Úmysl, nebo nehoda??

Anotace: Požár Národního divadla podle mě...

Pražské ulice se vznášely v temnotě noci nad Vltavou. Jediné, co je osvětlovalo, byly krčmy a hospůdky, které byly v tomto počasí jediným útočištěm. Hospůdka u Zlatého kohouta byla právě tímto místem. Sházeli se tu různé existence, které se dokázali tolerovat. Právě podél zdi se blížil stín, který měl za cíl tuto lokalitu.
Tento muž vešel do dveří a zamířil přímo k baru, kde dlel hostinský, a pokusil se inteligentně opřít o pult, ale místo toho na něj nalehl. Zvedl hlavu a zamžoural.
„ Kde to jsem?“ zachrčel bezejmenný. Hostinský nezvedl ani oči.
„V hospodě. Co si přejete?“ nenechal se vyvézt hospodský z míry.
„Pití, a hodně silné. Máte tu místo??“přitom se rozhlédl po lokále. Hostinský mezitím připravoval jeho drink.
„Jestli si musíte sednout, můžete si sednout ke Krysaři.“ Odpověděl hospodský a máchl rukou k nejzazšímu koutu. Muž s pitím se pootočil a uviděl tajemného muže, který seděl a ani se nehýbal.
„ Krysař? To je ten z pohádky?“ ptal se naivně muž.
„Ne, chytá mi tu krysy na guláš. Vy o tom, pane, možná nevíte, ale naše zem je v ekonomické krizi. Potřebujeme nějaké jídlo. Nedáte si guláš??“ navrhl mu přátelsky hospodský. V mužově tváři bylo vidět chvění, že zvrhne, ale ovládl se. Bez jediného slova se otočil a šel k jedinému volnému místu. U Krysaře. Sedl si, aniž by spolu prohodili jediné slovo. Krysař dál seděl strnule.
„Ehmm, ahoj, máte tu místo? Prý ano…“ řekl mírně pozdě. Druhý muž stále nereagoval, a tomu novému to připadalo divné…tak opět začal sám.
„ Já jsem Roul, teda Raoul, jo to jsem já.“ pletl se mu jazyk množstvím alkoholu.
„ Ale můžeš mi říkat Rexi. Nemám nikoho, komu to můžu říct. Jsem tak sám…“ zavyl vikomt de Chagny. Společník stále nic neříkal a vikomt získal dojem, že mu muž naslouchá.
„Oženil jsem se velmi mladý. Mám krásnou ženu, zpěvačku. Plno roztomilých dětí. Musel jsem ji zachránit ze spárů jednoho šílence. A tam, tam… jsem přišel o své…no víte co…, víte přece, jak se rozmnožují motýli, ne? No, byl jsem ve vodě a on mě škrtil a okolo plavali ryby. Hladové ryby. A víte, co bylo dál…snad to nemusím popisovat dopodrobna… Jenže chápete to?? Ty děti nejsou mé…Vzal jsem si povolnou ženskou!! Když jsem na to přišel, zeptal jsem se jí, proč?? A ona jen, že to je asi náměsíčná…Takže každou noc náměsíčně skončí v posteli u někoho jiného. První byl zahradník, poslední byl hrobník…Měl jsem ji tam radši nechat.“ Vikomt si přihnul ze své sklenice. Už nevěděl, co by měl říct… a tak chtěl zavést hovor na toho druhého.
„ Kamaráde, ty máš děti??“ nic.
„Tak manželku, družku.“ Ticho.
„Ehm, máš rád zpěv?“ ozvalo se zavrčení.
„Máš pravdu, taky ho mám rád. Nechceš jít se mnou do divadla? Mám volný lístek… Ukázal bych ti tu mojí nádheru.“ Jeho hlas se pomalu blížil šeptání, až přecházel do hlasitého chrápání. Vikomt usnul.
Muž, který mu celou dobu naslouchal, celý život znám jménem Erik, nyní promýšlel, co mu všechno vikomt navykládal. Toužil ještě naposled slyšet ten hlas, avšak věděl, že by jeho srdce nemuselo přežít tu bolest z opětovného setkání. V minutě se rozhodl. Začal šťouchat do Raoula.
„Rexi. “zamumlal Erik.
„ Ano, Miláčku?“ ozval se stále opilý vikomt.
„Pojď Zlato, jdeme do opery.“ konečně něco prohodil zamaskovaný muž. Sebral Raoula, podepřel ho svými rameny, a než vyšli ven, vikomt si vzal z nějakého jiného stolu pití na cestu. Oba muži, zaseknuti v sobě, šli vrávorajíce přes most směrem k Národnímu divadlu, kde mělo být ten večer vystoupení. Když konečně došli k divadlu, stála tam ohromná fronta. Raoula to probralo a jenom prohodil:
„ Znám zkratku!“ a Erik ho znovu táhl směrem, kterým ukazoval vikomt. Vešli zadním vchodem, procházeli slabě osvětlenými chodbami, když došli k vikomtčině šatně.
„Pojď, překvapíme ji!!“ navrhl opilý Raoul. Zaťukal na dveře a zvolal u toho:
„ Miláčku?? Jsi tu??“ muži vlezli dovnitř a zahalila je ohromná tma. Vikomt byl zmaten, nic neviděl.
„Počkej příteli, najdu ji.“ A vrhl se na všechny čtyři končetiny a počal jí hledat.
„Nevidím, necítím…Néé, rozbila se, rozbila!!!!“ Raoul ze začátku mumlal, ke konci už křičel.
„Co se stalo?? Stalo se jí něco?? Počkej, rozsvítím.“ muž se probudil za apatie. Erik nemohl najít petrolejku a tak vytáhl své sirky. Sklonil se k Raoulovi, zapálil, aby na něj lépe viděl.
„Nééééé“ ozval se Raoulův křik. Erik rozsvítil na špatném místě. Plamen byl blízko závěsu, který byl polit pálenkou, kterou tam předtím rozbil Raoul.
„Sakra!“ zaklel muž. Požár se roznesl zatím po celém pokoji.
„Přesně,“ opakoval Raoul, „škoda takovýho pití. Pojď, zdrháme!“
-
Oba muži stáli před hořícím divadlem. Jeden koukal, druhý kouřil.
„Tomu říkám umění,“prohlásil erik, „škoda, že tam nebyl lustr.“ pronesl smutně.
„Máš pravdu,“ přitakal mu vikomt, „mají ohňostroj, a zadarmo! Tohle divadlo stejně nebylo nic moc. To u nás v Paříži.“ Povzdech si Raoul.
„Taky si myslím, tam byla jiná úroveň… A tady??“ nechal otevřenou otázku pro Raoulovu odpověď, která se nekonala.
„ Kde máš manželku??“ navázal raději na jiné téma.
„Ona se třeba najde.“
„Když ne?? Možná ji zase někdo unesl, nebo měla smůlu. Za každé okolnosti ji hledat nebudu. Nejsem blázen!“ řekl laxně Raoul a mávl rukou. „ Kdybys ji potkal, jsem támhle.“ Rukou ukázal na protější lokál a rozešel se. Erik se chvíli koukal za vikomtem a na ležící trosky divadla.
„Héj, počkej, máš pravdu, tam bude líp!“ muž rychle doběhl Raoula a vyšli dvojmo ku světlejším zítřkům.