Anotace: Groteskní střet božského klidu a rakousko-uherské byrokracie. V zaprášené kanceláři řeší tlustý Statthalter případ č. 33. Piškvorková remíza, vůně kontušovky a razítko, které má větší váhu než spasení světa. Má i Kristus náležité kolky pro svou oběť?
Místnost páchla přesně tak, jak páchne rozkládající se impérium: starým papírem, studeným popelem z litinových kamen a nasládlým pachem kontušovky, jejíž nedopitá láhev se krčila mezi štosy nevyřízených spisů. Světlo, které sem pronikalo jediným oknem, bylo mřížované a unavené; jako by se mu ani nechtělo osvětlovat ten nepopsatelný „čurbes“, v němž zákoníky a protokoly s červenými pečetěmi rezignovaně kapitulovaly před nánosem prachu.
V centru toho všeho, na robustní židli, která pod ním úpěla v každém spoji, podřimoval Statthalter. Byl to muž připomínající přeteklé těsto, jehož ambice a důstojnost se dávno rozpustily v šedi úřadování. Tmavozelený Interimsrock na něm byl napnutý k prasknutí a jediný knoflík v úrovni žaludku se při každém jeho sípavém výdechu komicky pootočil na poslední černé niti, jako by odpočítával vteřiny do konečného rozpadu c. k. pořádku. Na jeho stojatém límci, mezi zlatými nitěmi dubového listí, hnízdily drobky z ranní žemle a jeho služební čepice s ulepeným kšiltem trůnila na hromadě aktů jako zapomenutý milník moci.
Naproti němu, na neforemné dřevěné lavici, seděl obviněný.
Kristus tam byl schoulený, lokty opřený o kolena, hlavu v dlaních. V tom špinavém šeru úřadovny nepůsobil jako člověk z masa a kostí, ale jako postava vylisovaná z nejčistšího vosku – křehká, lehce průsvitná bytost, která do tohoto světa inkoustových skvrn a mastných manžet prostě nepatřila. Mezi nimi, na podlaze pokryté odřezky pergamenu, leželo patibulum. To těžké příčné břevno kříže tam nyní sloužilo jen jako podložka pro dvě myši, které s metodickou lhostejností ohlodávaly posvátné dřevo.
A přímo přes břevno ležel převržený stolek. Na jeho kruhové desce, která se v tom prachu zdála být posledním oltářem rozumu, byla křídou a úředním inkoustem narychlo načrtnuta mřížka piškvorek. Pole byla beznadějně zaplněna. Křížky a kolečka se vzájemně zablokovaly v patové situaci, z níž nebylo úniku. Remíza.
Nad tím vším, ze stěny pokryté mapami vlhkosti, shlížel z portrétu František Josef I. Jeho nehybný pohled směřoval někam nad Statthalterovu nakřivenou kokardu, přímo do ticha, které v místnosti panovalo. Bylo to ticho, kterému rozuměly jen ty myši a vosková postava, co už ani nečekala, až se místodržitel probere, aby mohl orazítkovat její osud.
Dveře, jejichž panty vydaly zvuk připomínající skřípění zubů, se prudce otevřely. Do místnosti vplul – ne vrazil, ale skutečně vplul se slizkou elegancí – Prezidiální tajemník. Byl to muž ostrých rysů a skelného pohledu, ztělesnění Presidia. V levé ruce balancoval s podnosem, na kterém v hlubokém talíři stydla hustá, nahnědlá polévka s mastnými oky, zatímco v podpaží pravé ruky svíral nabobtnalou složku, z níž vyčnívaly archy s hlavičkou císařského kancléřství.
Tajemník se ani na vteřinu nezastavil nad pohledem na voskovou postavu sedící na lavici, ani ho nevyvedlo z míry, že musí překročit břevno kříže, do kterého se právě s vervou zakousla jedna z myší. Pro něj neexistovaly zázraky, jen úřední hodiny.
„Excelence,“ pronesl hlasem suchým jako starý pergamen směrem k podřimujícímu Statthalterovi a s naprostou samozřejmostí položil podnos s obědem přímo na desku stolu, ze kterého ke straně shnul několik složek s pomuchlanými lejstry.
Tajemník pak s lehkým povzdechem vytáhl složku z podpaží a položil ji vedle Statthalterovy ruky, těsně k onomu visícímu knoflíku.
„Zápis o konečném řešení případu č. 33 k podpisu,“ dodal a pohled mu na vteřinu sklouzl k průsvitnému muži na lavici. Nebyl v tom pohledu soucit, jen netrpělivost úředníka, kterému návštěva přesahuje vymezený čas.
Statthalter sebou trhl, až se mu knoflík na břiše rozkmital jako zběsilé kyvadlo. Zakalený zrak se mu vyjasnil až ve chvíli, kdy narazil na talíř s vroucí polévkou.
„Má Excelence ještě nějaké přání?“ ozval se suchý hlas Prezidiálního tajemníka, který právě podpaží uvolnil od desítek vyřízených lejster. „Něco pro... obviněného? Snad slanečka?“
Statthalter mávnutím ruky, která byla už teď lepkavá od inkoustu, návrh zamítl. Tajemník se neznatelně uklonil a se svazkem papírů v podpaží vplul zpět do chladných chodeb Presidia. Panty dveří naposledy zaskřípaly a v místnosti zůstalo jen hlodání myší a Statthalterovo funění.
Místodržitel popadl rohlík, s požitkem ho rozlomil – křupnutí znělo v tom tichu jako výstřel – a začal jím nabírat hustou polévku.
„Víte, pane... eh... Kriste,“ promluvil konečně, přičemž mu z koutku úst utekla kapka tuku přímo na složku s nápisem Konečné řešení. „Lidé si myslí, že vládnutí je o velkých slovech. Kříže, trůny, revoluce...“ Mlaskavě polkl a upřel na průsvitnou postavu na lavici oči, v nichž nebyla nenávist, jen nekonečná únava. „Ale ono je to o papírech. Vidíte ty myši? Ty mají větší rozum než vaši apoštolové. Ty vědí, že dřevo je k jídlu a papír ke hnízdění.“
Kristus mlčel. Jeho vosková tvář byla nehybná, oči upřené na převržený stolek, kde se pod nánosem prachu ztrácela remíza v piškvorkách.
„Oni prý chtějí spasit svět,“ pokračoval Statthalter a hlučně srkl. „To je sice hezké, ale mají na to kolky? Hovno mají. Svět se nespasí tím, že se nechají přibít na nějakej pitomej trám. Svět se spasí tím, že se v něm udrží klid a pořádek. A klid, vážený pane, ten stojí na tom, že se všechny tyhle posraný papíry,“ klepl mastným prstem na složku, „podepíšou včas. Jinak by byl v kanceláři nepořádek. A nepořádek, to je to jediné, co Řím... tedy Vídeň... prostě co úřad nepřežije. Žádná víra, žádná láska, ale pořádek, sakra!“
Znovu se zakousl do rohlíku. Drobky se snášely na patibulum jako suchý sníh. Jedna z myší na vteřinu přestala hlodat, popadla větší drobek a zmizela pod stolem.
„Takže to máme remízu, ale v mém úřadě se na remízy nehraje. Buď je to v pořádku, nebo není.“
„Podívají se, Kriste,“ Statthalter si přejel umaštěným prstem po rtu, „v té naší hře nemohli vyhrát a já nemohl prohrát. Proto to celé postrádalo smysl. Ale i ta remíza je nakonec mým vítězstvím, nemám snad pravdu? Kdo by mě soudili? Oni? Ale no tak... nepodělají se z toho. Jen se na sebe podívají – v téhle místnosti není nikdo, kdo by je chránil. A Bůh? Ten je nejspíš jen nejvyšším z nás, starej byrokrat v zlatejch papučích. A on mi jen přichystal nové razítko, na kterém už je dávno vyryto: vinen. Takže je to vlastně v naprostým pořádku.“
Vzal brko, namočil ho do kalamáře a s chutí člověka, který právě dojedl dobrý oběd, přitlačil hrot na papír. Podpis byl dlouhý, kostrbatý a skončil velkou kaňkou.
„Skoro vyřízeno,“ vydechl Statthalter, utřel si ústa do rukávu a znovu zavřel oči. Ne na dlouho. Vzal do ruky láhev s kontušovkou a nalil si řádně do špinavé sklenice. Aniž by se nadechl, jedním polknutím obsah vypil.
Kristus se nepohnul. Jen jeho průsvitná ruka, opřená o koleno, se zdála být o něco tenčí. V té zakouřené kanceláři se zastavil čas, zatímco venku pod mřížemi okna začalo pršet na prach jeruzalémských – nebo možná pražských – ulic.
Statthalter umaštěnými prsty uchopil velké kulaté razítko s c. k. dvojhlavou orlicí a uhodil s ním do spisu.
V ten momet se niť uvolněného knoflíku přetrhla.
Psáno je to, řekl bych, s velkou erudicí, jako by sám autor býval byl c. & k. úředníkem. Je to i vtipné, ovšem míra popisnosti je myslím tak velká, že činí toto dílo spíše těžkotonážním než jakýmkoli jiným. ;~)
01.02.2026 16:52:38 | cementový panáček
Děkuji za reakci. Je pravda, že čtenáři, který nezná pozadí, na jehož základě povídka vznikla, se může zdát míra popisnosti vyšší, než je běžné. V tomto případě však nejde o samoúčelný popis, ale o vědomě zvolený prostředek.
Už samotná volba postavy Statthaltera (nejvyššího představitele moci v Království českém, tedy místodržícího panovníka) je klíčová. Pilát Pontský byl prefektem císaře Tiberia pro oblast Judeje. Hypoteticky lze tedy Statthaltera a Piláta vnímat jako tutéž postavu, pouze zasazenou do jiného prostoru. Soud nad Kristem je zde symbolicky přesunut do Prahy.
Právě tuto rovinu jsem však nechtěl vykládat přímo. I proto je důraz kladen spíše na popis úředního prostředí a na přesně vymezenou podobu soudící moci než na samotný děj. Od počátku bylo mým záměrem pojmout text ve stylu Franze Kafky a Jaroslava Haška: Hašek spíše v náznaku, v mluveném slově a absurditě autority, Kafka výrazněji v tíživé atmosféře prostoru a úřadu.
Pokud tedy text na vás působí „těžkopádně“, pak je to v souladu s tímto záměrem – odpovídá tématu, stylu i symbolické vrstvě příběhu. Děkuji za pochopení
01.02.2026 17:47:00 | Ferina.cz
Asi na to nevypadám, ale vím, kdo byl Pilát nebo Tiberius; kdo byl Kafka nebo Hašek... ale přece si myslím, že i ze stručnějšího podání by čtenář poznal, že je soud s Ježíšem přesunut do jiného prostředí... Ale fajn, jsem rád, že tu někdo konečně píše solidně a poctivě.
01.02.2026 20:48:34 | cementový panáček