Střepy (čtvrtá část)

Nastal večer, kromě ní nikdo nebyl doma. Syn už byl pár let na vojenské vysoké škole a služebnictvu dala na dnešek volno. Jak příhodný okamžik, pomyslela si. Na stolku v bývalém pokojíku její dcery ležel nůž, který tam před chvílí položila. Tady, říkala si v duchu, tady je to správné místo. Tady ji ten hajzl zlikvidoval. Tady se pomstím. Srdce ji rychle bylo, špatně se jí dýchalo, dělaly se jí mžitky před očima. Přesto však pevně stála a čekala. Čekala až přijde.

Náhle zaslechla, že někdo odemyká vstupní dveře. Je tady, blesklo ji rychle hlavou. „Kde jsi?“ ozvalo se zezdola. Přešla ke dveřím a zakřičela dolů: „Tady v pokoji Lucy. Pojď sem!“

„Zase chceš dělat scény?“ zazněla reakce. „Ne,“ odtušila okamžitě, „jen tě žádám, aby si přišel sem nahoru.“

Slyšela jeho kroky. Našlapoval ostře. Dupal. Každý jeho krok proklínala. Slyšela sípání. Špatně se mu dýchalo. Radovala se z každého jeho zasípání. V mysli se jí objevila představa jeho zarudlého a zpoceného obličeje. Ta myšlenka ji přímo vzrušovala. Oči měla od slz zcela mokré. Přestávala vidět. Soustředila proto veškerou svou pozornost svému sluchu.

Připadala si jako lovecký pes číhající na úlovek, jako kočka čekající u díry ve stěně až v ní spatří kořist, šedou zaprášenou myš s agresivním výrazem. Ano, teď ona byla ta kočka, ta silnější. A ten člověk, který zničil její milované dítě, ten byl teď tou myší, tou slabou krysou.

A už se otevíraly pomalu dveře. Stála jak přimrazená. Ještě kousek, ještě chvilku a dveře se otevřou celé. Už se objevil, už před ní stála ta nestvůra. Místo milého pozdravení, kterého by se jí dostalo od každého slušného manžela, byla oslovena takto: „Co chceš?“

Neodpověděla mu. Přešla ke stolku a uchopila nůž.

Vytřeštil oči. Co to ta psychopatka provádí? pomyslel si. I když si to nechtěl přiznat, dostal strach. Příšerný strach. Zmocňoval se ho každým okamžikem. Dostával se mu do každého nervu, každého kloubu. Po kůži se mu rozlil lepkavý pot, ale zároveň se třásl zimou. A není to náhodou strachem? Nesmysl, já strach nemám. Něco tak směšného jako strach pro mě neexistuje,“ přesvědčoval se.

 Pozoroval, jak ta osoba, která byla jeho ženou, beze slov uchopila nůž a blížila se k němu. „Co to děláš?!“ Ticho. „Přestaň!“ Žádná reakce. Začal couvat. Jeho žena šla stále blíž k němu. „Nedělej scény!!“ Přiblížila se k němu velmi těsně. „Nedělej to!!!“ Pozvedla nůž. „NÉÉÉ!!!“

Au! pocítil bodavou ránu u prsou. Podivné teplo najednou káplo na jeho ruku. Podíval se na ni a spatřil červenou tekutinu. Začalo se mu hůř dýchat. Před očima se mu začala dělat mlha. Ta stále více tmavla. A nakonec... tma a ticho...

DAILY MOUTH, 28. srpna 1965

PROCES PONTCLIFOVÁ VE FINÁLE!!!

Dnes v odpoledních hodinách proběhne soudní proces v případu vraždy senátora Pontclifa.

Předpokládáme, že bude velmi rychlý a proto se vám zcela jistě přihlásíme opět zítra s poslední a finální zprávou o případu. Děkujeme, že jste nám byli po celou tuto novinářsky interesující dobu věrni.

Za celou redakci všem čtenářům DAILY MOUGHT děkuje:

Mr. Anonym

Soudce se vrátil zpět do soudní síně a usedl na své místo. Očima přelétl celý sál. Každý ho úpěnlivě sledoval, každý až na ni. Amélia Winifried Pontclifová měla zrak skloněný k zemi. Sluneční paprsky ji ozařovaly obličej. Nejjasnější byly nyní její oči celé zalité slzami. Právě tyto oči, které na něj před půl hodinou upřeně hleděly, když jejich majitelka odříkávala svou poslední výpověď.

          Znovu si vybavil ten okamžik, kdy řekl: „Obžalovaná! Nyní, než se porota odebere k poradě, kde rozhodne o vašem osudu, můžete učinit své poslední prohlášení.“ Ta žena vstala a…

„…učinit své poslední prohlášení.“ Jakmile soudce dopověděl tuto větu, zachvěla se ve svém nitru. S tímhle nepočítala. Od začátku přede všemi říkala pravdu, čistou, surovou pravdu. A nyní má učinit své poslední prohlášení? K čemu? Což toho už neřekla dost? To ji musí nadále trápit?

Vstala. Rozhlédla se po celém soudním tribunálu. Její oči se poté upřely na soudce. Pomalu se jí zužovaly. Nadechla se a začala odříkávat slova, která jí zrovna připadala na mysl:

„Slavný soude, dali jste mi možnost učinit poslední prohlášení. Já však již nemám co říct. Od začátku jsem říkala pravdu, nikdy jsem nelhala, nikdy nezamlčela žádná fakta. Slavný soude, nyní už nemohu učinit nic jiného než jen čekat, až nade mnou vynesete rozsudek. Nemám důvod se na poslední chvíli obhajovat. Vše, co jsem učinila, jsem dělala při plném vědomí a s vědomím následků, které nastanou. Když mi ale soud dal možnost naposledy něco říct, tak jeho laskavého svolení využiju. Zabila jsem svého muže, ano, zabila jsem otce svého syna, ano, ale zabila jsem také otce své dcery. Má dcera žila pouze šest let. Můj manžel ji po celou tu dobu trápil, fyzicky i psychicky týral. Lucy to nevydržela! Má dcera to nevydržela! Zemřela! Ano, zemřela! Nebyla tak silná, aby odolala. Mého muže stihl spravedlivý trest. Protože ani Bůh, ani nikdo jiný spravedlnost nevykonal, musela jsem to být já. Já, obyčejná žena! Teď se nikterak neobhajuju nebo se nesnažím o zmírnění své viny, ne! Říkám jen to, co si myslím a co je podle mě pravda. Zdůrazňuju podle mě, protože pravda je tak nešikovná, že ji může mít každý z nás. Neexistuje něco jako jediná pravda, jediná jsou pouze fakta, která pak následně lidé do pravdy upraví. To je vše, pánové, co jsem chtěla říct.“

Pauza, až mrazivé ticho. Soudce ji vyzval, aby si znovu sedla. Poté vyzval celý tribunál, aby se odebral k poradě do vedlejší místnosti. Odešli. Ona zůstala sedět, hleděla na podlahu. Čekala na rozsudek, i když věděla, co se s ní stane. Oči se ji už snad po milionté za těch pár let zalily slzami. Proč zrovna teď, to nevěděla. Byla už tak vyčerpaná, že nedokázala přemýšlet.

_konec_