Nebe nahoře, peklo dole: aneb ne vždy je všechno tak, jak se zdá 2

Anotace: 2. část... co se stane dál...?

2.


Jakmile se muži přibližovali k Chrámu, už z dálky spatřili ostrahu. Zrovna byla v Chrámu výstava pokladů. Ale oni nepotřebovali všechno to zlato a šperky. Chtěli jen jednu věc. Předmět obdélníkového tvaru, což ve skutečnosti byl atlantický dobíječ energie a prostředek k cestování v čase. Na celém světě byly všehovšudy pouze tři – jeden v Abúsíru, druhý pod Cheopsovou pyramidou v Gíze a třetí v Chrámu Hatšepsowet v Dél-el-Bahrí.
Teď se však potřebovali schovat před písečnou bouří. Zastavili u velké palmy, jež byla součástí palmové aleje vedoucí k zadní části Chrámu. Museli konat rychle, neboť je strážní mohli každou chvíli spatřit.
První muž máchl nepozorovaně rukou nad hroudou písku. V tu se objevil starý dřevěný poklop, při jehož otevření bylo možno spatřiti schody vedoucí kamsi do podzemí. První Černý sestupoval dolů, vedouc koně a velblouda.
„Kampak?“ ozvalo se náhle za zády druhého Černého, který ještě stál venku.
„Co se staráš?“ odvětil.
„Hohohó, pán je nějaký moc drzý.“ Promluvil opile voják. V tu chvíli se zvedl prudký vítr se zrnky písku. Druhý Černý se ohlédl tam a zpět. Nemohl udělat nic jiného, než vojáka odstranit. Pánův rozkaz zněl jasně – nikdo je nesmí spatřit a nikdo nesmí vědět o tajném vstupu do Chrámu. Ale konec konců, násilí Černému dělalo dobře. Vyskočil, otočiv se ladně ve vzduchu, jedním čistým řezem umlčel vojáka nadobro. Poté rychle slezl pod poklop a přiklopil ho právě včas.


Putovali černou chodbou s pochodní v ruce. Kapky, tříštící se o skálu, funění zvířat a klapot kopyt koní byly jediné zvuky, které mohli slyšet.


Otevřeli další poklop, tentokráte stropní. Sesypalo se trochu písku. Vystoupili nahoru, zvířata nechajíc dole. Ocitli se uprostřed místnosti ze zlata, kde v truhlici z neidentifikovatelného kovu byla na kašmírové podložce položena věc, kterou hledali.
„Jsme téměř u cíle. Pánův úkol začínáme naplňovat.“


٭٭٭

Záblesk světla. Ludwig Borchardt a Aleister Crowley se ocitli zpátky v laboratoři v roce 1918. Tam stál už naštvaný a rozespalý Goném, s legrační noční čepičkou na hlavě.
„Cos to udělal, Ludwigu? Já to věděl…tušil…víš, co by se ti mohlo stát?“
„Promiň, musel jsem… ale stálo to za to. Dovol mi, abych ti představil zde přítomného Aleistera Crowleyho. Myslím, že nastal čas k pokračování ve výzkumu cestování v čase,“ usmál se Borchardt.



٭٭٭


Čas jakoby se zastavil. Aleister Crowley vzhlédl k malému okénku v cele. Procházel jím jen nepatrný proužek světla.
„Kam jsem se to jen dostal…“ Pomyslel si.
Nebylo to však obyčejné vězení. Zajala ho inkvizice. Byl už pro církev moc nebezpečný. Už toho věděl příliš. Věci proti církvi, proti řádu společnosti (která však ve skutečnosti žádný řád neměla) a vůbec – jeho myšlenky byly pro tuto dobu destruktivní. Proto byl zajat. Uvězněn v chladivých okovech v temné, mrazivé kobce. Ani Borchardt s Gonémem mu nemohli pomoci. Oni sami padli do léčky faraona Ranefera.
„Minulost se nedá změnit. Teď se ani nemáme jak dostat domů… Toto bude můj poslední soud. Vetknu své myšlenky bolesti a utrpení do těchto stěn, jako ty tisíce přede mnou…“


٭٭٭

„Hmm… Ti lidé jsou tak omezení. Nemůžu se na to už dívat!“ pronesl muž podivného vzezření – dlouhé vlasy a vous spletený do copů s korálky, oblečen do zvláštní uniformy. Vypnul holografickou tabuli. Na rukou měl kovové rukavice, avšak nezdálo se, že by měl problém s prsty pohybovat. Podíval se z okna vesmírné lodi na hvězdu Sírius.
„Už bych se tak rád vrátil domů“, pomyslel si, „ co nejdřív musíme vytvořit kolonii na Zemi. Z lidí budou otroci. Naše zásoby potřebné k přežití jsou na hranici chudoby. Pak na lidi přijde zkáza“, ohavně se zašklebil, „ vyhlazení tupých hlav.“
Najednou ucítil telepatické spojení. „Tady nemáš co pohledávat, Selené.“ Otočil se na dceru, skrčenou v koutě. Uvědomil si, jak moc je podobná své matce, kterou zahubili lidé. „Myslím, otče, že není správné přemýšlet o lidech jako o zvířatech. Jsou jen méně inteligentní než my.“ Kronos se na ni nepříčetně vrhl. „Já sám vím, co je nejlepší!“ a laserovým obuškem ji uhodil. „Tohle už nikdy neříkej! Rozumíš?! Pamatuj na matku…“ Dívka se vzlykotem těžce přikývla. „Musí se dokončit proces vývoje a začne nová etapa. Pak bude vše v pořádku a můžeme se vrátit domů.“ Řekl, znovu zahleděn na Síria.


٭٭٭

16. dubna 1918 přišel Aleister Crowley za Borchardtem a Gonémem. „Něco bych vám chtěl sdělit“, začal, „s pomocí mých přátel z onoho světa jsem zjistil, že na této planetě jsou pouze tři klíče pro cestování v čase. Jeden v Abúsíru, který máme. Druhý pod Cheopsovou pyramidou a třetí ….třetí v Chrámu královny Hatšepsowet. Bohužel, tento už má v rukou někdo jiný. Říká se jim Černí, ale původně to jsou Synové Belialu. Mají neobyčejné schopnosti, měli bychom se mít na pozoru. Nejspíš brzy zjistí, že jeden klíč máme i my.“ Borchardt s Gonémem se střídavě dívali na sebe, na Crowleyho a na sebe.
„A sakra.“ Prohodil Goném.
„Moje řeč, Muhammede. Měli bychom se připravit, mohou se tu objevit každou chvíli. A ještě něco,“ podíval se na oba kolegy, „Až získáme další dva klíče, truhla se otevře.“
Borchardt se zamyslel: „ A ti tví známí ti neřekli co je uvnitř?“
Crowley zbledl. „To mi říct nechtěli. Řekli pouze, že tam je něco, co nesmí vyjít na světlo zemské.“
„Super, takže tu máme Pandořinu skříňku,“ hlesl Goném
„Uvidíme, jak to vše dopadne. Teď musíme získat ten třetí klíč.“ Otočil se Borchardt k Aleisterovi. „Říkal jsi, že je pod Cheopsovou pyramidou?“ Crowley přikývl.
„Myslím, že je na čase začít s vykopávkami.“ Dokončil Borchardt
Záhadným způsobem získali peníze na vykopávky. Borchardt podezříval Crowleyho, ale pokaždé, když se ho zeptal, jestli o tom něco neví, Crowley se jen záhadně usmíval.


Vchod byl pod pravou přední tlapou Sfingy. Při sestupu chodbou vyhrabávali písek. Trvalo to hodně dlouho, neboť tisíciletí se projevila.
Když asi po třech měsících odstranili hromady písku, objevili dveře, tedy pokud se to dveřmi dalo nazývat. Byly celé ze zvláštního kovu a kolem dokola byly popsány neznámým písmem.
„Tohle je konečná, pánové,“ nechal se slyšet Borchardt. Aleister se zase jen záhadně usmál.

٭٭٭
Když Černí putovali chodbou zpět, zničehonic je oslnil záblesk světla. Tu před nimi stál muž podivný. Dlouhý vous spletený do copů, vlasy též. Oblečen do zvláštní uniformy. Pohleděli si do očí a hned věděli, co po nich chce.

٭٭٭
Crowley seděl u svíčky v chodbě, mluvil si pro sebe a pořád něco psal. Po chvíli zvolal: „Heuréka! Stačí, když správně zatlačíme na kameny se znaky a dveře se nám otevřou.“
„Aha. Ale jaké správné pořadí?“ Zeptal se Goném.
Aleister na nic nečekal, přistoupil ke dveřím a zatlačil na kameny. První, devátý, třetí, čtvrtý. Ozval se hromový zvuk. Bylo slyšet, jak se zpoza dveří odemyká složitý mechanismus. Trochu se sesypal písek. Objevila se růžová membrána. Pohled, který se jim pak naskytl, byl tak neuvěřitelný, že zůstali omámeně stát. V místnosti stály dva sloupy, celé pokryty oním zvláštním písmem, pár truhlic a vzadu… perleťový tác a na něm položen Klíč.
Borchardt se k němu pomalu vydal, nejprve však musel přemoci strach z projití membránou. Vstoupení do místnosti bylo jako svatý obřad. Nemohl uvěřit, že se jim to povedlo. Právě jim, obyčejným egyptologům. Uchopil klíč do rukou s posvátnou úctou. Najednou mu někdo sáhl na rameno. To, co spatřil po otočení se, rozhodně nebyl člověk.
„Co mám dělat?“ Napadlo ho v první chvíli. Všechno je irelevantní.
„Neměj strach, vyvolený.“ Ozvala se bytost zářící světlem. Byla vysoká téměř dva metry, celá v bílém, s hlavou protáhlou zúženě dozadu a s vytetovanou spirálou na jejím holém temeni.
„Buďte opatrní. Klíč vám předám, pokud dokážete odpovědět na mou hádanku.“ Stříbrnýma očima se podívala na Borchardta.
„Co nám jiného zbývá,“ prohodil rukama.
„Jak nahoře, tak dole.
On zná všechny tři zákony vesmíru.
Toť základ pravědy.
Kdo je ten, jenž moudrost zná, avšak Hermes Trismegistos se nenazývá?“
Všichni tři koukali a nevěděli. Kdo by to byl, když ne Hermes Trismegistos? Kdo? Kdo!?
A tak tam stáli a nevěděli. Borchardtovi se náhle něco zjevovalo v hlavě. Bylo to Slovo. Ale jaké? Nemohl mu porozumět. Pak jako by jeho ústa sama vyslovila: “ Thovt. Bůh moudrosti a magie a všeho. To on je trojjediný.“ Crowley a Goném stále napjatě (napnutě? ) čekali, nevěda co se stane.
„Správně jsi odpověděl, zde máš Klíč. Užívej ho spravedlivě a nanejvýš moudře. Můj úkol se naplnil. Buď sbohem, mládenci. A nezapomeňte, Synové Belialu jsou vám v patách.“ S tímto se rozplynula jako dým.

٭٭٭