Plamen života-Stopa dračího oka díl 19

Anotace: Najdou naši hrdinové černou studnici vědění, kterou lidem přinesl Onrix ?

Cesta po stopě dračího oka

Hned po snídani mohla Věra pokračovat slovy: ,,Tady se nejdříve podívejte na mapu, kde vlastně Pazin leží a já budu pokračovat.“
Cesta za Theodorem proběhla za úplného ticha a rozvážným tempem hned jak Johan zavřel dveře promluvil : ,,Měl jste pravdu. Naše milá kolegyně vystopovala váženého pana opata až do časů třicetileté války a snad se nám podařilo najít i jeho možné sídlo.“
Po tomto úvodu stručně shrnul vše, co naše polodenní pátrání přineslo.
K mému úžasu nebyl knihovník ani překvapen a po té co kontur domluvil řekl: ,,Myslíte že klíč leží na Istrii ? Budete mít pravdu, ale tentokrát bych rád jel s vámi.“
Johan se tvářil naprosto neurčitě a přiškrceným hlasem řekl: ,,Jste si tím absolutně jist?“
Theodor pouze přikývl.
Kontur také přikývl a už normálním hlasem pokračoval: ,,Není důvod na nic čekat. Pojedeme ihned!“
Poprvé jsme vyrazili z velechrámu všichni tři.
Už při odchodu mě přepadla podivná tíseň, která se velmi brzy naplnila.
Odcházeli jsem tři, ale vrátíme se jen dva.
Kontur uzavřel posvátnou relikvii do pouzdra a vyrazil do bludiště..
Theodor bez problémů akceptoval tempo našeho postupu a po slabé půlhodině stál spolu s námi na ulici města Bregenz u našeho automobilu.
Nasednutí a pokyn řidiči byly záležitostí několika sekund.
A už se náš vůz dal do pohybu. Tentokrát mě více než kdy předtím přemohlo vyčerpání.
Bylo mi jasné, že nemá cenu vzdorovat a bude nejlepší celou cestu prospat. Moji spolucestující mlčeli a já si těsně před usnutím pomyslela, že si asi povídají beze slov, jen prostým čtením myšlenek, aby mě nerušili.
Nemůže říci jak dlouho naše cesta trvala,, ale když můj spánek ukončil kontur, byla už hluboká noc.
Řekl.:,, Vstávejte. Pojďte se ubytovat , jsme na místě.“
Můj pohled patřil nápisu „hotel Istria“ a já vystoupala po schodech do vstupní haly.
Johan mluvil s recepčním a převzal klíč. Výtah nás vyvezl do druhého patra a kontur otevřel dveře apartmánu. Jakmile zavřel a zamkl, zatáhl žaluzie a na stůl vyndal hrot Onrixova kopí.
Jasná a jemná záře měla největší vliv na Theodora, ale i já pocítila příliv nových sil.
„ Už se cítíte lépe?“ Otočil se kontur ke mně a našemu spolubydlícímu.
„Ano“. Odpověděl Theodor i za mně.
„To je dobře.“ odvětil a otočil se na mně: „Vy ovládáte počítač, tento asi nebude tak dobrý jako ten v Bregenzu, ale bude nám muset stačit.“
Ukázal k oknu a já usedla za klávesnici s otázkou: ,,Čím chcete začít?“
Pohodlně si sedl vedle a spustil: „Začněte podrobnou turistickou mapou okolí města a pak se pokuste najít zdejší pověsti a báje.“
Mapu najít to nebyl problém , ale to co ukazovala nebylo moc optimistické.
Pazin bylo provinční město oddělené od moře krasovými kopci ležící na jakési miniaturní náhorní plošině. Přímo v centru byl kostel , radnice a několik starých měšťanských domů. V blízkém okolí byl na nejvyšším z krasových kopců hrad, ale z obrázků na internetu bylo vidět, že jde o pouhé ruiny.
Zajímavějším dojmem působily veřejnosti přístupné jeskyně, ale těch pět set padesát metrů prohlídkové trasy, taky neznělo příliš optimisticky.
Místní pověsti byly zajímavé pouze v místě, kde psaly o krutém pánu, který nestárl a po tři století těžce utiskoval své poddané.
„ No tak, to by mohl být náš člověk !“ Dodal důrazně Johan a o poznání klidněji pokračoval : ,,Hned ráno vyrazíme do města a pak i na hrad a do jeskyní. Teď běžte spát.“
Hned po snídani v hotelové restauraci odešel Theodor zpět do pokoje a já s Johanem vyrazila do města.
Na konturovi bylo na první pohled vidět, že pátrání v terénu není jeho silná stránka.
Ale snaha mu nechyběla.Naše předsevzetí, že budeme působit dojmem turistů vzalo za své, hned jakmile oslovil prvního domorodce. Styl jeho otázek na muže zapůsobil tak drtivě, že na nás zavolal místní policii.
Konflikt s muži zákona zachránil až můj akademický průkaz a přátelství s děkanem historie fakulty v Ljublani.
Po propuštění z policejní stanice promluvil: ,,Nemusíte nic říkat. Teď velíte Vy a já budu pouze přihlížet.“
Naše kroky nyní vedly do jeskyně.
Prohlídka trvala přibližně třicet minut a jediné skutečně užitečná informace byla ta, že v okolí města se nalézají desítky kilometrů krasových útvarů. Protože prohlídka byla kratší, než jsem čekala, zbyl i čas na návštěvu hradu na d městem.
Zde tedy žil tři sta let onen krutý pán z pověsti ?
Snad ano, snad ne, ale do současnosti se přímo na vrcholu kopce nezachovalo nic, co by to potvrzovalo.
Jedna věc, ale působila podezřele. Na tabuli u vchodu byl výtah z historie tohoto místa. Já čekala řadu různých majitelů, jak to u feudálních sídel bývá, ale tady to bylo jinak. Jediným panským rodem, který po dobu více než sedmi století tady žil, byli páni z Pazinu. Konkrétně jmenováni tu byli čtyři a všichni buď Karlové nebo Carlové, což představuje různě psané formy pro stejné jméno. Protože se den chýlil k závěru, navrhl kontur návrat do hotelu.
Po příchodu do pokoje stručně popsal naše dnešní pátrání Theodorovi.
Knihovník velmi pozorně vyslechl jeho zprávu a pak nám i on popsal své dnešní snažení.
Hned ráno zavolal na radnici a navázal kontakt se zdejším archivářem.
S použitím jména nadace Řádu božího srdce se mu podařilo získat velmi zajímavé informace o rodu pánů z Pazinu.
Zakladatelem rodu byl Karel Carlo nebo Carl. V tom se kroniky neshodují, který do této oblasti přišel po porážce a vyhnání křižáků ze svaté země. Jestli on sám patřil k bojovníkům kříže prameny mlčí. Ale disponoval asi velkým majetkem, protože během krátké doby vybudoval hrad a ovládl oblast centrální Istrie. Poté co zde ustavil sídlo rodu, začal užívat přídomek z Pazinu.
Hlava rodu od dob zakladatele vždy nesla jméno Carl nebo Karel až do roku 1914.
Kronika města se úplně minimálně věnuje rodinným vazbám vládnoucí dynastie.
Není v ní žádná zmínka o manželkách a dětech vládnoucích pánů. Vždy se píše pouze o hlavě rodu a jeho činech. Kromě správy panství se muži se jménem Karel nebo Carl z Pazinu věnovali válčení v různém žoldu a to až do konce napoleonských válek.
Theodor domluvil a já se začala vyptávat: ,,A kdy vlastně opustili Pazinové hrad?“
,,To je právě ta záhada !“ Odpověděl a ihned dodal: ,,Panstvo svoje sídlo obývalo do roku 1914 až do toho strašného neštěstí! Bylo to přesně 6.1.1914, kdy v mrazivé zimní noc zničil hrad obrovský výbuch. Nikdo netušil co se mohlo stát. Všichni obyvatelé sídla tehdy zahynuli a tím skončila vláda Pazinů nad městem. Pak se až do roku 1945 objevující neověřené zprávy , že některý z obyvatel zahlédl v okolí posledního Pazina, ale všeobecně se věřilo, že zahynul spolu s celou rodinou při výbuchu.“
Má další otázka zněla: ,,Máte k dispozici erb rodu?“
Theodor odpověděl ,,Ano! Je to černý drak ve zlatém poli a zvláštností je, že erb zůstal po celá staletí neměnný. Mám tu nákres z roku 1375 a je úplně shodný s obrázkem datovaným l.p. 1895“
Do diskuse vstoupil Johan: ,,Co je ale na tom divného?“
Odpověděla jsem sama: ,,Bylo zvykem znaky půlit, čtvrtit a tak dále z důvodu dynastických sňatků. Manželka přinesla svůj erb a ten se včlenil do rodového znamení partnera. Ne, vždy ale dost často. Hlavně u rodů jejichž linie mužských zástupců vymřela a rodový erb by zanikl.“
Johan přikývl a řekl: ,,Dobře, to je možná pravda, ale mi potřebujeme důkaz, že rodina pánů z Pazinu vlastně neexistovala. Tady máme jen indicie.“
To je tedy pravda, prolétlo mi hlavou, ale kde chce nalézt důkaz?
Theodor přerušil mé úvahy a řekl: ,,To budeme muset projít rodokmeny šlechty z Istrie, Julskaa a Kraňska a hledat zmínku o sňatku s příslušníkem rodiny Pazinů. Pak prostudujeme i erby , zda nenarazíme na červeného draka ve zlatém poli.“
„ To půjde!“ Bylo mé přitakání.
Opět přišly na řadu mé kontakty na univerzitě v Ljublani .
S pomocí internetu se dalo vstoupit do podrobné encyklopedie šlechty, která vládla na území dnešního Slovinska.
To, že Kraňsko, Julské přímoří i Istrie byly vždy pod vlivem německy mluvících panovníků , ať už svaté říše římské národa německého, nebo rakouského císařství nám poskytlo velkou výhodu. Zemské desky i archivy byly vedeny s tradiční německou důkladností a naše pátrání i díky tomu rychle pokračovalo.
I když jsem hledala s plným nasazením v půl druhé ráno bylo jasné, že žádný šlechtic v širokém okolí nebyl pokrevně příbuzný s rodem pánů z Pazinu.
Po prohledání posledního rodokmenu byla Theodorova slova jediným a jasným závěrem: ,,Tak to je důkaz. Opat R … je pánem z Pazinu. Žádná další rodina nikdy neexistovala. Žil tady sám od vyhnání křižáků ze svaté země až do roku 1914, kdy zničil svůj hrad asi při otevření brány temnoty spojené s příchodem Gechoruse na zem. On sám odešel se svým pánem páchat zlo a všechny jeho sluhy pohltila temnota.“
Johan přitakal a doplnil Theodorova slova: ,,Tak tady je ten pramen zla, který za třicet let smetl desítky milionů lidí a málem celou zem uvrhl do zoufalství. Teď jděte spát řekl Johan a já odešla do ložnice.“
Velmi brzo ráno jsem se probrala z neklidného spánku a šla za svými společníky.
Bylo jasné, že zatímco já spala, oni dál studovali mapy a zápisy v kronice.
Kontur se otočil a bez pozdravu řekl: ,,S Theodorem přemýšlíme, kde hledat studnici, ale to co víme nás zatím nikam nezavedlo.Budeme muset pokračovat s terénním průzkumem. Asi by bylo nejlepší začít na hradě“.
Musela jsem s ním nesouhlasit. „Podle mě to není správné místo. Pazin musel přece vědět, že otevření brány zničí vše v jejím okolí. Tak vzácnou věc jako je černá studnice vědění umístil určitě do bezpečí“
„.Ale kam?“ skočil mi do řeči Theodor.
„To nevím, ale pokusíme se to zjistit.“ Byla moje vysoce optimistická odpověď.
Snídaně pro tento den odpadla a já s Johanem vyrazila do ulic hledat dosud pro nás neviditelnou stopu.
Celý den jsme procházeli ulice vnitřního města . Naše oči doslova prosívali každý stavební prvek na domech. Po obědě konečně pátrání přineslo první výsledek.
Byl jím kamenný reliéf draka na jednom nároží.
Dům byl velmi starobylý minimálně 17 století, a stejně stará byla i naše stopa.
Johan obešel sousední domy, ale nic zajímavého nenašel.
Vylezl po římse až k drakovi, ale ani tam nebylo nic pozoruhodného.
Konturova nervozita začala stoupat a já si pomyslela , že u tak zkušeného člověka by se dala čekat větší trpělivost.
Bylo jisté, že ví co si myslím, ale přešel to mlčením.
Abych trochu zmírnila napětí řekla jsem: ,,Zaneseme ten reliéf do mapy a budeme pokračovat.“ Přikývl zakreslil místo nálezu do plánu města a vyrazil k dalšímu pátrání.
Po necelé hodině mi padlo do oka úplně shodné znamení na dalším domě.
Náhoda byla vyloučena kamenný drak musel mít nějaké poslání.
Johan zanesl druhý nález do mapy a snažil se najít souvislost třeba s hradem nebo vstupem do jeskyní, ale bez sebemenšího výsledku.
Ve šplhání byla řada na mně.
S vypětím všech sil a konturovou pomocí se mi povedlo vylézt až k reliéfu.
Detailní průzkum ale nic nového nepřinesl. Byl to prostě do kamene vytesaný drak z erbu pánů z Panizu.
Omyl byl vyloučen. Ale proč si někdo dal práci s tesáním nám zatím unikalo. Johan vyrazil k dalšímu pátrání a já ho následovala.
Těsně před soumrakem na nás z rohového domu vykoukl třetí úplně shodný kámen s dračím erbem.
I toto znamení jsme zanesli do mapy a pak se bez dalšího otálení se vrátili do hotelu.
Theodor celý den pokračoval v hledání stop v městském archívu a se zájmem vyslechl popis naší cesty za kamennými draky , ale nebyl z toho všeho o nic více moudrý než mi.
V záři Onrixovy zbraně ze mě spadla veškerá únava a plná nové energie jsem krátce po večeři vyrazila na prohlídku místního kostela.
Theodor zůstal v hotelu , ale Johan se sice nerad, ale přepojil.
Bylo mi jasné, že barokní chrám asi nebude skrývat nic co by nás zavedlo k našemu cíli, ale pocit jisté povinnosti nás zavedl až do jeho zdí.
Cesta temnými uličkami byla velmi příjemná a rychlá.
Proti vycházejícímu měsíci se jako zdvižený ukazovák rýsovala krásná věž , korunovaná čistě barokní cibulí.
Můj pohled padl na hodiny .
Ukazovaly devět hodin a šest minut.
A v té chvíli ticho maloměstského večera narušilo dvojí dunivé zazvonění.
Prvním pocitem byl úlek, ale ten vystřídala zvědavost. Můj pohled patřil nejdříve temné věži, kde ani jediný paprsek světla neukazoval na přítomnost člověka, který by rozhoupal kovové srdce zvonu.
Pak jsem se otočila k Johanovi, ale i on působil překvapeným dojmem.
Když se vzpamatoval řekl: ,,Skoro jako v klášteře pod horou Grossglokner.“
Já ho pouze doplnila: „Víte co? Pojďme dovnitř“.
Jen přikývl a vešel.
Interiér svatostánku byl čistě v barokním slohu. Jednalo se o jednolodní kostel s krásným hlavním oltářem. Celý vnitřní prostor byl osvětlen pouze svícemi. Nevím jak to cítil můj společník, ale já byla touto atmosférou úplně unesena. Moje pocity se umocňovaly i tím, že s výjimkou nás dvou byl chrám úplně prázdný.
Ticho bylo rušeno pouze ozvěnou našich kroků a i můj dech působil nepřístojně a rušivě.
Teď bylo ale nutné potlačit pocity a začít s podrobným průzkumem.
Hlavní oltář byl dřevěný trojkřídlí s obrazem sv. Jana Křtitele jemuž byl kostelík zasvěcen.
Na první pohled se jednalo o 17. století. Vliv benátské malířské školy byl nepřehlédnutelný. Malba detailů byla dokonalá, ale nic co by nás posunulo v pátrání, mě nezaujalo. Boční stěny lodě zdobily čtyři menší postraní oltáře mezi nimi pak křížová cesta.
Obrazy znázorňující utrpení Ježíše Krista při cestě na Golgotu, byly určitě starší, než samotná stavba.
Barokní sloh byl nahrazen gotickým. Vliv Benátské malířské školy nahradila škola Německá.
Můj první dojem byl ten, že by se mohlo jednat o dílo Lucase Kranacha nebo o dílo jeho žáka. Během mého pátrání se kontur usadil do lavice a prohlížel si strop.
Když mé pátrání u prvního zastavení trvalo příliš dlouho řekl: ,,Pojďme na věž. Třeba ze shora uvidíme víc.“
Měl pravdu i mega portál temnoty byl viditelný pouze z věže.
Nalézt schodiště bylo jednoduché, vyjít nahoru také. Tmu rozháněl jasný svit měsíce a pohled z vrcholu zvonice na město u našich nohou působil uklidňujícím dojmem.
Mé oči se snažily proniknout tmou, ale nic nebylo vidět.
Když už se zdálo, že výstup po mnoha schodech byl zbytečný Johan uchopil mojí ruku a ukázal dovnitř věže.
Napřed mi nedošlo co se děje, ale po malé chvilce i mne ten pohled šokoval.
Já i můj druh jsme před několika minutami slyšeli jasná zvuk zvonu, ale ve věži žádný nebyl!
Teď teprve mi došlo, že ty tři dny co tady pobýváme mne ani jednou neupoutalo vyzvánění.
Ne tady se nezvoní.
Tady nemají zvony.
Johan pouze přikývl a zahájil sestup.
Po celou dobu cesty směrem dolů mé oči hledaly náznak toho, co před chvíli vyzvánělo, ale bylo to marné. Za naprostého ticha jsme opustili zvonici bez zvonů a chystali se k odchodu.
Kontur se konečně vzpamatoval natolik, že mohl promluvit: ,, Tohle je moc divné místo.Raději půjdeme.V pátrání budeme pokračovat za světla.“
A vyrazil k východu se mnou v patách.
Ve chvíli, kdy domluvil a ozvěna jeho hlasu zanikla v prostoru, rozdrtilo ticho mohutné zvonění, které doslova naplnilo celý chrám.
Nebylo mi vůbec jasné co se děje, ale jedna věc byla mimo pochybnost.
Teď nesmíme odejít.
Je tady něco, co musíme najít v tuto chvíli.
Johan řekl: ,,Hledejme dál!“
A sám mi šel příkladem. Vyrazil podél stěny od dveří vpravo . Já vyšla opačným směrem. Každý obraz křížové cesty a bočních oltářů byl pečlivě prohlédnut .
Po hodinovém snažení jsme se sešli u posledního neprohlédnutého oltářního obrazu na mé straně chrámu.
Johan asi postupoval rychleji než já .
Už první pohled do jeho zklamaného obličeje mi odpověděl na otázku, zda něco našel.
Bylo jasné, že uspěl stejně jako já.
„ Nic prostě nic!.“ Řekl a já jen přikývla a otočila se k oltářnímu obrazu.
Ve svitu voskovic byl vidět svatý Šebestián trpící pod sprškou šípů římských legionářů.
Utrpení jeho tváře a celkový smysl pro detail ukazoval na Benátskou školu a 17.-18.století jako u hlavního oltáře.
Už jsem skoro ukončila pátrání, když mě cosi přímo uhodilo do oka.
Co to je v pozadí za světcem?
V krajině za hlavou mučedníka, ležel drak, který přesně odpovídal erbovnímu znamení pána z hradu Pazin.
Moje ruka upozornila kontura na tuto zvláštnost.
Já mezitím pečlivě prohlížela pozadí obrazu.
Má námaha byla korunována velmi rychle. Jakoby zdola u nohy světce číhal druhý z draků a až u rámu třetí.
„Co to ale znamená?“ Vyřkl důležitou otázku Johan.
A mně se v té chvíli rozjasnilo.
Řekla jsem: ,,Podívejte , kam se ty potvory dívají.“
Po malé chvíli odpověděl: ,,Máte pravdu, oni koukají na jedno místo v druhé části obrazu. A mi teď víme na co tak zírají ?“
Domluvil a ukázal na místo po levé straně umírajícího.
Mé překvapení neznalo mezí, ale má odpověď byla klidná: ,,Já to vím a vy také! Znáte přece dílo Hyeronima Bosche Zahrada pozemských rozkoší. To co tady vidíme je i na Boschově obraze ve střední části tryptichu. Je to ta fantastická koule jakoby plovoucí na vodě. Draci jí pozorují a hlídají. Mistr jí viděl, když maloval peklo i ráj a dokonce jí i správně umístil. Ona je skutečně mezi rájem a peklem . Je přímo na zemi jako Vy.“
Johan užasle přikývl a pak se zeptal: „Ale co z toho vlastně vyplývá?“
Nedalo mi to a vrátila mu jeho dřívější nadřazené chování: „Ale to je jasné. Draci z obrazu koukají na studnici . Kam asi budou koukat draci z kamenných reliéfů?“
Přidušeným hlasem odpověděl: ,,Také na studnici.“
Uzavřela jsem tuto diskuzi slovy: ,,Jdeme do hotelu. Ráno zaměříme kam se ty kamenné potvory dívají a pak už studnici určitě najdeme.“
Vyrazil směr hotel a já ho následovala.
V našem pokoji velmi stručně sdělil náš objev Theodorovi a bez další diskuze jsem odešla spát. Ještě před snídaní vyrazili oba muži vybavení mapou a dalekohledem do ulic.
Vrátili se až těsně před obědem a na našem knihovníkovi bylo patrné vyčerpání. Svit posvátné relikvie mu velmi rychle vrátil síly a po chvíli rozložil na stole mapu a já přisedla.
Johan rychle zanesl měření do mapy a po té řekl: ,,Včera v kostele jsem si nebyl jistý, ale teď už ano.Ti kamenní draci skutečně svým zrakem sledují společný směr. Dost mě mátlo, že každý z draků má jiný sklon od vodorovné linie. Rozdíl činní tři a pět úhlových stupňů, ale Theodor na to přišel. Ty reliéfy jsou sice stejně vysoko, od úrovně chodníku je to přesně 4,25 metru, ale každý z domů má nepatrně jinou nadmořskou výšku. Aby draci mohly sledovat jeden bod, museli je autoři vychýlit z vodorovné linie. Tady je tedy mapa na níž je vyznačena čára směru pohledu každého reliéfu. Ty linie se stýkají na úpatí hory, která je známa buď jako Čertova nebo Černá hora. Podle vrstevnic se dá určit i přesná nadmořská výška toho místa. Podle podrobné mapy se zdá, že na našem místě stával panský dvorec, ale teď je z něho pouhá ruina.“
Když skončil, nebylo ani co říci.
Můj úžas nevzbudil ani tak výsledkem, který se dal snad i očekávat, ale rychlost s kterou oba muži provedli zaměření.
Do té doby já sama považovala knihovníka za muže písma a kontura za muže slova.
Nyní předvedli, že jsou i muži činu.
Můj obdiv k nim ještě zvětšil.
Bylo jisté, že vědí na co myslím a pohled který mi věnoval Theodor mluvil sám za sebe.