Patroklova smrt

Anotace: Trojská válka trošičku jinak...

Patroklova smrt

Trója byla obležená už skoro deset let.
Denně umíraly spousty mužů v krutých bojích.
Nikdo už nevěděl, o co přesně se bojuje.
Za tři tisíce let měl být vynalezen telefon.

Eremias na to srdečně kašlal.

Bylo další ráno, stejné, jako řada rán před ním. Opět následovalo po prohýřené noci, znovu znamenalo pořádnou kocovinu a probuzení ve více, či méně známé končině.
Eremias otevřel oči a při pohledu vedle sebe překvapeně zamrkal. Děvče, které tam našel, nikdy předtím neviděl. Zajímalo ho, jestli si z předchozího včera pamatuje víc, než on sám, nebo ne. Osobně dával přednost spíš té druhé variantě. Velmi svižně se oblékl a nenápadně se vytratil… Na ulici ho do očí praštilo ostré světlo a do zátylku čísi ruka.
Ne, on rozhodně neměl rána rád.

„Nechápu tě! Opít se jako prase a poválet se s nějakou pouliční kurvou?!“ Glykeria byla skoro nepříčetná. „Proč? Proč to sakra pořád děláš?!“ Eremias měl sto chutí odpovědět jí něco pádného, jenže ho právě nic nenapadalo. Navíc to vypadalo, že když něco řekne, Glykeria mu skočí po krku. Jeho snoubenka prostě neměla pro jeho občasná drobná rozptýlení pochopení. „A to už je potřetí za tenhle týden! Doufám, že alespoň dnes se budeš chovat slušněji! Dlužíš mi to…“
Eremias horečně přemýšlel, co je vlastně za den. Byla středa nebo úterý. Nevěděl přesně. Každopádně si neuměl představit, co je na středo-úterku tak zvláštního. „Člověče, kdyby tě Sávas náhodou nespatřil, jak lezeš z cizího domu, nejspíš bych doteď nevěděla, kde jsi!“ Sávas byl Glykeriin bratr. Byl skoro o dvě hlavy vyšší, než Eremias a měl náramně působivou muskulaturu. Obvykle se záhadně objevil na tom nejnevhodnějším místě, v tu nejnevhodnější chvíli a odtáhl opilého snoubence své sestry do bezpečí. Eremiova a Sávova představa bezpečí se mírně lišila. Eremias dával přednost klidné malé hospůdce a několika sympatickým drobným brunetkám na klíně - Sávas jej vždycky předhodil rozzuřené Glykerii. Popravdě - Eremias neměl Sáva zrovna dvakrát v lásce…
Glykeria pořád něco mumlala. Eremias ji poslouchal na půl ucha. Pokud nemluvila hlasitěji, než bylo únosné, neposlouchal ji vůbec.
„..takže odjíždíme někdy kolem poledne, maminka bude určitě moc ráda, že ji jdeme navštívit… Díky bohu, že západní brána je volná, to bychom se jinak vůbec nedostali ven…“ Šok. Eremias se zděšeně zakoktal. „My - my jdeme za tvou matkou?“ Glykeria na něj vrhla tak ledový pohled, že mu málem přimrzla oční víčka dohromady. „Ale jistě.“ Eremias pocítil silné nutkání utéct. Nakonec ho přemohla lenost a on zůstal tam, kde byl. „A proč?! Byli jsme tam přeci minulý rok…“ „Jenže dnes mám narozeniny Eremie! Mám snad právo navštívit svou matku, ne?“ pronesla Glykeria s hrozivým výrazem. Zavládlo ticho. „Ty máš narozeniny?“ zeptal se po chvíli udiveně Eremias. „Ano! Představ si, že ano!“ vykřikla dívka hystericky a utekla ven. Eremias se za ní nechápavě díval. „Nevíš, co jí je?“ otázal se Sáva, který zrovna vešel do místnosti. Ten jen pokrčil rameny. „Myslím to, jak přemrštěně reagovala, vždyť zapomenout na narozeniny může občas každý, ne?“ Sávas se pousmál „No, popravdě mě to zas tak moc nepřekvapuje. K minulým narozeninám jsi jí daroval koště z druhé ruky a dvě makrely, které jsi nakonec stejně snědl sám. Není divu, že letos očekávala něco lepšího.“ Eremias nad tím mávl rukou a šel se napít.

Hospodský Chrysostómos byl podsaditý chlapík, který se vyžíval ve sbírání klepů jakéhokoliv druhu. Možná právě proto se stal hospodským. Jeho pochybný lokál skýtal ideální prostředí pro lovení pomluv, drbů a fámů. Poslední dobou ale obchody upadaly - mužů stále ubývalo a ženy do putyk zrovna rády nechodily. Celá tahle válka začínala Chrysostómovi lézt na nervy.
Ono úterý-či-středu se u něj v lokálu stěží pohnula myš, seděl tam akorát mírně podnapilý Eremias a jakýsi zarostlý muž, který vypadal na cizince. Právě on zapředl s Chrysostómem rozhovor. Rozebírali válku a pomlouvali Řeky. Nejdřív zkritizovali, jak nechutní všichni jsou, pak prodebatovali, že Řekové nemají prakticky žádnou šanci a jsou úplně šílení, že tu ještě zůstávají, a podotkli, že ačkoliv jsou tak nesnesitelní, jedno se jim musí nechat.- že mají ohromnou výdrž. „Hele, přece jenom, voblíhat jedno město deset let a to jenom kvůli ženský, to už je docela silný kafe. Musej bejt všichni do jednoho úplně ujetý.“ podotkl cizinec. Chrysostómos se k němu naklonil a tlumeným hlasem řekl „Voni jsou. Slyšels o Achilleovi? Člověče, ten jejich „hrdina“ si prej všecky holky, který Řekové zajmou někde tady po okolí, nechává pro sebe. A prej má děsně vysokou spotřebu, nikdo neví, co s nima v tom svým stanu provádí. Ale pokaždý, když tam nějaká vleze, už nevyleze ven…“ Cizinec vševědoucně pokýval hlavou. „Jo, jo… Když jim nějaká padne do drápů, už to má spočítaný.“
Eremias na ně udiveně zíral. Všechno, co říkali byly samozřejmě naprosté žvásty, ale Eremiúv zpitý mozek jim to zbaštil a od teď to pokládal za naprosto svatou a nezpochybnitelnou pravdu.
Najednou do krčmy vrazil Sávas. Měl zděšený výraz a vypadal, že se každou chvíli zhroutí. U muže jeho tělesné konstituce to působilo nepatřičně. „Eremie! Stalo se něco strašného!“ Eremias na něj překvapeně pohlédl. „Řekové, napadli matčinu vesnici!“ zašeptal Sávas. Očividně jej to opravdu zdrtilo. Eremias v tom neshledával problém. Se ztrátou své skoro-tchyně se vyrovnal nadmíru rychle. Jen litoval ty ubohé vojáky, kteří jí přišli do cesty. „No a co?“ zeptal se. Sávas se na něj podíval jako na hlupáka. „No a co? Jak „no a co“? Byla tam! Padla do spárů těch řeckých zrůd!“ zakřičel. Eremias obrátil oči v sloup. „Já si vážil tvé matky, ale nemůžeš po mě chtít abych celý večer-“ „Ale ne. Nemyslím mou matku. Glykeria, ona tam dnes šla, ona tam byla když…“ Sávas se zhroutil na lavici. Eremias se zarazil. Glykeria! Naráz vystřízlivěl. „Glykeria… Glykeria tam opravdu byla?!“ zeptal se hlasem sevřeným hrůzou. Ačkoliv tak nepůsobil, svou snoubenku opravdu miloval. „Bohužel ano…“ Eremia polil studený pot. Dnes ráno se pohádali, dnes ráno od něj utekla nazlobená a to jen kvůli tomu, že se trochu bavil… Vždyť on ji miloval, ale jen si chtěl užít něco víc, dokud to ještě jde!
Chrysostómos zaslechl, o čem se baví a hned přispěchal s nastraženýma ušima a skleničkou čehosi na účet podniku.
„No jo,“ kýval hlavou „to vaše děvče to má prakticky už za sebou…“ „Máte na mysli…“ poslední slova Eremias neslyšně zasípal. „Jo, jo, bůhví, kde je jí konec… To víte, Achilles se s nikým nemaže…“ házel kolem sebe moudrosti hospodský. Na chudáky Eremia a Sáva to bylo příliš. Po sobě hodili zoufalý pohled a do sebe notný hlt laciného vína.

Byly dvě hodiny ráno a Eremias se Sávem byli absolutně na mol.
Potáceli se ulicí, protože hospodský je už dávno vyhodil, a hořekovali nad svým bídným osudem.
„Můžu za to já!“ vzlykal Eremias. „Nešla by tam, kdybychom se nepohádali!“ Sávas zavrtěl hlavou. „Ne. Stejně by tam šla. A klidně byste mohli bejt mrtví voba.“ Eremias mu v odpověď jenom hlučně vzlyknul a skácel se podél zídky na zem. „Za to může ten bídách…Aschlesus!“ artikulace představovala pro oba momentálně téměř nepřekonatelný problém. Byli teď až u hradeb. Sávas usnul. Eremias se na něj chvíli zdeptaně díval, pak jej ale upoutala jakýsi podezřelý zvuk. Pracně vstal a shlédl na pláň před městem. Spatřil tam trójské oddíly útočící na řecký tábor. Působivé, ale Eremias v tom neshledával žádný význam. Zabíjet se navzájem jenom kvůli ženský… Náhle Eremia napadla šílená myšlenka. Pomstí svou ztracenou lásku! Zabije Achillea! Bude hrdina!
Hrdinsky se doplížil ven. Vrávoral skrz bojiště, nemotorně se proplétal mezi bojujícími a rozhlížel se kolem. Achillea však nikde neviděl. Náhle se pár metrů od něj objevila vysoká mužská postava v zářící zbroji. „Achilleus!“ vzrušeně zašeptal kdosi vedle něj. Eremias sevřel ruce v pěst. „To je ten bídák, který mne připravil o mou milovanou! Braň se, ty ubožáku!“ zařval a vrhl se do útoku. Dovrávoral k Achilleovi a v okamžiku, kdy se chystal zaútočit, zakopl o trs trávy a podkopl rekovi nohy.
Nedaleko postával Hektor a sledoval bitvu. Najednou mu na meč dopadl člověk.
Eremias spatřil tratoliště krve pod velikým hrdinou, řekl si, že to zařídil moc dobře načež usnul.
Zpráva, že Achilleus byl zabit, se rozšířila velice rychle a kolem Hektora se shromáždil dav mužů, kteří buď jásali, nebo nevěřícně zírali na padlého hrdinu. Hektor se chvástavě nakrucoval a sem tam prohodil něco ve smyslu : „Vítězství je nyní naše! Řekové jsou namydlení! Jeden z nejslavnějších hrdinů je mrtvý a neškodný! A to jen díky mně!!!“ Přistoupil k mrtvole „Veliký Achilleus-“ dramatická pauza „-padl!“ zakřičel na celé bojiště a slavnostně sejmul Achilleovi helmu. Zjištění, že domnělý Achilleus je ve skutečnosti Patrokles poněkud ubralo chvíli na efektu…
Hektor se celkem marně oháněl tím, že Patrokla nezabil, že to on sám se vrhl na jeho meč. Achilleus byl stále živý a navíc ještě ne ve zrovna dobrém rozmaru. Během následujícího dne vyzval Hektora na souboj, kde jej úspěšně připravil o život.

Eremias o tom nevěděl. Stále spal.
Nadešlo ráno. Opět přinášelo pořádnou kocovinu a další problémy.
Eremias se probudil a při pohledu vedle sebe nespatřil žádné další roztomilé děvče, ale jenom pár padlých vojáků z předchozího večera.
Nic zajímavého.
Pracně se sebral a vydal se domů.

Doma našel Glykerii. Celou dobu byla u své přítelkyně o tři ulice dál a trucovala.
Když jí Eremias líčil, jaké hrdinské skutky vykonal, aby ji pomstil, Glykeria se pouze zeptala, kolik toho předchozího večera vypil. Po chvilce dodala, aby to radši nikde nerozhlašoval, že by si ještě utrhnul ostudu.
Po nějaké době se Glykeria rozhodla, že se odstěhují do menšího městečka, a to hned, jak Řekové odtáhnou a válka skončí. Eremiovi prý podle jejího mínění nesvědčí velkoměsto. Pronesla to takovým tónem a s takovým výrazem, že Eremias jenom vyděšeně polkl a neodvážil se protestovat.
A tak ihned po odchodu Řeků odcestovali pryč. Eremias Glykerii nesmírně vyčítal, že tak spěchali, vždyť pár dní navíc by je přeci nezabilo a mohli se aspoň podívat na toho obrovského a úžasného dřevěného koně o kterém všichni mluví. Ale Glykeria trvala na okamžitém odjezdu, protože moc dobře věděla, jak obvykle vypadají oslavy vyhrané války a střízlivost že je při nich vzácným jevem. A poněvadž Sávas se u nich už týdny neukázal a tudíž neměl kdo pátrat po opilých snoubencích, trvala Glykeria na okamžitém odjezdu.
A tak se oba vyhnuli zkáze mocné Tróji a usídlili se v některé z drobných vesniček roztroušených všude po okolí a už o nich nikdy nikdo neslyšel.

Při nedávném vědeckém bádání v rozvalinách Tróji byl nalezen svitek popisující všechny tyto události. Žádný význačný odborník se něčím tak absurdním nechtěl zabývat, našlo se však pár mladých historiků, které případ velice zaujal a začali pátrat po tom, co se stalo s Eremiem a Glykerií. Nenašli nic. Domnívám se však, že v dějinách se objevilo tolik opilých jedinců, kteří vykonali hrdinské činy, že můžeme klidně a bez jakýchkoliv výčitek svědomí prohlásit, že Eremiúv rod se dočkal pokračování a Patroklovi vrazi žijí stále mezi námi…

Konec