Obraz mrtvé krásky

Anotace: Tento příběh se odehrává v Londýně v devatenáctém století ...

Johan dokončoval obraz hor s malou vesnicí v údolí. Byl pyšný na svou práci, šla mu od ruky a s touto zakázkou byl hotov rychleji než obvykle. Venku se pomalu slunce klonilo k západu a do ateliéru vrhalo naoranžovělé světlo. Johan poodstoupil od plátna, zadíval se na něj, aby věděl, kde ještě by měl malbu doplnit. Už toho nebylo třeba. Obraz byl hotov.

Když si uklízel barvy a paletu, někdo zaklepal na dveře ateliéru. Malíř dveře otevřel a za nimi stála mladá žena. Chvíli se na ni beze slov díval, protože její krása ho nesmírně okouzlila. Měla velké hnědé oči, tvář s jemnými rysy a černé vlasy jí sahaly do půli zad. Připadalo mu to jako dlouhá doba, než na něj promluvila: „Jste pan Johan Brown?“

„Ano,“ odpověděl.

„Jmenuji se Eva Jonesová. Ráda bych vás požádala o portrét,“ dodala.
Johan si ji prohlížel a pak pravil: „Ale madam, já portréty nedělám.“

„To je zvláštní, slyšela jsem o vás jen to nejlepší. Máte prý mnoho obdivovatelů. Umíte malovat nádherné obrazy, které mají dokonce i na královském dvoře.“

„To ano, ale moc portrétů jsem neudělal. Nemám s tím mnoho zkušeností. Bojím se, že bych to nedokázal.“ Po chvilce mlčení se ještě zeptal: „A koho bych měl malovat?“

„Mě,“ odpověděla Eva a sklopila zrak. „Byla bych velmi potěšena tím, kdybyste mě mohl zpodobnit nahou.“

Johan přemýšlel. Ta žena byla skutečně krásná, přitahovala ho tím, jak tam hrdě stála přede dveřmi. A ještě ke všemu mít možnost ji portrétovat bez šatů … Nakonec zavrtěl hlavou: „Nezlobte se, ale asi to nepůjde. Možná bych to zvládl, ale přece jen mám obavu, že bych vás nemusel vystihnout v takové kráse, jaká by se k vám hodila.“

„Jako zálohu bych vám dala tři sta liber a dalších čtyři sta po dokončení obrazu.“ Současně mu podala zmiňovanou zálohu.

Johan držel peníze v ruce: „To je ten obraz pro vás tak důležitý?“

„Velice,“ odpověděla a to ještě sám malíř nevěděl, jak pravdivá to jsou slova. Nakonec svolil k vytvoření jejího aktu, domluvili se na další den ráno, kdy Eva přijde do ateliéru, a oba začnou s prací.

Následující den přišla Eva Jonesová včas. Johan ji uvedl dovnitř a vysvětlil, jak vše proběhne. Bude za ním docházet pravidelně tři dny. On během té doby namaluje její tělo a zbytek pak dokončí bez ní. Obraz bude zachycovat tuto ženu ležící na boku s hrozny bílého vína, které budou zakrývat její klín. Představa obrazu se jí líbila, byla jeho popisem nadšená.

Přešla do rohu místnosti, aby tam odložila veškeré své oblečení. Pak se vrátila doprostřed ateliéru, aby mohl Johan začít malovat. Ten si zatím připravoval barvy, a když byl s prací hotov, podíval se na ní. Málem se mu zatočila hlava. To, co si jen představoval, viděl teď přímo před sebou. Tělo paní Jonesové bylo štíhlé, i když na bocích lehce zaoblené. Postava pak vysoká a velmi přitažlivá. Nemohl se ubránit pohledu na její ňadra. Byla plná a velká a dominovala celému tělu. Eva se pohybovala pomalu a elegantně. Lehla si na pravý bok, levým kolenem se lehce opřela o zem, hlavu si položila na podlahu a s mírným úsměvem se dívala na malíře.

Snad se mu i klepal hlas, když se jí zeptal: „Můžeme začít?“ Po jejím přikývnutí se pustil Johan do malování.

Čas od té doby běžel neúprosně rychle. Možná mu někdo naschvál posouval hodinami, možná i slunce ubíhalo v tu chvíli rychleji. Na konci prvního dne měl jen nejasné kontury křivek jejího těla.

Během dalších dvou dnů mu šla práce mnohem lépe. Malba dostávala lepší obrysy a pomalu se tak rodil obraz.

Při jedné z těchto chvil, kdy ona ležela na zemi a on nad ní pracoval, se jí zeptal: „Proč chcete dát tolik peněz za svůj akt?“ Neodpověděla mu. Jen se zlehka usmála a mlčela dál.

Na konci třetího dne odložil Johan štětec a prohlásil: „Paní Jonesová, jsem téměř hotov. Už vás nebudu potřebovat. Domaluji ještě barevné pozadí. A také vylepším barvy na vašem těle, aby z něho na obraze čišelo více života.“

Na to zareagovala svými slovy, o kterých se Johan domníval, že jim nerozuměl. Řekla: „Kéž by …“

Když odcházela z ateliéru, ještě se otočila a usmála se. Předala Johanovi zbylé peníze a řekla: „Pane Browne, moc vám děkuji za vaši ochotu. Ani nevíte, jak jste mi pomohl. Škoda, že ten obraz nebudu moci vidět.“ Potom vyndala z kapsy obálku, podala ji malíři a dodala: „Tento dopis je pro vás, ale slibte mi, že jej otevřete později, až o mně ještě uslyšíte. Dříve ne, prosím.“ Po těchto slovech odešla. Johan stál chvíli nehnutě ve dveřích a nevěděl, co má dělat. Má otevřít dopis hned? Přemýšlel, ale pak si vzpomněl, že mu paní Jonesová ani neřekla, kam má obraz přinést, až bude hotový.

Vyběhl rychle na ulici a rozhlížel se kolem, ale už ji nikde neviděl. Vrátil se do ateliéru a stále držel dopis v ruce. Pak ho odložil na stůl. Však ona se ještě ozve, říkal si.

Uběhly čtyři dny a Johan ještě nebyl s obrazem hotov. Stále se v myšlenkách vracel k té ženě. Těžko se mu pracovalo, protože si ohledně ní kladl řadu otázek.

Na konci čtvrtého dne od poslední návštěvy paní Jonesové se ozvalo zaklepání na dveře. To musí být ona, proběhlo Johanovi hlavou. Zprudka otevřel dveře, ale za nimi stál někdo zcela jiný. Vysoký muž v černém plášti.
„Pan Johan Brown?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl Johan.

Neznámý muž se zvolna nadechl a řekl: „Dostal jsem za úkol donést vám zprávu o smrti paní Evy Jonesové.“

S Johanem se zatočil svět. „Prosím?“ nevěřil svým uším.

„Paní Eva Jonesová zemřela dnes ráno u sebe doma. Měla nějakou neznámou nemoc, ze které ji doktoři nedokázali vyléčit. Věděla už o ní dlouhou dobu, ale nikomu to neřekla.“ Po těchto slovech muž odešel.

Johan se vrátil do ateliéru. Teď teprve mohl otevřít dopis, který od ní dostal. Stále nemohl uvěřit tomu, co slyšel. S třesoucíma se rukama roztrhl obálku, vyndal z ní papír popsaný úhledným Eviným písmem a začal číst:

"Vážený pane Browne,

vážím si všeho, co jste pro mě vykonal. Právě teď nastala ta chvíle, abych vám vše sdělila.

Před dvěma měsíci mi doktor řekl, že jsem vážně nemocná. Pokoušel se mě léčit, ale nedařilo se mu to. Prý je to něco, s čím se ještě nesetkal. Vynaložil veškerou snahu, ale nakonec mi musel říci, že umírám a není možné můj život zachránit.

Bála jsem se to sdělit manželovi, protože mě velice miluje a nedokážu si představit, jak by to nesl. Chtěla jsem, aby mě měl zvěčněnou a tak krásnou, jakou jsem pro něj vždycky byla. Proto jsem šla za Vámi, abyste mě namaloval. Chci, aby mě můj muž měl na obraze od výtečného umělce, jakým jste právě Vy. Chci, aby se na mě mohl stále dívat a obdivovat mě.

Děkuji Vám velice za Vaši práci. Až budete s obrazem hotov, zaneste ho, prosím, mému muži na adresu Weston St 12.

Eva Jonesová"

Johan přešel k obrazu paní Evy. Připravil si barvy a pokračoval v práci. Malba musí být krásná, nejhezčí ze všech, které kdy zhotovil. Protože tu nekreslí jen nádhernou ženu, ale i lásku vůči muži, kterého ta žena milovala. A ta láska musí z toho obrazu vyzařovat.

A tak Johan po dva další dny malbu dotvářel, aby jí pak mohl zanést muži paní Jonesové a hrdě prohlásit, že má pro něj obraz jeho manželky, tedy nejkrásnější ženy na světě.