Střepy (třetí část)

Prvorozený syn manželů Pontclifových byl Peter George Pontclif. Malý Peter vyrůstal v dost složitých poměrech. Téměř třikrát do měsíce zažíval rodičovské hádky, které vždy končily otcovým opilstvím a matčiným pláčem. Jeho štěstím byla jeho touha po venkovním životě. Když bylo uznáno za vhodné, že je již dost veliký na to, aby se venku choval bezpečně a obezřetně, vylétl jak sokol z hnízda a domů se vracel pouze na obědy a večeře.

To se nezměnilo ani, když se jeho rodičům jeho mladší sestřička Lucy. Byla taková málomluvná a dohromady s ní nic nebylo. Přesto ji měl rád. Nechápal tudíž, proč je na ni jeho otec tolik přísný. Kdyby se nebál, položil by mu pár otázek. Co ti udělala? Proč ji tak nadáváš? Nevidíš, že se tě bojí? Je nutné jí takto mlátit?

Jenže on se bál. Bál se ho moc. Nikdy se proti němu neozval, nikdy se své sestry nezastal, nikdy. Utíkal z domu, jakmile měl příležitost. Ale i ve společnosti svých kamarádů měl strach. Nikdy, ani později, když byl dospělý, nezískal schopnost důvěřovat lidem. Celý život žil sám, bez přátel, bez rodiny, bez ženy, která by ho milovala a kterou by miloval i on. Podepsaly se na něm události z dětství. Nedokázal se z nich nikdy dostat. Neuměl zapomenout.

Jednoho dne, bylo mu krátce po dvanácti letech, se jako vždy vrátil až na večeři. Ještě však, než vešel do domu, už na zápraží poznal, že je něco jinak. Nedokázal si to vysvětlit, ale všechno mu přišlo ponuré a smutné. Měl až strach strčit klíč do zámku a odemknout. Čekal, že zevnitř uslyší nějakou hádku. Ale ono nic.

A proč ta stará paní od sousedů sedí u okna a tak smutně na mě hledí, pomyslel si. Ta žena se skutečně dívala na něj. Plakala už předtím, ale jakmile spatřila toho klučinu, rozplakala se znovu. Chudák kluk, myslela si. Chtěla mu říct, co se stalo, ale nebyla toho schopná.

Jakmile vešel Peter dovnitř, spatřil svou maminku. Seděla na židli na chodbě u vstupních dveřích a plakala, silně, ustavičně plakala. Ani nezvedla hlavu, nevšimla si, že se její syn vrátil. V tu chvíli nevnímala nic víc, než bolest.

V tu chvíli se v chodbě objevil Peterův otec. Byl zamračený, rozzlobený a znechucený. Letmý, kradmý pohled věnoval své ženě. Pak se obrátil na syna. Pobouřil ho jeho nechápavý výraz a zavrčel na něj: „Co civíš!!!“

Peter byl zvyklý na tento tón. Nevnímal to a místo toho se vystrašeně zeptal: „Co se stalo?“

Otec se ještě víc zamračil a zavrčel: „Nic podstatného. Jen tvá sestra zemřela,“ pokrčil rameny, „byla zřejmě moc slabá.“ Po této odpovědi otec odešel.

Peter vyšel zaraženě do svého pokoje. Celou dobu hleděl na zem, neschopen jakékoliv promluvy. Jakmile si sedl na postel, pochopil do detailu, co se stalo. Moje... moje sestřička... je... je mrtvá! Rozbrečel se. Plakal celou noc. Bylo to poprvé, co nebyl schopen usnout.  

DAILY MOUTH, 25. srpna 1965

SENÁTOR PONTCLIF PSYCHICKY DOHNAL SVOU DCERU KE SMRTI!!!

Jak je známo, rodina Pontclifových čítala kdysi čtyři členy. Kromě syna Petera, dnes plukovníka americké pozemní armády ve Vietnamu, měli dceru Lucy. Ta však zemřela ve svých šesti letech. Oficiálně se tehdy mluvilo o tom, že zemřela kvůli jakési neznámé zhoubné nemoci. Nyní však obviněná Amélia Winifried Pontclifová, z neoficiálních zdroujů, uvedla, že skutečnou příčinou smrti její dcery bylo psychické i fyzické týrání prováděné od jejího útlého věku jejím otcem. Další informace pro vás již nyní připravujeme. Zůstaňte nám věrní a dozvíte se víc!

Nastalo pondělí 12. srpna. Jen jediná osoba však toho rána tušila, že skončí jinak, než obvykle. Amélia Winifried Pontclifová, kdysi krásná mladá dívka, teď žena s čelem pokrytým vráskami a smutným pohledem, dnes seděla u stolu a upřeně se na něj dívala. Odhodlávala se k tomu už tak dlouho. Tak dlouho v sobě držela, tak dlouho to v sobě dusila. A nyní se konečně odhodlala. Ano!... Ano! Dnes je ten den. Dnes se pomstím, křičel hlas v jejím nitru.

Jakmile její muž odešel, vyndala z kredence láhev ginu a sklenici. Vypila polovinu celého jejího obsahu. Točila se jí hlava. Musela si jít lehnout. Usnula, i když nechtěla. Zdál se jí sen. Sen, ve kterém zřela budoucnost. Lekla se a to leknutí ji vzbudilo. Udělám to, řekla si v duchu. A opět se položila na postel.

Robertu Elgarovi Pontclifovi se dnes dýchalo poněkud hůř než jindy. Nechápal to. Byl to pro něj stejný den, jako jakýkoliv jiný. Ráno vstal, nasnídal se, přečetl ranní noviny, prohodil pár společenských frází se svou ženou... Když teď nad tím uvažoval, uvědomil si, že se jeho manželka chovala zvláštně.

Hned však tu myšlenku zaplašil. Chovala se snad někdy normálně? pomyslel si a hned si v hlavě odpověděl: Ne! Vždycky byla divná. A od smrti toho spratka se to jen zhoršuje. Ale jako řádný občan Spojených Států, ještě k tomu senátor, to musím vydržet. Nikdy neměl svou ženu rád. Jejich manželství pokládal vždy jen za velmi výhodný obchod.

Seděl ve své senátorské kanceláři. Přepychová místnost s mramorovým obkladem a velkými okny, která otevíraly pohled na krajinu s lesem a širokým jezerem. Opravdu se mu dnes špatně dýchalo, ale netušil proč. Nevěděl, z jaké příčiny, ale zdálo se mu, že se děje něco jinak. A brzy měl zjistit, co.

pokračování příště...