V nepřítomnosti Boha

Světlo se lámalo o perleťový povrch jeho pleti a žebrování
jeho trupu bylo výraznější více než kdy předtím. Vstát
představovalo malé leč bezvýznamné vítězství, ale dnes by se
s ním mělo šetřit - - - -
Ivane, posloucháš, co ti říkám? Povzdechla Ema.
Spíš ne… Nemám na tvoje slova dostatek energie.
Co tím chceš říct?
Chci tím říct, že jsou tvá slova velice pěkná a často
umí být jedinečná, ale právě jejich odlišnost od slov
ostatních je důvodem jejich těžkotonážní váhy, na
kterou dnes prostě nemám energii.
Jakmile vydechl poslední slova předešlé věty, tak otočil
chatrné tělo zády k Emě. -
Dobře… Omlouvám se Ivane. Dodala a odešla
z ložnice.
Nespal, nejedl, nechodil. Sám sebe viděl jako pouhý pokus
o plnohodnotný život. Dříve býval hrdým malířem a rád na
tyto časy vzpomínal. On sám byl přesvědčen, že jím je dodnes
ba dokonce, že dnes by jeho díla měla vyšší úroveň než
v dobách jeho nejvyššího bodu kariéry. Ale k čemu takové
přesvědčení je, když neexistuje síla, jež by mu dovolila
postavit se na nohy a chodit či aspoň vstát?
Rozhoštěné ticho v Ivanovi evokovalo tuhnoucí pocit
nudy a přemýšlel, jak se jej zbavit. Ema byla pryč aby mu
mohla podat cokoliv, jež by dokázalo jeho pozornost
uspokojit. Spustil tedy: -
Plakat by mohl v mém případě každý, ale proč? Slz
bych mohl uronit, že by se jich ani ti nejlepší
matematici
nedopočítaly,
avšak
jsem
zcela
přesvědčený, že by mi to bylo k ničemu. Protože
kapičky
slané
vody
těžko,
co
zmůžou
s nevypočitatelnými kulturami uvnitř našich těl. A
s dovolením si i napříč své lékařské praxi troufám říct,
že mám pravdu. Avlastně si taky troufám říct, že jsem
na sebe jakýmsi způsobem hrdý, že jsem takový, jaký
jsem. Víte, myslím tím, že jsem nepožral sám sebe.
Na koho to mluvíš? Ozvala se Ema, čímž zároveň
polekala Ivana.
Ále, to bys nepochopila.
Žijeme spolu sedm let a tobě dělá problém mi říct
s kým vedeš zřetelně smyšlený rozhovor? Na jejím
hlase bylo znát značné rozrušení. Je možné, že
přetrvalo z předešlého rozhovoru.
Tak tedy dobře. Představoval jsem si, že jsem
smyšlená literární postava jakéhosi postmoderního
příběhu a zkouším uvnitř monologu bourat tu čtvrtou
stěnu mezi čtenářem, autorem a postavou. Přišlo mi to
jako docela vtipný způsob, jak si krátit chvíle umírání.
Prosím tě Ivane! Neříkej to takhle!
Jak? Říkám to, jak to je přece. A očividně jsi mě zcela
nepochopila! Říkám ti tu jak si tu chvílí krátím, a ne
jaká ta chvíle je!
Ema zacítila mrzutost nad vzniklou situací a směrem
jakým se rozhovor s jejím nejmilejším ubíral. Lehla si proto
k němu, načež se navinula do jeho náruče.
A kdo by ten tvůj příběh psal?
To nevím, napadl mne někdo, kdo myslí podobně jako
Fuks, pro jeho dekadenci a temnou symboliku, ale
jazykem někoho krapet jiného. Možná ti to vysvětlím
ve sférách umění, kterým spíše rozumím přeci jen
v knihách jsem asi tak obratný, jako přežrané prase na
talíři.
Přežrané prase na talíři? Odkud to máš? To se říká tam
u vás v Polským pohraničí? Rýpla si Ema.
Já vlastně ani nevím. Možná, protože se jako poražený
prase, co nedoputovalo dál, než někomu na talíř cítím.
A vyžranej jsem taky.
Vyžranej? Viděl ses? Vždyť zcela přesně imituješ
skelet roštů naší postele. To, jak jsi hubený neukazuje,
že jsi skutečně hubeným, ale spíše, že pod tvojí kůži je
ta smrt zcela zřetelná… Omlovám se nechtěla jsem to
takto na tebe vyprsknout. Mrz-
Ivan svoji nejmilejší zastavil a pouhou gestikulací vyjádřil
svůj nesouhlas nad Eminou poznámkou.
Zpoza vrstvy stavebního materiálu, jež tvořila strop bytu,
v němž pár bydlel, se ozvaly těžké a tupé rány. Ivan ani Ema
nevěděli, co nebo kdo je původem těchto ran, ale často
společně nad tím fantazírovali.
Ema často říkala, že se sousedé sami na sobě dopouští
nejrůznějších sodomii, přičemž nejvíce pravděpodobná
představa této sodomie v jejích očích měla podobou nahých
zápasů, které obnášely i zakázané techniky boje se zbraněmi i
bez nich. Ivanovi vždy tato skutečnost přišla poněkud absurdní
a úsměvná, ale nikdy jí zcela nezavrhnul. On sám naopak vždy
říkal, že se za nimi zkouší dobývat kdosi jako Bůh, ale mají
dostatečně nepropustný strop, že ani samotný všemohoucí
nemá dostatek sil na to, aby se k nim dostal.
Jednou na úplných začátcích jejich společného soužití
soužití se Ema Ivana zeptala, zda věří či nevěří v Boha. Bez
váhání odpověděl: Myslím si, že někdo takový jako Bůh
existuje, ale je mi zcela lhostejným a věřím, že já jemu stejně
tak. Říkejme této filozofii, že existujeme V nepřítomnosti
Boha. - - -
Inu je krásné, že se nám sem zase kdosi dobývá, ale
abych ti dopověděl, kdo by měl být mým uměleckým
stvořitelem. Napadl mne kdosi s prohnilou vidinou
světa.
Možná Karel Hlaváček?Není dokonalým
malířem, ovšem Faun s Vyhnancem aktuálně dokonale
vystihují moji myšlenku, jaké oko by mne mělo
stvořit. S myslí Hlaváčka, ale rukou někoho jiného…
Munch je přeci jen klišé, Kahlo příliš vzdálená tomu,
co cítím a Čapek… příliš kubický na to, jak cyklický
život
je.
Co
třeba
Cross?
Ano!
Jeho
neoimpresionistický rukopis drobných tahů možná až
spíše jakýchsi teček, který je přetaven právě očima
Hlaváčka! Myslím, že to by mohlo být ono! Myslím,
že takový člověk by mohl být mým autorem.
Zaradoval se Ivan.
Ty si teda umíš vybrat že ano. Uchechtla se
Souhlasím s tebou.
Jakmile dořekl tato slova, tak políbil Emu na čelo. Toto
byl po velmi dlouhé době jediný projev lásky ze strany Ivana.
Schoulila své tělo k němu, přičemž se nemohla tohoto projevu
lásky nabažit, to však nedávala ani při nejmenším jakkoliv
najevo.
Malíř několikrát krátce zatřásl hrnkem ve víře, že toto
gesto bude dostatečnou signalizací proto, aby mu Ema přinesla
čaj. A ona mu skutečně porozuměla, ale zcela vědomě jej
ignorovala. Nechtěla dopustit, aby toto jemné pookřáni jejich
fyzického, ale jinak zcela zamrzlého a stagnujícího soužití
bylo jakkoliv přerušeno.
Prosím. Pohladil ji po vlasech.
Ještě chvilku.
Ema se skutečně po chvilce odpoutala od Ivana načež
s prudkým popadnutím hrnku tiše zmizela z místnosti.
Tato místnost… Je zcela totožnou, jako když jsem zde
poprvé ulehnul. Zdi mrazivé a stropy stejně tak. Nebo aspoň
mi to tak připadalo, ale každý, i já mrzák, jehož jediným,
skutečným majetkem je rozpadající se, chátrající konstrukce
vzdáleně připomínající tělo, vidí, že je vše vzhůru nohama.
Zdi jsou sice mrazivé, ale viditelně starší, nábytek osahaný
dlaněmi, to ať už mými či Eminými. Podlaha je prošlapanou a
viditelně opotřebenou. I ona je jiná, než když semnou poprvé
spala v této posteli. I já jsem jiný. Budu jiný. Ale jsem nic.
Jaké je nic, když je jiné? Stává se z ničeho něco? Nebo pouze
prohlubuje vakuum, které je jeho statí? To je čas. Čas, který
nespočet lidí chce vrátit, ale ve víře, že se tomu tak stane, jim
uniká, jak rychle ten čas běží. Nebyl jsem jiný. Nebudu jiný?
To je hloupé. Z tohoto toku myšlenek byl Ivan vytržen
příchodem čaje společně s Emou.
Jaký je?
Horký. Opáčila.
A jak chutná?
Horce.
Ty se zlobíš?
Měla bych?
Já netuším… Měla?
Po této poznámce mlčela. Stála u jeho postele a patřičným
výrazem dávala najevo svoji lítost nad prouděním času, jakoby
vycítila nad čím Ivan tápal, když zápasila s rychlovarnou
konvicí; to ovšem nebylo, jakkoliv pravděpodobné.
Mám nápad! Vyjekla.
Poslouchám?
Co kdybys zkusil zase něco namalovat? Víš, mluvíš tu
o tu o sobě a umění, ale nač bys zůstával jen u slov-
A jak bych to měl podle tebe udělat? Myslím si, že
nikdo jiný, nežli ty neví, že neudržím své nohy u
stojanu, natož vzepřené paže se štětcem a paletou…
Nemyslím si, že je to dobrý nápad a nejsem si jistý,
jestli tvůj nápad doputuje dál než do pomyslného koše
ostatních hloupých nápadů…
Ale nechej mě proboha domluvit Ivane! Nebo víš co,
spíš se dívej.
Ema přinesla vše potřebné pro malířství: štětce, paletu
bez barev a nakonec i barvy samotné, načež se Ivan stále
leč nepřímo vysmíval absenci plátna. Toto se Ema
rozhodla vyřešit velmi rázně a jednoduše – Stáhla
z nemocného deku a vyhrnula mu triko. Tím zase odhalila
jeho vylézající žebra, avšak protentokrát nebyly jakkoliv
důležitá. Co bylo skutečně důležitým centrem tohoto
úkonu bylo spíše Ivanovo břicho.
Co proboha blbneš?
Chtěl jsi plátno, chtěl jsi, abys nemusel držet vzepřené
paže, vyhýbal ses umění a jen jsi o něm žvanil. Tak
tady máš plátno, tady máš pozici, v níž tě ruce, co já
pamatuji, jakživ nebolely a tady máš šanci být zase
součástí umění. Stvoř to, o čem jsi mluvil: Hlaváčka
s Crossem. Povrchní postmodernu. Je irelevantní co,
ale hlavně jestli. Prosím… Vím, cítím, že to tam uvnitř
je.
Ivan byl zaskočený. Jeho promluvy nám vždy byly
důkazem, že má na vše odpověď, ale tentokrát se ji
nedostávalo.
Popadl tedy tiše paletu a začal míchat barevná spektra,
která považoval za vhodná. Nejvíce byla zastoupena
kombinace černé a hnědé barvy. Hnědá zvláštním
způsobem připomínala rez. Dále se na paletě vyjímala
barva téměř totožná s perletí jeho žeber či žlutá, jejíž teplé
tóny byly téměř oxymóronem pro tony tmavších barev.
Maloval tedy. Potřel své břicho temnou kombinací
barev a udělal tím téměř perfektní pozadí. Zvláštní rez
byla ideálním prvkem trhajícím monotónní temnoty černé
barvy. Do středu tohoto pozadí vměstnal žlutou kouli a do
jejího středu vměstnal onu žebrovou perleť. Pouhopouhá
koule se v tu ránu změnila na hřejivé slunce.
Ema během celé této procedury ležela stočena vedle
Ivana a s úžasem pozorovala, že měla pravdu. S každým
přibývajícím tahem se jí z očí valilo více a více slz. Byly
to slzy hořkosladké, neboť radost, že její milovaný opět
dělá, leč dosti provizorně, to co celý život miloval, byla
nezkrotná,
ovšem příliš dobře si uvědomovala
těžkopádnost jeho tahů, těžkopádnost jeho symbolů,
těžkopádnost jeho barev, těžkopádnost času, a to že jiný
výtvor už nikdy nevznikne.
Na více se asi nezmohu…
To vůbec nevadí. Prohlížela si nadále jeho výtvor. Co
ti běželo v hlavě, když jsi to tvořil.
Nic moc zvláštního.
Určitě něco muselo. Znám tu tvojí věčně šrotující
hlavu až moc dobře na to abys mi tady tvrdil tyhle
řeči.
Doopravdy nevím. Je to prostě obraz… Temno, které
nás obklopuje, ale někde uvnitř je něco, cokoliv, co
považujeme za opak temna.
Naděje?
Spíš dobro. Dobro, které vidím všude, ale nacházet jej
je stále těžší.
Rozhozen svým výtvorem odložil štětec do hrnku s čajem.