Kde je Connelly?

Na sen, který mi změnil život, nikdy nezapomenu.

Doteď na sobě cítím tu slizkou vlhkost džungle, která se mi plazila po kůži. Byla válka a já byl americký voják uvězněný kdesi v pekle Pacifiku.

Vše začalo tím, že jsme s naší jednotkou vyskákali z lodi na pobřeží ostrova. Voda nám sahala po kolena a pomalu jsme se brodili na pláž. V ruce měl každý svou zbraň a napjatě sledoval, kde se ukrývá nepřítel. Všichni jsme mířili do stromů a čekali, že každou chvíli začnou lítat kulky. Ale byl klid. Přesto se nikdo z nás klidně necítil. Všichni jsme byli v pozoru, zbraně zdvižené a připravené k výstřelu.

Jediný, kdo byl v naprostém klidu, byl náš kapitán. Kapitán Connelly. Sice jsem ho neviděl, abych to dosvědčil, ale byl jsem o tom přesvědčený. Connelly byl v klidu vždycky.

Tenhle ramenatý čahoun byl jediný důvod, proč jsme věřili, že z Pacifiku odejdeme živí. Znal všechny triky nepřítele. Věděl, na kterém stromě číhá odstřelovač nebo pod kterou hromadou listí se ukrývá jáma s naostřeným bambusem. V jeho přítomnosti jako by džungle prozrazovala svá tajemství.

Ale nešlo jenom o jeho instinkt. Co jsme obdivovali hlavně, byla jeho odvaha. Hrnul se do těch nejnebezpečnějších misí a nikdy se nedržel stranou. Vždy šel v čele jednotky, svůj samopal Thompson v rukou, a čekal, odkud se vynoří nepřítel. A když se vynořil, Connelly neváhal. Pokud šlo o boj, neměl slitování.

Panovala o něm historka, že sám vyhodil do vzduchu japonský bunkr hluboko na území nepřítele. Zatímco všichni leželi přišpendleni pod tvrdou palbou, Connelly se sám vrhnul do zákopů a probojoval se přes zástupy Japonců a nakonec bunkr odpálil jediným dobře hozeným granátem. To byl Connelly. A jen blázen by se tomuhle člověku chtěl postavit do cesty.

Naštěstí byl na naší straně. A nikdo z nás se neodvažoval pomyslet na to, co by se stalo, kdyby tam nebyl.

„Vpřed!“ zaslechl jsem Connellyho. Zdálo se, že stojí někde blízko, ale v tom houfu vojáků jsem ho nikde neviděl.

Po jeho rozkazu jsme se přesunuli do džungle. Všechno najednou zezelenalo. Ostré světlo se rozpadlo na tenké paprsky. Stromy a okolní porost pohltily všechen zvuk. Každý z nás zůstal sám ve svém vlastním vzduchoprázdnu. A kamkoliv jsem se podíval, viděl jsem číhat smrt.

Z té představy se mi naježily chlupy po těle a začal jsem vnímat každý úder svého srdce. Běželo jako o závod. V ten moment jsem byl připravený vypálit. Stačilo jen, aby se někde něco pohnulo. Ale džungle byla klidná. Až podezřele klidná. To ticho bylo ohlušující. Bolestivé.

Přerušil ho až výkřik vojáka po mé levici: „Tak kde jste vy zasraný parchanti!“

„Drž hubu, sakra,“ pošeptal někdo vedle. „Connelly tě stáhne z kůže.“ Ten voják se ještě nadechl, jako by chtěl něco říct. Než to stihl, jeho hlava byla pryč. V jednu chvíli tam byla. A v druhou přestala existovat. Zbyla jen krev. Krev a pytel masa, který s prásknutím dopadl na zem.

V tom vypuklo peklo. Stovky hlavní začaly štěkat. Neviděl jsem nepřítele, jen chaos. Listí se trhalo na kusy. Větve stromů se lámaly a dopadaly na zem. Záblesky. Výkřiky. Vše se slilo v jeden jediný řev. Řev kamarádů, kteří umírali. Neviditelné střely si je braly jednoho za druhým.

Prásk.

Prásk.

Prásk.

Zalehl jsem za nejbližší strom. Panika mě přišpendlila k zemi. Kde je kurva Connelly? Nechal nás v tom? Schytal to? Je po něm?

Ne.

Ne.

Ne.

Někdo se ke mně připlazil.

„Pane! Pane!“

Chytil mě za rameno a zatřásl.

„Jaké jsou rozkazy?!“

Zmateně jsem se na něj podíval. Nechápal jsem. Pak jsem si všiml, co držím v ruce. Byl to samopal Thompson.

„Jaké jsou rozkazy, kapitáne Connelly?!“

S výkřikem jsem se probudil.