Malý Théseus

Dnešní ráno jsem vyšel z domu, abych se dostal do školy. Šel jsem skrz chodník a usedl jsem na lavičku, jenž se nacházela u autobusové zastávky. Nemohl jsem si ovšem nepovšimnout postavy, jenž na ní již seděla. Byl to muž zahalen v zimním kabátě, i přesto, že byl začátek června. S trochou studu jsem usedl vedle něho. Povšiml jsem si, že je docela bledý v tváři, a je mírně nadprůměrného vzrůstu. Okolo tváří mu plynou tmavé kadeře, a v očích má ustanovený výraz, který se dívá někam bezmyšlenkovitě do dáli. Sedíme vedle sebe 10 minut v naprostém tichu. Začalo se mi zdát, že se můj autobus opozdil, a to ticho mezi námi bylo příliš úmorné, abych ho mohl snášet. Rozhodl jsem prohodit patrně bezúčelnou poznámku: ,,Dneska je to nějak opožděný, neřekl byste?‘‘

,,Ani ne. Musíte se na to dívat z toho úhlu, že jestliže se autobus opozdí, tak to znamená, že autobus který má jet po něm je pouze brzy, jelikož se autobus, který před ním jede mění, na ten, který jede po něm.‘‘ odvětil zpátky. Přišla mi to jako ta nejvíc nečekaná z odpovědí, který jsem si domýšlel, že by z jeho úst mohly vyjít. Avšak mám školní povinnost, a na autobus prostě čekat musím. A jestliže jede pozdě – respektive brzy, tak nemám nic jiného na vybranou, nežli této konverzaci podlehnout.

,,Tedy nemůže být nikdy opožděný?‘‘ odpověděl jsem.

,,Přesně tak, pouze brzy.‘‘

V tuto chvíli jsem si letmo vzpomněl na to, co jednou zmínil můj učitel českého jazyka a literatury, a řekl jsem na to: ,,Trochu mi to připomíná tu loď. Théosova, myslím?‘‘

,,Théseova.‘‘

,,Přesně ta.‘‘

,,Jestliže vyměníš všechny její součásti – zůstane to ta jedna a ta samá loď? Klasický paradox z antiky.‘‘

Po dobu našeho rozhovoru je jeho hlas velmi tichý, jakoby v pianissimu.

,,Já jen,‘‘ prolomil jsem znova další interval ticha, ,,Já jen nechápu jaká je v tom pointa. Proč bychom měli přemýšlet nad takovouto věcí?‘‘

V tuto chvíli na mě pohlédne poprvé za celou dobu naši konverzace. Jeho prázdný pohled v tuto chvíli nabije špetku pohrdání – ne úplně v špatném smyslu, spíše tím způsobem, že si uvědomuje, že je v tomto ohledu více znalý.

,,Lidské tělo...‘‘ řekne stroze.

,,Lidské tělo?‘‘ odpovím mu na to.

,,Má tendenci umírat.‘‘

,,To je pravda, ale to je pouze přirozený. Jakou by to mělo mít spojitost s Théseovou lodí?‘‘

,,Kdy bys řekl, že takové lidské tělo zemře?‘‘

,,No...když je mrtvé...Asi, že mu už nebuší srdce?‘‘

,,To není odpověď na moji otázku. Samozřejmě můžeme charakterizovat smrt de jure jakožto zastavení krevního oběhu či jakožto nenávratné poškození tkáně důležité k životu, ale moje otázka je - v jaké chvíli člověk zemře? Když bych tě postřelil, a ty bys postupně umíral, v jakém bodě by nastala tzv. ,,smrt‘‘ – nenavratitelný stav nebytí? Když člověk usíná, existuje tu jistá šance, s ohledem na podmínky, že již nikdy nedosáhne bdělosti, a mě zajímá kdy se z člověka živého stane neživý – mrtvý.‘‘

Celý jeho proslov byl plný beznaděje v tom, že odpověď neznal. Celý jsem nad ním žasl. Pouze jsem mu hleděl do tváře, když mi všechno toto vykládal.

,,Já ovšem nevím...proč nad tímto vůbec přemýšlet…‘‘

Muž v dlouhém kabátě se odmlčí. Možná na minutu, možná na dvě.

,,Trpím srdečním selháním. Brzy zemřu. Je mi třiadvacet let – a zemřu. Ptám se, jestli tady existuje kdokoliv, cokoliv, jenž dokáže vymezit přesnou hranici mezi tím kdy se jedna loď změní do té druhé.‘‘, nevím, bylo-li to jeho tělesným stavem či čirým strachem, ale jeho hlas se chvěl, a v onen moment přijel autobus, který nebyl můj, avšak jeho. Tiše do něho nastoupil. Podíval se na mě s bolestivou trýzní a smutkem ve svých očích, že se to stěží dalo unést.

,,Budeš mi chybět, malý Thésee.‘‘ - a dveře se zavřely.

V ten moment jsem se probral. Podíval jsem se na svůj budík, který již půlhodinu zvonil. Uvědomil jsem si, že budu pozdě na autobus. Rychle jsem se oblékl, a rozběhl se směrem na zastávku. Přijdu k lavičce, a všimnu si muže zahaleného v zimním kabátě, i přesto, že byl začátek června. Nesedí na ní, pouze vedle ní nehybně leží. Celé jeho tělo je ztuhlé a mně začalo připadat, že se Théseova loď finálně potopila.