Střepy (druhá část)

Ctihodný pan Montgomery Blade toho samého rána také vstal dřív společně se svou ženou. Seděli právě u kuchyňského stolu a dávali si snídani, když se náhle ozvalo prudké zvonění u domovních dveří. Pan Blade okamžitě vyskočil a spěchal, aby zjistil co se děje.

Jakmile otevřel, málem na něj spadl jakýsi mládenec, zjevně asi nějaký poslíček či co, v tváři hrůzný výraz. „Mrtvý!“ křičel, „Je tam mrtvý! Tam, v keřích!“ Pan Blade si ani nenazul boty a jen v pantoflích vyběhl za tím poslíčkem, který nervózně při běhu poskakoval.

Pod keřem ležela mrtvola. Montgomery Blade se lekl. To je přeci senátor Pontclif! „Zůstaň zde, chlapče! Pokus se uklidnit, hlavně nekřič a nezpůsob žádný rozruch! Za chvíli se vrátím!“ To řekl a opustil mládence.

Vrátil se domů. Nereagoval na otázku své ženy. Bez jakéhokoliv hlubokého přemýšlení šel automaticky k telefonu, vytočil číslo na místní policejní služebnu. Když byl hovor přijat, řekl: „Dobrý den, zde Montgomery Blade, White Street číslo 21. Chtěl bych ohlásit nález mrtvoly, jedná se o pana senátora Roberta Elgara Pontclifa.“

Komisař Jerremy Banks od toho rána každou noc špatně spal. „Nedokážu se soustředit,“ svěřil se svému psychoterapeutovi, kterého již několik měsíců navštěvoval, „poslední dobou jsem měl pocit vyčerpanosti, ale teď je to mnohem horší.“

„Kolik vás na tom případu pracuje?“ otázal se psychoterapeut bez náznaku jakékoliv účasti. „Jen já! Jsem na to sám!“ „Proč nepožádáte o pomoc?“ „Nemám koho!“ „Copak jste v tomto okresu sám?“ „Ne! Ale kolegové mají problémy s hippies! Já se této nemilé aféře dost obratně vyhnul! Teď... teď mám ale pocit, že mě tímto případem Bůh potrestal!“

„Zkuste se na to podívat jinak,“ odtušil po krátkém uvažování terapeut. „Neříkejte si, že vás Bůh trestá. Kdyby vás chtěl skutečně potrestat, nechal by vás špinit se od těch rebelů, kteří protestují proti státní misi ve Vietnamu. Ne! Zkuste si nyní představit jinou možnost, proč vás všemohoucí tímto úkolem obdařil.“

Co to ten člověk plácá! To chodím pro uklidnění svého vědomí k magorovi? „Nic mě nenapadá!“ řekl po dlouhé chvíli rozmýšlení. Terapeut se pousmál a následně pravil heroicky: „Bůh ve vás věří. Bůh ve vás vidí mocného člověka. Tento případ vám nesvěřil, aby vás vytrestal, ale protože vám věří. Vy jediný jste schopný v tomto případu najít pravdu a spravedlnost!

„Pravdu a spravedlnost...“ zamumlal komisař Banks a svůj pohled nasměroval vzhůru ke stropu. „A vy jste křesťan?“ zeptal se po chvíli terapeuta. Ten s úsměvem přikývl a odpověděl: „Ano! Moje rodina je po generace věřící. Již mí předkové, kteří přišli z Británie, byli pevnými anglikány. Já dodnes tuto rodinnou tradici dodržuji.“

DAILY MOUTH, 23. srpna 1965

SENÁTOR NEBYL TAK ČISTÝ, JAK SE CELOU DOBU JEVILO!!!

Z neoficiálních, přesto však důvěryhodných zdrojů můžeme nyní naší čtenářské obci sdělit velmi důležitá fakta, která opět vrhají zcela nové světlo na případ zavražděného senátora. Jeho žena promluvila o starém činu, který její manžel před lety spáchal. Pro zatím nebudeme sdělovat bližší informace, dokud všechny naše nenadálé poznatky pevně neověříme.

Amélia Winifried Pontclifová byla žena ze sociálně výše postavené rodiny. V její situaci bylo tudíž nemyslitelné, aby se vdala z pouhé lásky. Svatba byla domluvena deset let před jejím samotným uskutečněním. Její otec, majitel vyhlášené továrny na zbrojní průmysl, ji zaslíbil synovi svého dlouholetého přítele, majitele továrny na automobilový průmysl.

Už od prvního setkání měla Amélia Winifried jistotu, že v manželství nebude šťastná. Robert Elgar Pontclif se již při pozdravu projevil jako arogantní a bezohledný narcis bez jakéhokoliv slušného a společenského vychování. Bylo to na jakém si plese, už si za ty roky ani nepamatovala. Pořádně si už ani nevybavovala, co bylo předmětem jejich prvního rozhovoru. Vzpomněla si jen na to, že po této schůzce celou noc brečela.

Nyní, po mnoha letech, seděla ve vazbě a vzpomínala na všechno, co se od té noci stalo. Jak porodila svého prvorozeného syna a o několik let později v hrozných bolestech i druhorozenou dceru.

Postavila se, aby se podívala z okna. Na obzoru nebylo nic víc, než nekonečné pole. Se slzami v očích a hněvem v srdci zakřičela mocným hlasem: „Proč jsem si toho kreténa musela vzít?!! Proč!!!“

Pak ústa utichla. Podlomila se jí kolena a ona spadla na zem. Místo toho, aby se posadila, zůstala ležet. Jen se schoulila do klubíčka s pevným úmyslem tak již navždy zůstat.

pokračování příště...