Ve Stínu Sykomory

Anotace: Je to úryvek z románu, který jsem asi před rokem začala psát. Jenom testuji, jak by se mohl líbit:)

1. Ve stínu Sykomory

Nad malými cihlovými domky se snášel soumrak. Poslední paprsky již dávno daly sbohem a městečko se ukládalo ke spánku. Lidé se usazovali na svých střechách a vychutnávali si poslední minuty krásného, teplého dne. Od Nilu příjemně pofukoval vánek a pohrával si se Sinuhetovými vlasy, když se jako stín snažil proplížit do přístavu. Loď, kterou očekával měla dorazit až pozdě v noci, ale Sinuhet chtěl být na místě mnohem dříve. Nervózně se rozhlížel kolem sebe, i když touhle dobou bylo velice nepravděpodobné, že někoho potká. Když míjel krčmu poblíž přístavu, přitáhl si plášť až do čela. Kdyby ho někdo poznal, mohlo by to znamenat potíže a těch měl Sinuhet až až. Spod pláště po očku nakoukl do otevřených dveří. Jen na malý okamžik zatoužil hodit vše za hlavu a nechat se unášet vůní koláčku a lahodného vína, která se linula z krčmy. Slyšel smějící se hlasy, bujaré výkřiky a toužil být mezi nimi, s běžnými starostmi všedního dne. Tolik toužil po vědomí, že na něho doma čeká teplá postel, dlouhý spánek a …vybavil se mu záblesk zelených očí… jen na malý okamžik dovolil, aby ho pohltila lítost, touha a nenávist. Otřásl se a zrychlil v chůzi.
Než se dostal na místo, kde měla zakotvit loď, byla už úplná tma. Kdyby byl v přístavu poprvé pravděpodobně by se ztratil ve změti beden s vínem, pivem a dalšími věcmi, které dováží kamsi do neznáma. Sinuhet se tu ovšem vyznal. Předchozí den tu byl snad stokrát, aby si byl jistý, že se nic nepokazí. Našel si dobře skryté místečko, z kterého i v takové tmě nemůže přehlednout až loď připluje. Sedl si a snažil se zahledět do dálky. Tma byla však neproniknutelná, proto vyhlížení vzdal. Nechtěl si sedat příliš pohodlně, aby náhodou neusnul, ale nebylo mu až tak špatně. Od moře vál příjemný větřík a odněkud slyšel slabý zvuk hry na sistrum. Bylo zvláštní slyšet to na této straně řeky a touhle dobou. Sinuhet se zaposlouchal a myšlenky mu odvály jiným směrem. Melodie mu připomněla dávno ztracený čas…

…

Bylo něco málo po poledni, opravdu parný den. Isis tiše seděla na lavici ve stínu sykomory uprostřed chrámového dvora. Vedle sebe měla rozprostřený šátek, na kterém bylo pár sušených datlí, kořeněný sýr, chléb a sklenice ředěného vína. Na druhé straně bylo položené sistrum. Její přimhouřené zelené oči se však soustředily na zdánlivě nezajímavou sykomoru. Po několika vteřinách se listy u vrcholu sykomory zatřepali. A znovu. „Slez dolů! Vždyť spadneš!“, křikla Isis směrem k sykomoře. Mezi listy se vynořila rozcuchaná kštice černých vlasů. Hnědé oči s jiskřičkami v očích se šťastně usmívaly dolů na Isis. „Neboj se Isis. Už lezu“, smál se Sinuhet. „Nechápu, co ti přijde tak vtipné a zábavné na lezení po stromech. Je plno užitečnějších věcí.“ Isis odvrátila hlavu a zamračila se na datle. Usrkla si vína a odmítala se podívat na Sinuheta, který už stál nad ní. „Co například? Čtení? Psaní? To všechno už umím, Isis, a umím to moc dobře. Co jiného bych ještě měl dělat, hm?“ Isis se na něj prudce otočila a se stále zamračeným výrazem odvětila „Neměl bys být tak nafoukaný, mohl bys odvát jako ten vítr“. Sinuhet se rozesmál, odsunul sistrum a sedl si vedle ní. „A ty bys neměla být tak přemoudřelá milá Isis, mohla by si přijít o moře legrace.“ „No tak, Isis, už se nemrač. Jestli ti na tom tak záleží můžeme se jít společně učit. Nebo mi zahraj na tu věc, to umíš zase ty“ zkoušel to Sinuhet mírněji, když viděl, že Isis je opravdu rozzlobená. Chvíli se ještě mračila, ale pak pookřála. „Dobrá tedy, ale nevyrušuj mě, ano?“ „Budu jako myška, slibuju“ zubil se na ni. A Isis hrála. Hrála a Sinuhet poslouchal a sledoval jak se probleskující paprsky, skrze listy sykomory, odrážejí od jejích hebkých tmavých vlasů. Byla krásná. Nejkrásnější dívka, jakou kdy Sinuhet viděl. Poslouchal příjemnou melodii, bez starostí a s jedinou touhou. Touhou dívku políbit…

…

Když Sinuhet otevřel oči přístav vypadal úplně stejně. Jen zvuk sitra odvál s vánkem a vůně Isisiných vlasů zmizela s ním. Okamžik balancoval mezi vzpomínkami a skutečností, ale ruch na moři ho včas ze zamyšlení vytrhl. Nic neviděl, ale slyšel šplouchat vlny a hlasy, které se stále přibližovali. Zaostřil zrak do dálky a pomalu začal rozpoznávat nezřetelné obrysy lodi. Napnul všechny své smysly, aby mu nic neuniklo. Za několik okamžiků byla loď úplně u břehu. „Opatrně! Nemáte ani tušení jak drahý náklad vezeme!“ rozčiloval se mužský hlas. Sinuhet se soustředil na místo odkud hlas přicházel. Na lodi bylo minimálně světla, ale i ve slabém světle několika luceren rozpoznal vysokou postavu Haremheba. Byl to mladý muž plný síly, rozený vůdce. I pouhá jeho silueta vzbuzovala úctu, dokonce i strach. Pohyboval se rychle a zdálo se, že je snad úplně všude. Sinuhet neměl nejmenší chuť, aby ho tady Haremheb nachytal. Neodvážil se proto vylézt ze svého úkrytu, i když by to bylo opravdu potřeba, aby lépe viděl, jestli na loď nepřichází někdo nový. Stále si totiž nebyl jistý, že Haremheb je ten koho hledá. Nikdy s ním nemluvil, dokonce se s ním ani nesetkal. Leccos si o něm ale zjistil, protože měl pocit, že by to mohlo být užitečné. Haremheb byl synem vezíra. Před pár lety vstoupil do armády a brzy se stal velitelem hlavních vojů. Ve svém postavení si v této době mohl užívat zlata, aniž by hnul prstem. Haremheb měl však práce, jak se zdálo, nad hlavu. Sinuhet si lámal hlavu, co mohlo být v těch zatracených bednách. Předpokládal, že tu najde Haremheba v přítomnosti nějaké vysoce postavené osoby. Byl si skoro jistý, že Haremheb byl v deltě, kam ho někdo takový poslal. Představoval si, jak se dnes doví pravdu, tak byl pošetilý. Zatím tu jen seděl a koukal, jak Haremheb ukládá rozkazy svým mužům, kteří se lopotí s bednami. Mohlo v nich být cokoliv, ale určitě ne to, co Sinuhet hledal. Přesto ho zvědavost vyprovokovala. Když už byl tady a riskoval, že ho ve městě někdo uvidí chtěl se alespoň dovědět, co Haremheb veze za drahý náklad. Podíval se pozorně na Haremheba. Stál u vozu a kontroloval, jestli jsou všechny bedny zabezpečené. Ostatní muži byli na lodi. Jen pomenší štíhlý muž sestoupil na břeh ke svému veliteli. „Heremhebe už je čas. Za chvíli se tu objeví první hlídka a všechny bedny jsou naložené“ naléhal. „Samozřejmě, vím o tom. Musím už být unavený, protože se mi něco nezdá. Vše ale vypadá v pořádku…“ odpověděl Haremheb zamyšleně a pokračoval „Jdu dát instrukce posádce, ty Aji, jdi napřed a zkontroluj východ z přístavu. Znamení znáš.“ Aj pevně kývnul hlavou a odešel. Haremheb ještě jednou vrhl rychlý pohled na bedny a vyběhl zpět na loď. Vůz s nákladem zůstal opuštěný. Sinuhet neváhal a jako kočka přikrčený běžel k bednám. Postavil se tak, aby byl z lodi co nejméně vidět a začal jednu bednu otvírat. Po očku stále pokukoval po lodi a snažil se nenadělat příliš hluku, ale víko drželo jako přikované. Zápasil s ním několik minut, když na lodi zaslechl hlasy. Byl tak ponořený do svého úsilí víko otevřít a nepostřehl, že loď již odplouvá. Sinuhet zpanikařil. Kde je Haremheb? Divoce se rozhlížel kolem. V tom ho něco prudce udeřilo do týla a vše se ponořilo do hluboké tmy.
Když se Sinuhet probral měl pocit, jako by se mu někdo snažil utrhnout hlavu. Reflexivně se za ní okamžitě chytil a malátně se posadil. Když už si byl jistý, že znovu neupadne, otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Chvíli musel mrkat, aby se jeho zrak zostřil a zjistil, že přístav zmizel. Ležel na zemi prázdné místnosti. Stěny byly holé, bez jediné malby, kolem něj nebyla ani malá stolička. Jen malinkým okýnkem, těsně u stropu, na zem dopadalo slabé měsíční světlo. V místnosti byl úplně sám.
S námahou se postavil na nohy a šel ke dveřím. V polovině jeho cesty se však otevřely. Slabé světlo lucerny osvětlovalo úzkou kamennou chodbu s malbou boha Anubise přímo naproti Sinuhetovi. Člověk by mohl uvěřit, že je v podsvětí, pomyslel si a zastavil se. Čekal, co se bude dít. Nastražil všechny smysly, ale zdálo se, jakoby se dveře otevřely samy od sebe. V okamžiku, kdy se rozhodl, že z místnosti vyjde se v nich objevil mladý muž. Sinuhet se opět prudce zastavil a pohlédl na muže jako na přízrak. Opravdu vypadal jako duch. Byl malého vzrůstu a byl tak odlišný od Egypťanů, až to Sinuhetovi přišlo okouzlující. Jeho pleť byla jak z mramoru, vlasy měl plavé, rovné a trochu neposedné. V jeho světle modrých očích se odráželo světlo lucerny. Jeho pohled byl pevně upřený do Sinuhetových tmavých očí, jakoby ho vyzýval, aby se pohnul. Byla to nekonečná chvíle, kdy na něj hleděl jako lovec na svou oběť. Když si Sinuhet uvědomil, že je to muž, který v přístavu mluvil s Haremhebem, Aj promluvil. „ Proč si nás špehoval? Kdo jsi?“, jeho hlas byl příjemný, ale Sinuhetovi bylo okamžitě jasné, že nebude nejlepší si s ním zahrávat. Byl tak chladný, jeho výraz se ani trochu nezměnil. Jen hleděl na Sinuheta s lhostejností, která prozrazovala, že odpověď nečeká. Sinuhet zvažoval situaci. Podíval se do země, jakoby se snad chtěl před ostrýma modrýma očima schovat. Bylo by bláznovstvím prozradit mu své jméno, pravdu říct v žádném případě nemohl. A lhát… něco mu říkalo, že by to Aj poznal. Sinuhet si vzpomněl na slova, která jednou slyšel, že ze všech možných zel je nejvýhodnější vybrat to nejmenší. Ale které zlo je teď to nejmenší? Když řekne kdo je, riskuje, že o něm ví a opět vše ztratí. Když ale bude lhát, je tu šance, že ho nechají jít. Ano, budu lhát! Sinuhet získal zpět jistotu a zpříma se podíval do Ajovi tváře. „Jsem Ptahthor, pouhý žebrák. Doufal jsem, že najdu drahé masti nebo něco malého k snědku. Nikdy by mě nenapadlo špehovat vás“ promluvil kajícně a ač s odporem, tak ještě rychle dodal „urozený pane“. K Sinuhetově překvapení se Aj usmál. Byl to ale úsměv bez výrazu. Sinuheta vyvádělo z míry, že Aj nedává najevo žádné emoce. „Jsi odvážný, ehm… Ptahthoru.“, řekl posměšně. Jeho výraz byl jako vytesaný ze žuly. „Pojď se mnou, prosím. Někdo by s tebou rád mluvil.“ říkal to skoro až unaveně. Byl to zlomek vteřiny, kdy v něm Sinuhet viděl člověka. Nemohlo mu být více, než dvacet let, tedy tolik, jako Sinuhetovi. Na tu malou chvilku, mu ho bylo až líto. To mu dodalo odvahy a vykročil za Ajem do osvětlené chodby. Kráčel mlčky za jeho zády, překvapený, že tu Aj byl sám. Kdyby Sinuhet chtěl, mohl by ho snadno přemoci a utéct. Byl ale příliš zvědavý a jistota s jakou si ho Aj nechal za zády ho dokonale odzbrojovala. Nebyl tak pošetilý, aby si myslel, že mu Aj uvěřil historku o žebrákovi a přesto to tak vypadalo. „Ty by si mě nezabil… Ptahthoru. Na ničem jiném nezáleží.“ Promluvil tiše Aj, jakoby mu četl myšlenky.
Procházeli chodbou a Sinuhet si všímal maleb, které nikdy v žádném domě neviděl. Bohové tu byli zobrazeni ve všedních situacích, jako lidé. Byli to krásné malby, ale Sinuheta svým způsobem děsily, proto byl rád, když došli až nakonec chodby, kde Aj zaklepal na dveře. Chvíli bylo naprosté ticho, jen na druhém konci chodby se nesla ozvěna bouchání. Dveře se otevřeli a strážce vpustil Aje dovnitř. Sinuhet vstoupil za ním a nemohl se vyhnout úžasu. Stál v oválné místnosti, kde všechny čtyři stěny tvořilo nespočet dveří. Jedny vedle druhých, nenechaly ani malé místečko volné. Uprostřed této zvláštní místnosti stála dřevěná židle, pravděpodobně pro strážce, pomyslel si Sinuhet. Napadlo ho, jak může rozeznat na které dveře právě někdo klepe. Ze zamyšlení ho vytrhl Aj. Otočil se na něj a v očích měl zvláštní výraz. „Počkej zde.“ Utrousil a společně se strážcem vstoupil do jedněch z dveří. Sinuhet opět osaměl. Unaveně se zhroutil na židli. Neměl tušení kde je, jak dlouho už tu je, ani co ho čeká. Napadlo ho, že by zkusil otevřít nějaké dveře a pokusil se utéct. Zbystřil a rozhlédl se kolem sebe. Připadal si, jako myš zavřená v krabici. Zvedl se a šel ke dveřím přímo naproti němu. Došel až těsně k nim a chvíli se díval na kliku, jakoby ji chtěl zhypnotizovat. Zhluboka se nadechl a vzal za ni. Dveře se pomalu a se skřípěním otevřely. Sinuhetovi se naskytl pohled na malinkatou místnůstku. Zklamaně si povzdechl. Trvalo by mu přinejmenším hodinu, než by našel dveře, které opravdu někam vedou, aniž by narazil na Aje. Místnůstku za sebou zavřel právě v okamžiku, kdy se na druhé straně další otevřela. Sinuhet se otočil a znovu uviděl tu vysokou úctyhodnou postavu Haremheba. Měl ostré rysy a nesmlouvavý pohled. Jeho oči byly zelené jako dva smaragdy a vlasy tmavé, jako havraní. Pleť měl tmavou od slunce, nikoliv však jako otroci. Vypadal zdravě a nebezpečně. „Sedni si“ promluvil konečně. Jeho hlas byl vyrovnaný a pevný. Tak jako celá Haremhebova osobnost. Sinuhet se neodvážil neuposlechnout a váhavě došel až k židli. Jeho jistota, kterou nabyl v přítomnosti Aje rázem zmizela. Jakkoliv Aj dokáže člověka odzbrojit svou chladností a nepřístupností, stále to není nic proti Haremhebovu tvrdému pohledu. „Ty musíš být naprostý blázen. Nebo naprosto slaboduchý, jinak by jsi se mi do cesty nestavěl“ procedil Haremheb skrze zuby a stoupl si před Sinuheta. Díval se mu zpříma do očí, ale pak na chvíli pohled odvrátil. Bylo zřejmé, že Haremheb právě svádí vnitřní boj. Sinuhetovi, ale nebylo jasné o co jde. „Nemám tušení, co jsi dělal v noci v přístavu, ale kdybys byl špeh, jak si myslí Aj, nenechal by ses chytit.“ Podíval se na Sinuheta. „Lhát o tom, že jsi žebrák, snažit se vykrást mé bedny a pak čekat ve svém vězení na soud. Jsi blázen“ přeměřoval si Sinuheta pochybovačným pohledem. Chtěl, aby mu dokázal, že bláznem není. „Co jsi zač?“ zeptal se nakonec. „A už žádné lži.“ Sinuhet nevěděl co si počít. Nervózně sklopil zrak a přál si, aby se nikdy do takové situace nedostal. Musel to ještě zkusit, než se vydá na milost a nemilost Haremhebovu. A to bylo to poslední, na co Sinuhet pomýšlel. „Opravdu jsem lhal, žebrák nejsem. Mé jméno je však Pthathor. Mým úmyslem bylo okrást tě a úlovek výhodně prodat. Teď vím, jak pošetilý jsem byl, protože ty jsi příliš znalý. Okrást tě nejde.“ Sinuhet sebral všechny své síly a zpříma se podíval Haremhebovi do očí. Ten ho bez mrknutí oka sledoval a pak bez jediného varování prudce udeřil Sinuheta do obličeje. Než stačil zareagovat sesunul se ze židle a jeho hlava byla opět v jednom ohni. Vyděšeně se dotkl svého nosu a zjistil, že ho má celý od krve. „Lžeš a vysmíváš se mi“ ozval se Haremheb klidně. Sinuhet vzhlédl vzhůru na Haremheba, který se nad ním tyčil jako nějaké zuřivé zvíře. „Bude ode mě jedině prozíravé, když tě nechám jít. I když bych tě rád zabil, pravděpodobně by po tobě nevzdechl pes, ale bohužel si tím nejsem jistý. Proto tě pustím, ale dobře mě poslouchej. Já nikdy nezapomínám!“ z Haremhebových očí šlehaly blesky, jeho hlas byl ostrý jako břitva a i když ho nezvýšil mohl by jím bourat domy. „Teď se zvedni a zmiz odtud“ odvrátil od něj pohled a odešel z místnosti. Sinuhet se pomalu probíral z šoku. Proběhlo to tak rychle, že si ani neuvědomil, co přesně se stalo. Haremheb ho nechá jít? Jen tak? Snažil se postavit, ale hlava se mu točila. Malém omdlel, když ucítil, že se ho někdo snaží odtáhnout pryč. Nesli ho dlouhou chodbou a pak ho vystrčili ze dveří na tvrdou zem. Sinuhet zamžoural a spatřil oblohu. Pomalu už svítalo, hvězdy vybledly a nebe dostávalo světle modrý nádech. S vypětím posledních sil se postavil a pomalu odcházel. Nebál se, že by ho mohl někdo poznat. Jeho nos byl zlomený a obličej musel mít špinavý od krve. Věděl kam musí teď jít, i když tím riskoval. Potřeboval se vyspat, najíst a hlavně si s někým promluvit. Vydal se mezi domky, kde se pomalu probouzel život. Malé děti už si hráli v ulicích a lidé odcházeli otevřít své stánky na trh. K Sinuhetově překvapení si nikdo mladého muže se zakrváceným obličejem nevšímal. Byl přehlížen, jako duch. Ano, přesně tak si Sinuhet připadal. Jako mrtvý muž.