létající straka bez křídel

Přišlo mi to, jako kdybych včera, prvního června, v té posilovně trávil celý den. Přitom jsem se tam nacházel pouze jednu hodinu mého drahocenného času. Chodím cvičit s trenérem, přijde mi to lepší, protože já sám ještě nevím, jak přesně cvičit, aby mi cvičení bylo spíše k prospěchu než ke škodě.
Ukazoval jsem se hezky sám sobě před zrcadlem při tom, co jsem cvičil biceps s činkami, když mi jedna z nich uklouzla a řítila se ve stylu atomové bomby přímo směrem k mému palci na noze. Můj trenér se zrovna nekoukal neboť si povídal se svoji ex-svěřenkyní, která se měsíc zpátky vydala cvičit po své vlastní ose jako osoba samostatně výdělečně činná.
Z této konverzace je ovšem vyrušil můj výkřik způsobený extrémní bolestí mého pravého palce. Svému trenérovi jsem vše vysvětlil přesně tak, jak se stalo. Jako odpověď se mi dostalo jen to, ať to leduju a přežiju tu bolest, že to časem odejde. Vzal jsem si ručník, pití, klíče od skříňky a vydal se belhavým krokem směrem do šatny. Můj coach poté pouze pokračoval v přerušeném rozhovoru s vysokým a vysportovaným mužem. Ten muž měl moc hezké blonďaté vlasy.
Na mé, ještě ne moc vypracované tělo, jsem obléknul bílou košili, černou mikinu, modrou bundu, boty a černé kalhoty. Maminka mi vždy říkala, že mi sluší hnědé, ale mě se ta barva na kalhotech vyloženě hnusila.
Vyrazil jsem mezi vánočně naladěné lidi do vánočního počasí s jasným cílem: dostat se domů a zaledovat palec, který v mých krásných botech velmi trpěl. No vlastně se mi ty boty moc nelíbily, přemýšlel jsem, že si koupím nové.
Došel jsem až na zastávku tramvaje, kde jsem měl čekat 5 minut než přijede tramvaj číslo 40. Opravdu se za 5 minut objevila a já do ní mohl rozpačitě stále s bolavým palcem nastoupit.
V tramvaji mé oko zaostřilo na jednoho pána pravděpodobně bez domova. Tři věci ale nebyly jen pravděpodobné, poněvadž byly jisté. Tento pán byl zfetovaný. Tento pán až podezřele moc zíral a pomalu se přibližoval k jedné krásné spolucestující a tento pán měl špinavé hnědé kalhoty, které by jinak byly krásné. Miluji hnědé kalhoty. Vím, že jsem říkal, že je nesnáším ale záleží na tom vůbec?
Žena vystoupila na zastávce U Polikliniky, kde jsem měl v plánu vystupovat i já. K mému nepřekvapení za ní vystoupil i zfetovaný bezdomovec. Fuj, jestli něco nesnáším, tak jsou to drogy. Žena začala okamžitě zrychlovat a bezdomovec za ní. Mezitím, co autobus s číslem 30 odjížděl, sebral jsem všechnu tu odvahu a i přes bolestivý palec jsem začal zrychlovat za bezdomovcem.
Slečna zahnula za roh a bezdomovec ji s rozestupem 2 sekund následoval. Poté už se ozval jenom bolestivý výkřik a naprosté ticho. Jakmile jsem zahnul za roh, spatřil jsem něco, co jsem doopravdy nečekal . Žena ležela na zemi s podříznutým krkem, rozeplou kabelkou a okatě prázdnou peněženkou. Na jejím těle by se pravděpodobně vyřádili krysy a potkani, kdyby jim lidé neudělali tu zlost, že tělo sklidí.
Vytáhl jsem ještě poslední kousek pervitinu smíchaný kdoví s čím a nasál ho do mé nosní dírky. Poté už jsem pouze očistil zkrvavený nůž a následně ho uklidil do mých krásných hnědých kalhot. Tímto nebylo všemu konec. Palec mě nebolel a každý správný člověk musí samozřejmě svých šancí využít na plno. Ta slečna byla doopravdy krásná.