na odrostlého kamaráda z dětství před sebou a rychle vyhodnotil, že to vlastně vůbec není špatný nápad.
„Kam razíš?“
„Ale, jen se tady trochu projdu po parku než pojedu domů. Auto mám hned za bránou.“
„Tak to stojím nejspíš vedle tebe,“ usoudil Pavel, zdvihl se a ukázal rukou směrem do hlubin lázeňského parku. „Jdu s tebou.“
Podzimním parkem se směrem k zázračnému prameni, jenž stál u kolébky zdejší lázeňské tradice, ubírali dva muži, jimž pomalu začínal podzim jejich životů. Vyprávěli si o cestách, kterými je jejich osud provedl. Jak se blížili k prameni, vzpomínky je odváděly stále hlouběji do dětství. Zadní branou opustili park, po lávce přešli potok a vstoupili do lesa. Pěšina je po chvíli dovedla k malé barokní kapličce, kdysi zbudované nad zázračným pramenem. Přicházela k němu početná procesí i jednotliví prosebníci, žádající o zázrak uzdravení. Na sklonku devatenáctého století pochopil jeden místní lékař, že zdraví mnohem víc prospěšné než zázračná voda jsou zdejší slatiny. Stál u zrodu proslulých slatinných lázní, kde se už více než století úspěšně léčí problémy pohybového ústrojí.
Pavlovi zůstával v paměti obrázek tohoto místa takový, jaké bývalo v dobách jeho dětství. Oprýskaná kaplička při cestě uprostřed lesa, pokojně se rozpadající nad dávno vyschlým pramenem. Během svých občasných nostalgických procházek po místech svého dětství sem už dlouho nezavítal. Téměř to tu nepoznával. Vzorně opravená kaplička, jejíž novotou zářící fasáda dotvářela barevnou paletu pozadí, tvořeném vyrovnanou řadou vzrostlých javorů. Před průčelím upravené prostranství s lavičkami, očividně koncipované jako součást lázeňské promenády a cíl mnoha vycházek.
„S tou procházkou jsem to asi trochu přehnal,“ hlesl Ondřej a s heknutím usedl na první lavičku.
„Aneb sportem k trvalé invaliditě,“ zažertoval si Pavel na jeho účet a posadil se vedle něj. Jaká ironie, když někdejší nadějný mladý sportovec a vášnivý fotbalista má nyní problém ujít stěží půl kilometru, pomyslel si. Jen ta vášeň pro fotbal mu zůstala. Sám už nehraje, ale trénuje malé kluky. Vede sportovní kroužek při místní škole. Nechybělo mu mnoho a mohl si, podobně jako Klapzuba, postavit manšaft výlučně z vlastních dětí. Zasloužilý otec šesti potomků, který každé dvojici pořídil jinou maminku. To Pavel se zmohl jen na jednu manželku a dvě děti. Nikdy nesportoval, ale chůze mu zatím nečiní žádné problémy. Byť si musí přiznat, že se zdravím na tom není o mnoho lépe.
„Víš, co se mi teď vybavilo?,“ vytrhl jej Ondřej ze zamyšlení. „Jak jsem ti jednou půjčil časopis, ve kterém byly shrnuté nejnovější poznatky vědy a techniky za uplynulý rok. Nejvíc tě tenkrát zaujal článek o plánování měst. Vzpomínáš si?“
Jak by si na něj Pavel mohl nevzpomenout? Nejvíc jej fascinoval obrázek s návrhem utopického města. Jeden dlouhý dům se silnicí na střeše, jenž se vinul jako had kopcovitou krajinou. Na ten nezapomene nikdy.
„Nějakou dobu jsme se bavili tím, že jsme navrhovali vlastní města,“ pokračoval Ondřej. „Kreslili jsme návrhy a ověřovali jejich prostorovou kompozici pomocí dřevěných kostek u mě v pokojíku na podlaze. Mě to pak přestalo bavit, ale tebe to nepustilo.“
Jak výstižně řečeno, pomyslel si Pavel. Skutečně mu to tenkrát stále vrtalo hlavou a zkoušel navrhovat své vlastní ideální město. Upnul se na myšlenku dokonalosti kruhu a vypracoval nakonec koncept, kde souvislé pásy bytových domů tvořily soustředné kruhy kolem centrálního náměstí. Segmenty mezi jednotlivými kruhy byly vyplněny zelení, lavičkami a dětskými hřišti, neboť dopravu navrhoval vést, stejně jako na onom obrázku, pro rovných střechách domů. Jednotlivé okružní třídy s vlastními linkami hromadné dopravy, propojené čtyřmi radiálními komunikacemi, vedenými opět po střechách, jež vycházejí z centrálního náměstí, kde klesají na úroveň terénu a míří ven z města do čtyř světových stran. Občanskou vybavenost jako školy, úřady, služby a podobně navrhl do centrálního prostoru, obchodní a průmyslové zóny lokalizoval na periferii. Jednu z radiál na předměstí navrhl opticky přerušit objektem nádraží, jež by leželo v její pohledové ose. Geometrický střed města měla zvýraznit nejvyšší budova opět kruhového půdorysu. Nejspíše sídlo radnice a dalších úřadů.
Svoji ideu stále rozvíjel. Začal se zabývat i návrhy jednotlivých budov. Ano, to byl ten prvotní impulz, který jej kdysi dávno v dětství nasměroval k zájmu o architekturu, jež jej nakonec dovedl ke studiu tohoto oboru, jeho profesi a celoživotní vášni. Ubíral by se jeho život stejnou cestou, kdyby tenkrát Ondra onen časopis nepřinesl? Našel by se jiný impulz, který by jej navedl na stejnou dráhu, nebo by se jeho život ubíral úplně jinými cestami? Zájem o architekturu je integrální součástí jeho osobnosti. Byl by jím i v případě, kdyby Ondra přinesl něco jiného? Vždyť stačilo, aby jej doma neobjevil, nebo jej jeho táta nekoupil. Rozhoduje o osudu člověka, o jeho zájmech a náplni života pokaždé jen náhoda?
Pavel je racionalista. Nikdy nevěřil v osud či předurčení životní dráhy člověka. Přesvědčení starých Římanů o tom, že osud si vždy cestu najde, ať se mu člověk snaží vzepřít sebevíc, pokládal výlučně za motiv starých bájí a literárních děl, na něž dnes už povětšinou jen sedá prach. Tím víc jej zarážela síla impulzu, jež člověka zasáhne v dětském věku, schopná určit trasu, po níž se jeho život bude dále ubírat.
Zde u kapličky, vypínající se nad dávno vyschlým pramenem, jenž stál u zrodu lázeňské tradice tohoto města, které si slovo „lázně“ ostatně dalo i do názvu, stanul Pavel na konci svého putování vzpomínkami. Na počátku životní cesty. Kruhové město. Dnes by svoji někdejší utopii určitě nerealizoval, a to i v případě, že by k tomu dostal příležitost. Nazíráno optikou zkušeného architekta a vlastně tak trochu i urbanisty shledával jej nyní velmi nepraktickým. Stále se opakující tytéž neosobní segmenty obytných bloků by působily značně odlidštěným dojem. Návrhu scházela lidská měřítka, hravost, osobitost, příběh. Bylo by ton úhledněji vyrovnané panelové sídliště, cosi racionalisticky chladného bez špetky emocí. Doprava vedená po střechách by prostor města pod sebou navíc zatěžovala hlukem i emisemi, klesající mezi uzavřené bloky domů bez možnosti efektivního odvětrání. A to nezvažuje otázku parkování. Ne, dnes by takové kruhové město jistě nenavrhl. Přesto právě u něj všechno začalo. Dávno vyschlý pramen inspirace, který stál na počátku jeho životní dráhy. K němuž jej dovedla jeho dnešní cesta, tak jako kdysi bezděčně inspirovaná kamarádem Ondrou.