Závěť (4)

Anotace: tak tu je další část

"Divno, tatíčku, nepochopitelno! Hledati jménu českému čest na tureckých bojištích, rodu svému slávu v boji proti půlměsíci!"

"Tomu ty, Saluško, nerozumíš, rozuměti ani nemůžeš. Chápu však tvé pochybnosti úplně!"

"Bude-li koruna svatováclavská světlejší, když se drahokamy její odrazí v potocích krve z českých životů?"

"Arciže nebude! Ale přijdou dnové, kdy české paže budou potřebovati bleskotné svižnosti, kdy síla jejich se bude musit zdesateronásobit! A možno-li na mravu, jakýž vládne ode dvaceti let a někde i mnohem déle na hradech, zámcích i tvrzích? Třeba nám cviku, aby potom tnutí jednoho jezdce i s koněm rozpůlilo, aby mušket k líci nasazený ani jednou nezahřměl nadarmo, aby pistole pokaždé zastihla svůj terč… Rozumíš mi nyní, Saluško? A takovémuhle umění nejlépe se učí mládež, když se pře očima kmitá ocel, když kolem hlavy koule sviští, když se rachotem děl země třese a trubky jezdecké či vlaské kotle pobízejí prudčeji a prudčeji: "Útokem vpřed!" Šlo-li by to takhle dále, ani těch krbů svých bychom nedovedli uhájiti, natoť celé té země naší. Rozprchla by se ta naše mládež naše prvním rachotným výstřelem… Vždyť ani těch mečů starých neunesou! A potom by jimi měli mávati nade hlavami, sekati kolem sebe a vrahy psí vejpůl roztínati. Už je každému nevolno i pod tím krunýřem a pod helmicí na čele mu horké krůpěje potu vyvstávají? Zvykati musí o vodě i chlebě, hlavu třeba na kámen ke spánku položiti, třeba také koni do hřívy, když ostré větry fičí, den i dva hladověti, a kde jinde k tomu příležitost?"

Saluška se již neodvážila otci ničeho namítati. Umřela jí na rtech i otázka: Což kdyby se pan Albrecht nevrátil? Až se děvušce mladá hlavinka touhle myšlenkou už potřetí dnes zatočila a jako by se jí do očí vkrádaly mlhy listopadové, v nichž se slétají ke hrobům dušičky…

Pan Jeronym se taktéž odmlčel. Ani jemu nebylo dnes do hovoru, ačkoliv si přičítal za zásluhu, že přece dovedl svou řečí dvě hlavy, jednu v posledním jaře druhou již v podletí, z obvyklých dřímot vyburcovati. Co platno však, že ku paměti přivedl pouze dvě, z nichž na jedné zásvitem slunce zatřpytily se pokaždé již nitky stříbrné, z celého kraje šírého pouze dvě!

A potom se mu zdálo, že cos jiného ještě vypudilo Poplužského z teplého hnízda. Nejednou přemýšlel, proč se asi Pálči vyhýbá, ač mohl věděti, že by Hrobčickému vždycky byl vítaným. Aby snad příčinou toho byla Saluška? Tahle otázka mu přilétala od nějakého času ku hlavě pokaždé, kdykoli se ke Dřínovu podíval. Staří mládenci se neradi komusi svěřují se svými sny, zvlášť když se vyplnění jich už předem rozplývá v dým. A mívají často nejpodivnější nápady. Vše kolem zdá se jim, že pochmurným, mnohdy i úsměv na dětských rtech v očích jejich úšklebkem jízlivým, i ten smích z dětských rtů do uší jim zní posměchem; a jindy opět s unylým výrazem ve tváři naslouchávají hovoru, za jehož každičkým slovem skrývá se licoměrnost či potměšilá narážka střídající se s kousavým vtipem… Poplužskému táhla už pátá desítka, kdy se před člověkem skrývá i ta květinka opuštěná na zemi či v příkopech podél cest. Třeba se vydal na vojnu i z omrzenosti života. Pan Jeronym hádal, zpytoval, mohl si ve hlavě mozek rozmysliti. Uslyšev o jeho odjezdu, ani pro okamžik nechtěl uvěřiti. A což teprve, když dověděl se o jeho pořízení, že by se snad z ciziny nevrátil! Téhle uzavřenosti mu nemohl a nemohl odpustiti. Říkával arciť, učiní-li kdo nadání kostelu, že si pojistil na všechny časy nejtrvanlivější pomník. Ale na fundace podobné odjakživa míval duch zlý namířeno nejostřeji. A co jich časem zašlo, že po nich ani památky! Na zakladatele potom živá duše nevzpomene a kdo všechno žije a tyje z nadání, jež by již stonásobným býti muselo! A neporadil se s ním, ani se s ním nerozloučil…

Pan Jeronym bledou tvář se zapadlýma očima viděl dnes, kamkoliv pokročil, určitěji a určitěji, mohl pozorovati každou brázdu na čele, mohl počítati, kolik vlásků i v obočí a slyšel bědování úpěnlivé neodbytněji a neodbytněji…

"Nejhůře trestáno přátelství zrazené, hadi kolem hrdla se ovíjejí, upíři jeden po druhém na hruď usedají, ruce svázány, aby je nemohly odpuditi, až u srdce cítím bodání jejich spárů… I ledví mi rozedírají… A pomoci nikde, vysvobození od nikoho…"

Pan Jeronym sáhl rychle po čapce a kvapným krokem spěchal ze tvrze pod širé nebe, aby se zbavil téhle postavy, jež se mu kmitala před očima v komnatě nejčastěji, zrovna jakoby před lety dávnými v duši Štěpána z Pálče zde byl vzklíčil záměr jidášský.

Ale zdejší pán zarazil se již ve vratech, jako by náhle nohy jeho zdřevěněly. Nemohl živou mocí učiniti ku předu ani jediného kroku.

Vcházel do nádvoří stařec jakýsi ve svrchním šatě, podobném z části klášternímu habitu a dílem dlouhé, selské haleně, kolem boků sepjaté hrubým provazem. Postava za tehdejších časů neřídká, i s těmi bílými vousy a ještě bělejšími vlasy, s hlavou nepokrytou a na nohou kříž na kříž obtočené řemínky s podešvem dřevěným. Stařec kráčel těžkým krokem, opíral se silně o hůl, a chůzi jeho bylo po klapotu slyšeti, než ho kde viděli.

Čelo páně Jeronymovo se svraštělo. Nebyl Hrobčický takovýchhle návštěv přítelem. Podobní hosté toulali se tenkrát od kraje ke kraji, všechno uměli, ode všeho a ke všemu pomáhali, za každého, kdo prý jim jen sousta podá, celou kopu modliteb slibovali, všude přáli na zemi zdraví, jakož i štěstí a na věčnosti království nebeské, nikoho nikde nezarmoutili, o všech známých i příbuzných věděli, pozdravení od nich vyřizovali a když se poohřáli poohlédli a když si tak od srdce pohovořili, šli dál a všude na rtech s pozdravením od urozeného pána, kde byli naposled.

"Pokoj, požehnání, zdraví a štěstí, pane Jeronyme!"

Stařec se zastavil a upřel na zdejšího pána své zraky, jako by v každém jehla byla.

"Odkud a kdo?"

Pan Jeronym, zdálo se, že nemá chuti pouštěti se v rozhovor s návštěvníkem. Otázka jeho zněla úsečně a ne příliš vlídně.

"Z prachu země, z černé hlíny, ze společnosti červů ztučnělých příšernou stravou."

Panu Jeronymovi zakmitl se kolem rtů soustrastný úsměv.

"A kdo? Mistr Štěpán z Pálče!"

Stařec se nyní vzpřímil, jak mohl nejrovněji. A také postava jeho vzrostla ku podivu. A jako by náhodou opět ozval se o zápraží klapot nezvyklé obuvi.

"Mistr Štěpán z Pálče přichází od svého dědictví, aby v rodné kolébce uložil uštvanou hlavu k odpočinku věčnému."

"Mistr Štěpán z Pálče již mrtev přes půldruhého sta let… Od těch časů již čtvrté pokolení."

Pan Jeronym nemohl nějak odpověděti, zdálo se mu, že hrdlo jeho vysychá a ouží se.

"Zmýlil jsi se… Jen na mě dobře utkvěj očima. Trochu mi vousy s vlasem zbělely, ale jinak jsem si podoben úplně, i ten jazyk, kterýž svědčil křivě, i to oko, které záštím se kalívalo, i ta tvář, kteráž nepřízní se, zežloutla barvou pergamenovou. Což nevidíš té postavy, jak se plížívá kolem zdejší tvrze?"

"A co ode mne chceš?"

"Vysvobození!"

"A proč zrovna ode mne?"

"Tys mistra Jana v Čechách ctitel nejvěrnější, tys českého jména nejhodnější a za čest svého národa horlitel nejvytrvalejší… Ty mne musíš osvoboditi!"

Stařec mluvil zvukem nevypověditelným.

Čeleď se ukryla do stájí, do síní a Martin Čahoun utíkaje klopýtl, až si zvířetinky na koleně prorazil. Kde pak bylo kdy také slyšeti, aby člověk byl živ stosedmdesáte let a bezpochyby ještě více! V písmech svatých starého zákona ovšem na prvních listech řeč o životech skorem až tisíciletých, ale tenkrát byla všechna země mladá, v lidu ještě kořen ze samého ráje, smrt nezmohla se svou kosou ničeho, až teprve když už míza vyschla, svěžest zvadla a tělo obtíženo mnohým stem let, stalo se křehkým jako nahnutá vrba nad potokem.

"Jedině ty mne můžeš vysvoboditi."

"A jak?"

Pan Jeronym se nutil do smíchu.

"Ty mi nevěříš a domníváš se viděti před sebou šílence, jehož rozum po horách i lesích bloudí? Však pane uvěříš, až se přesvědčíš? Jen mi tu popřej přístřeší! Na dlouho pobytu mého na zemi beztoho nebude."

Podivný stařík nečekaje ani, zdali prosbě jeho zdejší pán vyhoví, šel dále do vnitra, jakoby do svého. Pan Jeronym se za ním obrátil mimoděk. Pro okamžik nevěděl, kterou jizbu by mu měl vykázati, nazbyt jich ve tvrzi ostatně nebylo, jen tak pro nejnutnější potřebu. Pan Jeronym nádhery a okázalosti nemiloval od maličkosti. A na zdejší tvrzi se ode sta sedmdesáti let, kdy ji husitské houfce za vedení Jana Abatyše i Obrovce vypálili a pan Zikmund poznovu vystavěl, nezměnilo skorem ničeho, leda že tu a onde opravili stáje, někde silné stěny opatřili omítkou a k severu nová okna zasadili.

"Semhle příteli semhle!"

Pan Jeronym si za hostem nenadále pospíšil, vida, kterak zaměřil ke dveří, kde byla ložnice Saluščina.

"Však jdu po paměti, byť bych tu byl už nebyl drahně času. Zrovna tady stála má kolébka, když tenkráte házeli na střechu smolné věnce, chytila ze všeho na zdejší tvrzi nejdříve. Ještě tu zdi očazeny. Na těhlech místech jsme si slibovali přátelství na věčnou až věčnost! Hu!"

Stařec se chytil oběma vyschlýma rukama za hlavu a zuby zadrkotal. Potom otevřel prudce dveře, ale zůstal na prahu jakoby přimrazen.

U okna klečela s rukama sepjatýma a na růžových rtících s nejvřelejší modlitbou Saluška. Zdálo se jako by dušinka její na sta mil odtud byla daleko, protože sebou ani nepohnula.

A vznášela se opravdu nade mladým mužem, jenž na vojnu odjel, aby si ji zasloužil.

"Chváliti tě budu Hospodine, Bože můj, z celého srdce svého a oslavovati budu jméno tvé na věky, neboť milosrdenství tvé veliké jest nade mnou a vytrhlo duši mou z propasti nejhlubší. Učiň se mnou znamení k dobrému, aby ho viděli kteříž mne nenávidí a zahanbeni byli, žes ty mi Hospodine pomohl a mne potěšil."

Tato slova prodírala se z hrdla starému muži vší silou, sotva že zočil Salušku se modlící. A také již klečel na kolenou, jako by jimi na věčnou paměť prahové dřevo chtěl prohloubati.

"Spomocník můj a vysvoboditel můj jsi ty! Ne nadarmo hledala tě duše má a ne nadarmo prahla po tobě jako jelen žíznící po vodách!"

Stařík ještě tak klečel ve dveřích a Saluška vzchopivši se před okamžikem, nemohla úžasem ani slova promluviti. Spatřivši však otce za podivným šedivcem, oddychla si volněji,

"Ó já nešel do Pálče nazdařbůh. Já věděl, že tu anděl, kterýž před Hospodinem přednáší modlitby smrtelníků, a proto všech sil jsem napjal, abych se zde octl co nejdříve. Pane Jeronyme i ty anděli světlý, přijměte můj neskonalý dík!"

Starci, jenž zatím již zase byl vstal, hlas vnitřní rozruchou v hrdle nyní selhával a také se kmet všecek chvěl jako by zimnicí.

"Jsem, pane, unaven - sláb - vysílen Kde pak také po více než dvoustoletém životě. O nocleh prosím, zde - zde stála má kolébka!"

"Ložnice mé dcery, starochu!"

Pan Jeronym vzal neobyčejného staříka za ruku.

"Pro Bůh, pane, jsem na prahu do ráje, a ty bys mne chtěl svrhnout nazpět do nejhlubších propastí, kde peklo nejhoroucnější? Promluv za mne slovo, aspoň slovíčko ty anděle dobrý, jsem Štěpán z Pálče!"

"Štěpán z Pálče?"

Saluška uskočila až ku protější stěně, zrovna jako by proti ní zmije zasyčela.

"Pro můj pokoj, pro mé spasení, pro smíření mé i očistu, vždyť jsi ty, anděle světlý, strážnou bytostí mou!"

Stařec sepjal nyní ruce proti dceři Jeronymově jako ku světici.

"Přimluv se u otce za nešťastníka, jehož duši tíží skorem ode dvou set let hrozný těžký hřích! Aspoň ty mi podej ruky, abych nalezl vysvobození, u něhož jsme tak blizounko, od něhož dělí mne už jeden jediný krok. Zde v této jizbici budu obmyt, nade sníh zbělen, spadne ze mne všechna vina. Právě zde, tuto, stála kolébka má, byla ze dřeva dubového…"

Stařík vešel nyní doprostřed prostičké, ale čisťounké komnaty.

"Tys panna čistá, jíž podobné by kraj světa musil pohledati, tvůj otec mistra Jana po Čechách ctitel nejvěrnější, českého jména nejhodnější, jen pod vaší střechou, jen mezi vámi, jen tu, kde jsem uzřel někdy světla Božího poprvé… Jsem unaven, k smrti vysílen, prosím Vás.."

Saluška dlela již po boku otcově na chodbě, našeptávajíc mu: "Nech ho, nech, tatíčku, ať on kdokoliv… Ať si odpočine!"

Pan Jeronym se mlčky obrátil a dcera je sledovala také beze slova.

A sotva že stařec dveře zavřel za sebou, rozlehl se tvrzí, táhlý smutný zpěv, kterým se posluchačům tajívá pod hrudí dech a jehož hlaholům by nejraději unikli a přece nemohou, protože se jim zdá, jako by nohy měly spoutány řetězy...

"Ecce enim in iniquitatibus conceptus sum, et in peccatis concepit me mater mea … audini meo dabis gaudium et laetitiam et exultabunt ossa humiliata … averte faciem tuam a peccatis meis, et omnes iniquitates meas dele…"

Ve tvrzi bylo, jako když kněží přicházejí s kantory a tito začnou s truchlozpěvy ještě na zápraží.

Chasa se z čeledníku na nádvoří ani neodvážila, protože se už smrákalo a nahoře, v kterési jizbici příšerný kajícník prosí Pánaboha i všechny lidi dobré, aby se za něho modlili, nemůže prý umříti, ač život jeho již více než dvoustoletý. Dlouhé umírání pokutou na zemi nejhorší. Martin Čahoun si pamatoval do slova staré jedno kázání, jak přicházejí k lůžku takového nešťastníka všechny hříchy jeho, aby mu učinily poslední výčitky a potom se sním rozloučily.

Už se setmělo a tvrzí do té chvíle zněl dumný zpěv: "et os meum annutntiabit laudem tuam."

"Ký to tatíčku člověk?"

"Těžko mé dítě věděti. Neměl jsem příliš chuti."

"Bída duše jeho vyzírala mu každým rysem ze tváří. Neodpudíš ode svého prahu žebráka, neodpudil bys ani nepřítele!"

"Ale tohle nevím, zdali by neposlal o práh dále!"

"A nikdy že jsi ho v životě neviděl?"

"Nikdy, Saluško! Nepamatuji se!"

"Štěpán z Pálče!"

Děvuška se nad tímhle jménem zamyslela.

Panu Jeronymovi pořád určitěji a určitěji vtírala se podobnost téhle tváře s obličejem, jenž se mu kmitával před očima, i když byly uzavřeny dřímotami, a jejž dnes viděl nejzřejměji, tak že mohl spočítati kolik na čele brázd, kolik vlásků v obočí. Však si s ním zítra pohovoří důkladně, dnes nebylo možno, protože chvílemi probleskovalo cos zrakem jeho, tak jako by šílenost. A potom byl tak příliš unaven, opravdu k smrti vysílen, potřeboval oddechu a klidu největší měrou. Jak by byl vůči němu mohl odepříti také prosby Saluščiny! Přimlouvala se tak vřele, s takovou srdečností! I své komnaty nešťastníku postoupila.

Pan Jeronym nemohl jinak. Za celý život opravdu nikoho ode prahu svého neodpudil. A nebylo by radno se člověkem šedivcem činiti počátek.