Naděje

Anotace: Naděje umírá poslední...

Zase sedím u brány jako každý den. Strážní po mě smutně po očku pohlížejí. Je večer, dávno už v kapli utichly nešpory. Poslední opozdilci spěchají za svitu loučí hledat lože. A já nechci opustit své místo. Své poslední útočiště. Místo svého tichého šílenství. Propouštím mezi dlaněmi kuličky růžence, mé poslední pouto. Pouto s tebou. Prý už tě neuvidím. Kůň ale může přijít z bitvy sám. Říkám to každému, kdo kolem projde. Nedbám, ne, já tu budu vyhlížet jak jsem slíbila. Co na tom že roční období přecházejí jedno za druhým. Vždyť Flandry jsou nesmírně daleko, vím to, kněz mi mapu ukázal v knihách. A poslové nejsou spolehliví, za hlt vína a pár grošíků zradí, já to vím. Cítím tvou duši tady na zemi, prý je to rouhání. Závidím větru, může odletět. Kdybys byl opravdu mrtvý, tak by přece ztemněl celý svět. Nebyl by den jako dnes slunečný a veselý. Ach Bože kolika prosbami zahlcuji uši Tvé. Hodiny dní plynou v týdny a vím, že musím odejít. Už dvakrát mne přivedli zpět, příště budu muset být prohnanější. Můj domov mé vězení. Znám každý kámen na hradbách, každou zastrčenou chodbu, každý tmavý kout. Znám každou živou duši. Mé je to prokletí, že každý zná mne. Nemohu se pohnout, jsou za mnou desítky očí. Vím, bojí se o mne. Ale copak nevidí, že hynu. Nemohu tě jít hledat. Říkají mi nejžádoucnější vdova v zemích koruny české. Únosem by nepohrdl ani nejčestnější králův druh. Ne, že by čest byla ctností dnešních mužů. A král? Kde tomu je konec, ještě nemá své bitvy vyhrané. Nemá času na zbyt pro záležitosti fraucimoru. A královna, co ta ví o lásce. Provdaná, sotva odrostla dětským opánkům. Zničená z marných pokusů donosit dědice. Ponořená v temných zákoutích svého žalu, po rodné zemi, po slunných pláních Hispánie. Jen její zpovědník má k ní přístupu. Má audience nepřichází, vždyť mám to, co ona nemá. Mám syna a to se neodpouští. Vím, že nemohu odejít, hledat tě, mé srdce. Měsíc už svítí jako rybí oko a já nemohu spát.Přicházejí ke mně v noci sny. Jak nám bylo milo, lásko spolu. Chybí mi ten smích, ta důvěra a naše síla. Pak přijde kruté ráno, kde jsi, jen slunce osuší slzy prolité marně ve spánku. Ne, nemohu jít spát. Další probuzení je nad mé síly. Mám prý zapomenout a znovu se vdát. Prý potřebujeme nového pána. Prý život jde dále. Nemám se bránit. Bráním se. Nemám tvůj hrob, nikdo tě neviděl mrtvého. Prostě jsi zmizel. Už uplynula i doba návratu poselstva s výkupným pro sultána. Mlhavá naděje, že tě najdu mezi křesťanskými otroky, se dávno rozplynula. Zítra přijde ženich. Nemohu se bránit. Dvě léta nás obléhá. Už došly všechny zásoby a studna v parném létě vysychá. Dávno utichl smích dětí. Zítra budou syté. Je to hřích, má lásko, že nemohu tě vyrvat ze srdce. Obětovat tebe, aby jiní mohli žít? Poslední má noc končí. Svatební šat je hotov. Zítra nebudu patřit tobě. Zítra už nebudu ani svá. Nadchází má poslední bitva. Mezi bělostnými polštáři ztratím svůj život, tebe. V posvátných kroužcích ze zlata spoutá mě jiný. Ale už to nebudu já, můj drahý. Tělo bez duše bude stát před oltářem. Já hrdá paní tvá, dnes ještě tvá, nezlomená ještě pár hodin, doufám……