Závěť (5)

Anotace: Na druhý den zůstala v pálečské tvrzi vrata zavřena i o poledni, jako by půlnoc byla. Na dvou baštách byla proti všemu obyčeji rozestavena čeleď

Na druhý den zůstala v pálečské tvrzi vrata zavřena i o poledni, jako by půlnoc byla. Na dvou baštách byla proti všemu obyčeji rozestavena čeleď, kdo jen ručnice mohl udržeti. Muškety se leskly, jako by z rukou ani nevycházely.

Pan Jeronym byl milovníkem pořádku ve všem. Na baště západní měli i staré jedno dělo, jež zdejší pán zakoupil před lety od královského města Slaného, více pro podívanou než pro potřebu. Martin Čahoun stál u něho s hořícím doutnákem, neustále pohlížeje v tu stranu, kde leží Panenská Tejnice.

Už se setmělo a čeleď se dosud nehýbala. Martin Čahoun dělo obkročil a sedl si na ně. Bolely ho nohy, jež jevily nepoměrnou délku k celé jeho postavě, odtud také jeho přezdívka.

Pan Jeronym, zahaliv se v plášť těsněji, opřel se o meč, chvilkami okem šlehaje po okénku, kde podivný stařík do té chvíle, ale ztichlý, jako by opravdu po tak dlouhé pouti odpočíval a pohroužen byl ve hluboké dřímoty, jimiž se člověk uspí i na věky.

Když mu tam zrána i o poledni donesli pokrm, ani prý hlavy nepozdvihl a také nepoděkoval. V rukou svíral nějaké listiny, jako by z nich nejbedlivěji četl. Saluška se chtěla k němu už dvakráte podívati, ale pan Jeronym jí to nedovolil.

"Chtěl si odpočinouti! Neruš ho tedy! Kdo ví, zdali za ním neštěstí v patách nepřijde! Vždycky se musí cosi mrzutého přihoditi."

Otec si právě připínal meč, aby se ohlédl tvrzí, zdali vše v pořádku a čeleď na svých místech.

"A potom prý máme svatý pokoj?"

Těžká ocel páně Jeronymova zazvonila o dlaždice k těmto slovům jako výsměšek.

Panoval v Čechách zevnějškem opravdu svatý pokoj, ale co kdo měl, musel na svém jmění takořka seděti, zuby nehty se toho držeti a každým okamžikem býti připraven, že přijde násilník, nasadí mu banditku na prsa, či na čelo a bude od něho požadovati poslední košile. Na selských statcích, zemanských dvorcích a někde i na rytířských tvrzích některých čas neměli pokojné ani jediné noci.

Byla do Uher proti Turkům svolávána ze všech konců nejzlotřilejší sběř, jednotlivé houfce valily se celým královstvím a řádily stokrát hůře, než celá hejna kobylek, když padnou na zelenající se osení.

Předevčírem a včera táhli říšskou silnicí od Loun ku Praze Valoni, ku dnešku byl do Slaného opovězen nový houfec. Zajíždějí prý od silnice na dvě až tři hodiny daleko a běda kam zaměří. Neodolají náběhu jejich ani dosti silné tvrze. V Kadani sedm sousedů hrozně ubili a v Lounech zavraždili čtyři vážené měštěníny. Sedláčka jakéhos, jenž obilí na trh vezl, zastihli za Hořešovicemi ku Třebízi, všechno, i koně mu vzali a na hrušce jedné ho oběsili, ale tenhle ještě šťastným byl. Sotva že od něho odjeli, větev, na které visel, s ním se celá utrhla a on na zem spadnouc, přišel k sobě a obživl.

Na dnešek zčervenala obloha požárovou záplavou na několika místech najednou. A nebylo to dle všeho příliš daleko, protože zcela zřetelně slyšeli temné dunění zvonů kostelních na poplach. Mohlo to být v Tejnici či některé bližší vesnici. A proto ve Velké Pálči dnes od rána tahle hotovost. Pan Jeronym prohodil, že sem živá noha valonská nesmí páchnouti, pokud v ruce bude moci meče udržeti. Aby prý ledajacís poběhlíci si mohli zahrávati s českým rytířem! Kdy tak bývalo? Však jsou tím v Lounech a Kadani sami vinni. Měli před nimi zavříti brány a nepustiti jich, byť se vykazovali nevím koho podpisem. A nechtělo-li by se jim od hradeb, pustiti přes jejich hlavy dvě třu koule, však by jich přešla chuť na drancování.

A co ti královští měšťané, co? Vyšňořeni o slavnostech pod prapory cechovními si vykračovati, v hospodách jeden na druhém každičký vlas přetřásti, po cizotě se opičiti, hádati se, kdo má pravdu v religii, o nýdrlandské módě či francouzských mravech rozumy vykládati… K tomu jste vy páni královští měšťané! Po otcích domy dědíte, synům odkazujete, ale málo který z vás co jiného, trochu té někdejší zmužilosti, trochu toho starého udatenství, trochu té bývalé cti… Kde pak vy?

Meč páně Jeronymův zvonil prudčeji a prudčeji, nevím, jestli by panský či měštěnínský kordík těmhle nárazům odolal.

"A potom není divu, že na ně dost takového Valona, který v královském městě, kde tolik tisíc duší, tolik zmatků a příkoří natropí. Hoj Martine, doutnák vzhůru! Chaso pozor!"

Na nedalekém návrší zdvihly se náhle kotouče prachu, tak jako by kornetou jezdců způsobeny! Ale okamžitě se zase ztratily…

Mohla býti tak druhá hodina po západu slunce, když znova rozlila se tmavým nebem krvavá záře a vyšlehly ohnivé sloupy z vyschlých doškových střech. Návrší kolem tvrze osvětlena jako za bílého dne. Za malou chvilku sjíždělo se k dědince svahem asi ku stu jezdců za strašlivého lomození.

"Pozor! Muškety k lícím! Doutnák na pánev!"

Požárovou záplavou zaleskl se meč páně Jeronymův jako ocel v ruce Cherubína, střežícího vchod do ráje.

"Ať dobře míříte a nechybte ani jednoho!"

Na tvrzi zahoukly výstřely, jako by byla zdejší čeleď den co den cvičila, koně zaržáli, proklínání jezdců na okamžik utichlo a když se dým rozplynul, bodali Valovi své koně vší silou ostruhami, aby se dostali co nejdříve z dostřelu.

"Ještě jednou, chaso!"

A sotva pan Jeronym dořekl, znova rány zahoukly, až se všechno ve tvrzi otřáslo.

"Jdu pane, jdu, na pravici mne posaď… Dies irae, dies illa… teste David cum Sibylla Liber scriptus proferetur, unde mundus judicetur - Smiluj se nade mnou Pane Bože můj…"

Po těhlech výkřicích, jež se rozlehly srdcelomným zaúpěním z okénka, jež vedlo do jizbice, v níž odpočíval stařec návštěvník, dopadlo cos na zápraží, tak jakoby tělo lidské.

Pan Jeronym se zachvěl, jako by kolem uší svištěly mu koule z Valonských bambitek a jedna z nich se mu do hrudi zarývala. Prudkým krokem seběhl z bašty a Saluška již také pospíchala otci vstříc. Zděšením ani promluviti nemohla.

Podivný host ležel na zápraží se zlomeným vazem.

"Lépe, mnohem lépe nešťastníku takhle, než se s hroznou mukou vléci ještě dále životem!"

"Slyšel jsi ho, tatíčku?"

"Houkání z našich mušket bylo mu troubením andělů ku poslednímu soudu. Chtěl býti vší silou po pravici!"

"Aby se mu toho jednou dostalo!"

Za chvilku odnášeli dva čeledínové ubožáka do přízemí nizounké komůrky, kde si ze zdejší chasy každý vždycky odpočinul naposled.

"Tam ty necháme zatím tak do rána!"

Pan Jeronym ukázal mečem na tvrz do ouvozu, odkud před okamžikem asi pět lupičských duší zlý duch odnášel do pekelných říší svých. Čeleď pálečská mířila znamenitě. Ne nadarmo se tu cvičili i za nejhlubšího pokoje.

Tu chvíli klečeli ve vesnici pode tvrzí pod každičkou střechou majíce ruce sepjaty a modlíce se k Pánubohu za šťastné odvrácení nepřítele i za pana Jeronym, aby mu i jeho dceři na věky dlouhé měrou nejhojnější požehnal. Spoléhali úplně, že pokud pán zdejší živ, jsou jisti životem i statky, a také se zdálo, jako by se všechny doškové střechy ku tvrzi tulily po zvyku kuřátek ke kvočně.

Ale ani ve tvrzi, ani v dědině nikdo celou dnešní noc ani oka nezamhouřil. Ve vesnici proto, že v dáli obzor každou chvíli rděl se krvavěji a ve tvrzi, že v klenutém přízemku ležel sestydlý kmet, jehož úst na vlastní uši slyšeli, jak mnohá léta na jeho bedrech spočívají a že se Štěpánem s Pálče jmenuje.

Saluška se od otce nehnula ani na okamžik. Pomyšlením na poslední slova starcova vždy se zachvěla, jako by jí byl až do kostí projel studený vítr prosincový, jejž na Pálči, jak se říká, z první ruky mívají, protože se letem od vrchů pokaždé na několik chvílí na zdejších střechách usadí a všecko všudy, i nejmenší skulinu projezdí.