Sever proti Jihu

Anotace: Příběh jednoho velkého přátelství na pozadí Americké občanské války. Mladý voják Konfederace se ze všech sil snaží přežít, a splnit tak slib, který dal na začátku války jedné malé osyřelé dívence.

Bergton, Virginia
3. září 1862

Milá Sophie,

Včera to byl právě rok, co jsme se potkali, a vidíš, válka ještě neskončila. Nevím, kolik informací se doneslo až k Vám, do Greenville, a tak se Ti pokusím krátce objasnit události posledních měsíců.
Poté, co vojska Unie už na začátku války obsadila pobřeží a řeky a odřízla nás tak od důležitých přírodních zdrojů a obchodních cest, získal sever nad Konferedací výhodu. Už několik měsíců se prezident Lincoln snaží dobít Richmond, a zajistit si tak vítězství nad jihem, ale zatím naštěstí bezvýsledně. Ale tohle jistě už víš, takže přejdu k faktům, které se k Tvým uším donést nemusely.
V únoru severský generál Grant dobil dvě pevnosti na řece Tennessee. Pak táhl na jih, ale dopustil se chyby, které využil náš generál Johnston a zaútočil. U Shilohu se rozpoutala bitva a Konfederaci, tedy nás, se nepřátelům povedlo zatlačit zpět až s přivoláním posil. Generál Johnston zde zemřel. Po další prohrané bitvě na východě převzal velení nad vojsky Konfederace generál Lee a dotíral na armádu Unie, která se nakonec stáhla. Naše jednotky (včetně té mojí) teď pronikají dál na sever, směrem na Maryland.
Jsme na cestě už několik týdnů a musím přiznat, že mě to už unavuje. Ale rozhodně si nechci stěžovat. Když se rozhlédnu kolem, musím uznat, že se nám zas tak špatně nevede. Nevím, jak nejlépe popsat situaci kolem tak, aby sis utvořila aspoň nejasnou představu o tom, s čím já se setkávám denně. Napadají mě pouze slova jako špína, hlad a zoufalství.
Nic člověka nemůže připravit na pohled na ohořelé trosky toho, co pro někoho bývalo domovem, na vyhublé tváře lidí, kteří přišli o všechno krom pár maličkostí. A v takových chvílích se mě zmocňuje pýcha nad odvahou a nezlomností jižanských žen, které bez muže, hladové a otrhané s klubkem plačících dětí hrbí záda pod tíhou toho, co na poslední chvíli stačily zabalit, ale hlavu drží hrdě zpříma, poražené ale nepokořené.
Při pohledu na ně si člověk uvědomí, jak vrtkavé jsou lidské osudy a dokáže být vděčný i za tu trochu špatného, ale pravidelného jídla a bezpečný spánek, kterého se nám, byť v omezené míře, dostává.

„Ty jsi Jason?“ ozvalo se nad ním. Vzhlédl a spatřil jednoho z mladíků, kteří se k jeho jednotce přidali teprve před pár dny. Přikývl. Voják se usmál a jeho kulatý pihovatý obličej pod rozcuchanou kšticí zrzavých vlasů jako by se rozsvítil.
„Já jsem Billy. Larry a Chris mě poslali, abych se po tobě podíval. Jdem s pár klukama hrát karty a chtějí vědět, jestli se přidáš.“ Sklouzl pohledem k rozepsanému dopisu.
„Komu píšeš?“ nakoukl Jasonovi přes rameno. „Sophie? Pěkné jméno. Tvoje děvče?“
Jason se pousmál. „Ne tak docela. Je jí deset. Dej mi minutku ano? Jenom to dopíšu a hned jsem u vás.“ Sklonil se zpět nad psaní.
Billyho přehmat ho pobavil. Možná tím spíš, že podobné domněnky slyšel jen zřídka. Téměř každý tady věděl o zvláštním vztahu, který se vyvinul mezi osiřelým děvčátkem a téměř o dvacet let starším vojákem Konfederace.
Potkali se v Greenwillské nemocnici. Poblíž Greenwille Jasonova jednotka narazila na ostřelovače a jeho zasáhla kulka do stehna. Byl to čistý průstřel, ale přesto si ho v nemocnici nechali téměř tři neděle. Poté co ho ošetřili, strávil několik nepříjemných minut posloucháním, jak se o něm dva doktoři dohadují, jako by tam vůbec nebyl. Zřejmě šlo o to, že nemocnice byla plná a nebylo kam jej uložit.
„Co ho dát k Harrymu Sandersovi?“ navrhoval první.
„Zbláznil ses? Harry není na izolaci pro nic za nic. Myslíš, že tomu chudákovi ta noha nestačí?“
„No dobře, ale kam ho teda chceš dát? Všude jinde je plno.“
„A co třeba na dětský? Tam je skoro prázdno.“
„Na dětský oddělení? Přece ho nemůžeš strčit k malý holce.“
„Proč ne? Jak si řekl, všude jinde je plno. A Sophie aspoň bude mít společnost,“ uzavřel jeden z nich tónem, který nepřipouštěl námitky.
A tak Jason skončil v pokoji plném hraček se sotva devítiletou dívenkou, zotavující se po zápalu plic, na sousední posteli a v duchu se připravoval na nudu následujících dní. Brzy ovšem zjistil, že s živou a veselou Sophií mu nuda nehrozí ani náznakem. Ačkoliv byla po přestálé nemoci bledá a unavená, nezapřela svou bystrou a příjemnou povahu a vždy Jasona dovedla rozesmát. Během těch tří krátkých týdnů se mezi tou podivně nesourodou dvojicí vytvořil neobyčejný vztah důvěry a náklonnosti.
Když přišlo na loučení, nikdo by nevěřil, že se znají jen pouhých pár týdnů.
„No tak, srdíčko, neplač,“ konejšil ji Jason, ačkoliv při pohledu na smutný výraz těch velkých důvěřivých očí se mu také svíral žaludek. „Hned jak skončí válka, přijedu si pro tebe a pak už se od tebe nehnu na krok.“
„Já vím,“ pípla Sophie plačtivým hláskem. Pak si otřela slzičky a přistoupila těsně k němu. Stoupla si na špičky, natáhla se a do náprsní kapsy šedé uniformy mu zastrčila malého plyšového medvídka. „Vezmi si ho, pro štěstí,“ zamumlala se sklopenýma očima.
Jason na ni překvapeně pohlédl. Věděl, jak ten vycpaný kousek látky miluje, až dosud ho nedala z ruky a o to víc ho překvapilo, že se ho teď chce vzdát.
„Nebude ti chybět?“ zeptal se.
Pohlédla na něho a v očích se jí usadilo něco, co tam dřív nebylo. Jako by na ni najednou dolehla tíha celé té nesmyslné války.
„Bude, ale přežiju to. Ty ho potřebuješ víc.“ Ten den, ač tak mladá, s tím medvídkem odložila i své dětství. Válka ji, jako mnoho jiných dětí, donutila postavit se na vlastní nohy velmi brzy.
Jason se v myšlenkách vrátil zpět do přítomnosti. Z jejích dopisů věděl, že dál bydlí v sirotčinci a že dopoledne chodí do školy a odpoledne pomáhá v jednom krejčovství, kde spravuje oblečení, přišívá knoflíky a provádí jiné lehké práce. Ze svého platu dává část sirotčinci a zbytek si schovává.
Je to šikovná holka, pomyslel si Jason a dal se znovu do psaní.

V poslední bitvě, u Galvestonu, jsme navíc přišli o majora Marblea. Byl to dobrý chlap, dobrý voják, ale měl smůlu. Vlastně to ani nebyla opravdová bitva, spíš jen taková potyčka mezi několika oddíly, které na sebe náhodou narazili, ale ztráty byly přesto značné.
Máme teď nového velitele, jmenuje se Jasper Whitlock. Na majora byl povýšený teprve nedávno, ale je to jeden z nejlepších důstojníků, jaké jsem kdy poznal. Na to jak je mladý, nemůže mu být víc, než jednadvacet nebo dvaadvacet let, má větší předpoklady k vedení než většina starších mužů s léty zkušeností. Nevím, jak to dělá, ale několika slovy dokáže mužstvo povzbudit, dodat jim odvahu nebo je naopak uklidnit, když se příliš rozvášní.
Během pár dní si získal úctu a oddanost nás všech, každý z nás by za ním šel třeba do samotného pekla. Takových mužů mít Konfederace víc, měli bychom mnohem větší šanci na brzké ukončení celého tohohle životy ničícího nesmyslu.

K Jasonovi dolehl hlasitý smích, jak si jeho přátelé krátili čekání na něj pravděpodobně vymýšlením vylomenin, které by mohli provést nadřízeným nebo jiným vojákům, ale které nakonec vždycky zůstanou pouze u teoretického plánování. Ohlédl se tím směrem a neubránil se úsměvu. Ti kluci byli jediná dobrá věc, kterou mu válka přinesla. Oni a Sophie.

Sophie, drahoušku, budu muset končit. Stýská se mi po Tobě každou minutu. Snad Bůh dá a tahle válka brzy skončí. Pak už mě nic na světě nepřiměje od Tebe odejít. Každý den se modlím, abychom byli brzy spolu, abych se mohl ujistit, že jsi v bezpečí a nic Ti nechybí.
Opatruj se, Princezno, a pozorně hleď k severu, jednoho dne mě spatříš přicházet.

Tvůj válkou zmožený, ale stále doufající

Jason


* * *


Jason seděl zády opřený o strom a čistil pušku. Tu prokletou zbraň nenáviděl i miloval. Za celý rok si nezvykl na pohled do očí „nepřítele“ okamžik před tím, než zmáčkl spoušť. Byli to kluci, mladí, vyděšení, hladoví a unavení, stejně jako oni sami. Vznešené ideály a tlak společnosti je přiměly vstoupit do armády a bít se za správnou věc, za národní hrdost, za čest svých dam, kterou se nepřítel jistojistě chystá pošpinit. A odměnou jim bylo rozčarování, strach a všudypřítomná smrt.
Někdy nechápal smysl toho všeho. Dvě skupiny zoufalých mužů stojící proti sobě ve snaze zabít a sám zůstat naživu, jenom aby se několik staříků s vyvalenými pupky nakonec rozhodlo, že už jim došli vojáci a že se tedy nějak dohodnou, když to musí být. Proč tolik zmařených životů úplně zbytečně?
Na druhou stranu byla ale jeho zbraň jedinou jistotou a dost často i jedinou překážkou mezi ním a smrtí. Zabij, nebo budeš zabit. Jedno z nejpitomějších a nescestnějších hesel, jaké kdy lidstvo vymyslelo.
„Jasone? Něco ti přišlo,“ Chris se posadil vedle něj a podával mu obálku. „Nejspíš od Sophie, někdy si říkám, jak je možné, že zásoby nebo nové vojáky jsou schopni dodat během pár dnů, ale pošta přijde až po kdovíkolika týdnech. Ten dopis, cos psal před několika dny, jí dojde s trochou štěstí někdy koncem října.“
Jason jen pokrčil rameny. „Aspoň že chodí vůbec nějaká pošta. Už dávno jsme si oba zvykli na to, že naše konverzace je tak trochu kostrbatá a vůbec na sebe nenavazuje. Ale je to lepší než nic.“ Natáhl se pro obálku a opatrně, aby neroztrhl dopis, ji otevřel. Jeho přítel se mezitím sesunul po kmeni trochu níž, čapku si posunul do čela, aby mu slunce nesvítilo do očí a s jednou nohou pokrčenou a rukou za hlavou vychutnával poslední paprsky letošního léta.
„Co píše?“ zeptal se po chvíli, po kterou byl nejdéle schopen krotit svou zvědavost. Tady je každý dopis vítaným zpestřením stereotypu, i cizí.
„Bojí se,“ odpověděl Jason tiše, v jeho hlase zazníval smutek, zlost a bezmoc. „Má strach, že se nevrátím. Že se něco stane, že bude muset pryč z Greenwill a já ji už nikdy nenajdu. Je to malá holka, zatraceně! Neměla by čelit takovýmhle problémům. K čertu!“ Vztekle uhodil rukou do země, ale neulevil si tím. Seděl se skloněnou hlavou, v prstech zoufale svíral list popsaný kostrbatým dětským písmem a pod křečovitě zavřenými víčky ho pálily slzy bezmoci a frustrace.
Chris se vytáhl do sedu a položil ruku na přítelův zátylek. „Jasone, podívej se na mě,“ přikázal, a když muž poslechl, zadíval se mu do očí neoblomným pohledem. „Ty se vrátíš,“ pravil pevným hlasem. „Jestli si někdo z nás zaslouží se vrátit, jsi to ty. Sakra, vzpamatuj se, nechci vidět, jak to vzdáváš, ta malá tě potřebuje. Rozuměls mi? Tak rozuměl?“ dožadoval se znovu, když Jason hned neodpověděl. Ten nakonec váhavě přikývl.
Chris ho poplácal po rameni a odtáhl se. Chvíli bylo ticho, jak oba seděli, každý ponořený do svých myšlenek.
„Jasone,“ ozval se po chvíli Chris, pomalu a váhavě, jako by nevěděl, jak formulovat své myšlenky. „Kdyby ti to pomohlo, kdyby ses cítil líp… já…“ na okamžik se odmlčel ve snaze najít ta správná slova. „Zkrátka, kdyby se ti… něco stalo… najdu ji a postarám se o ni. Nezůstane sama, ne dokud budu žít. To ti přísahám.“
Dlouho bylo ticho. Jason seděl bez hnutí, zamyšleným pohledem si měřil muže naproti sobě, netuše, co by měl odpovědět. Aniž si to kdy uvědomil, tohle bylo přesně to, co potřeboval slyšet. Tenhle slib pro něj znamenal hrozně moc.
„Děkuju,“ zmohl se nakonec na nejprostší ale ve své jednoduchosti možná nejlepší odpověď. Hlas se mu trochu zadrhl, jak měl hrdlo stažené přemírou pocitů. „Děkuju ti za nás za oba.“


* * *


Sharpsburg, Virginia
16. září 1862

Drahá Sophie,

dnes jsem dostal Tvůj dopis z 28. července. Je mi moc líto, že se trápíš, bohužel mě však nenapadá nic, čím bych Tvé obavy rozptýlil. Nechci Ti lhát a utěšovat Tě hezkými slůvky, jak by to bezpochyby udělali jiní. Zasloužíš si pravdu a ta je v těchto pohnutých dobách stěží povzbuzující. Mohu snad jen říct, že se rozhodně nemíním nechat zabít a že dokud budu dýchat, nepřestanu ze všech sil usilovat o to, abychom byli spolu.
Nepochybuji o tom, že v Greenwill jsi v naprostém bezpečí. Podle mého názoru se nemusíš bát, že bys byla válkou donucena odejít jinam. Ale i kdyby se tak, nedej Bože, stalo, přísahám Ti, že nepolevím, dokud Tě nenajdu. Ty jsi teď to jediné, co mi umožňuje zachovat si alespoň zdání normálnosti, naděje a snad i víry v lepší zítřky. Nevzdám se Tě. Nikdy.
Náš oddíl stále postupuje na sever směrem k Marylandu. Do tohoto tažení všichni vkládají velké naděje. Vidíš, Sophie, válka jistě brzy skončí. Když jsme ve zdraví přežili celý rok, co se může stát za pouhých pár týdnů?

Do ticha chladného podzimního večera se zařízl ostrý zvuk trubek ohlašující mobilizaci. Jason prudce zvedl hlavu, pohledem rychle zkontroloval situaci zkoumaje, jestli nepřítel útočí, ale zdálo se, že kromě chaoticky pobíhajících vojáků Konfederace je všechno v pořádku. Sklonil se tedy zpět nad dopis a rychle vpisoval poslední odstavec.

Sophie, musím teď končit. Něco se děje. Neboj se, určitě o nic nejde, občas dostaneme rozkaz k rychlému přesunu čistě z preventivních opatření. Jsem si jistý, že jde jen o planý poplach. Zítra to dopíšu. Chtěl jsem ti vyprávět o Chrisovi, kdybys viděla, co včera zas vyvedl… Je to skvělý kluk, dobrý přítel. Jsem rád, že ho tu mám. Díky němu je válka zas o něco snesitelnější…

„Jasone! Hni sebou, musíme jít,“ Křikl kdosi a on jen zvedl ruku na znamení, že slyší a že už jde.

No nic, takže zítra. Prozatím dobrou noc, Princezno, mám Tě rád.

Rychle zastrčil z půlky popsaný list do vnitřní kapsy kabátu, vyskočil na nohy a začal kvapně balit své věci.


* * *


„Jasone! Pozor!“ Chrisův výkřik ho dostihl v pravý čas. Instinktivně se odrazil, prolétl kus vzduchem a přistál ve vysoké trávě právě včas, aby se kousek od místa, kde před chvilkou stál, zaryla těžká dělová koule. Rychle se zvedl a poděkoval příteli krátkým kývnutím. Na víc nebyl čas.
Mávnutím ruky naznačil Chrisovi, aby to vzal z druhé strany a s puškou zdviženou a připravenou k palbě pomalu postupoval vpřed. Jejich cílem byl řídký lesík krčící se o pár set metrů dál, skýtající alespoň chabou možnost krytí. Aby se k němu dostali, museli ale překonat pás holé nechráněné země.
Přikrčeni opatrně našlapovali mezi hlubokými výmoly chabě skrytými v řídké trávě, pátravě se rozhlížejíc kolem, připraveni se vzájemně krýt. Jako by se příroda rozhodla, že jejich podmínky pro přesun jsou stále ještě příliš příznivé, z temného příkrovu hustých šedých mraků se spustil hustý déšť a pomalu měnil vyschlou pláň v bahniště.
Chrisovi se na kluzkém povrchu smekla noha. Hned se zas postavil, ale upoutal tím na sebe pozornost nepřátelských vojáků. Jason s hrůzou sledoval, jak se hned několik hlavní zdvíhá a míří na jeho nejlepšího přítele. Dolehl k němu výkřik, napůl varovný, napůl zoufalý. Až poté si uvědomil, že musel vyjít z jeho hrdla. Vypálil. Věděl, že je to zbytečné, dokáže sejmout možná jednoho, v nejlepším případě dva. Přesto se pokusil o nemožné. Jeden z nepřátelských vojáků padl do bláta.
Zastřeně, jakoby z velké dálky k němu dolehl zvuk výstřelu. Neschopen tomu jakkoliv zabránit sledoval, jak se po Chrisově tváři mihla směsice údivu a bolesti, když kulka prolétla jeho tělem a za zlomek vteřiny, který se zdál trvat věčnost, se zhroutil k zemi. Na okamžik jako by všechno utichlo, všechen pohyb se zastavil.
„Chrisi!!“ Jasonův vlastní výkřik prolomil onu strnulost a svět se opět rozběhl obvyklým tempem. Kolem hvízdaly kulky, ozývaly se výkřiky mužů a nářek raněných. Chris pomalu otočil hlavu a upřel na Jasona pohled, oči, které se rychle zakalovaly, plné bolesti a strachu. Oběma rukama se držel za břicho ve snaze zastavit krev vytékající mu mezi prsty. Z koutku úst mu stékal rudý proužek.
Jason se konečně pohnul a prodíral se k němu. V ten okamžik nedbal na vlastní bezpečí. Uvědomoval si, že se vystavuje přílišnému riziku. Myslí se mu jen na okamžik mihl obraz plavovlasého děvčátka, kvůli kterému by měl být opatrnější, když ne kvůli sobě. Nepřítomně zajel rukou do náprsní kapsy. Kolem ucha mu hvízdla kulka, matně zaznamenal, jak na něj kdosi křičí. Bylo mu to jedno. Jediné, na čem v tu chvíli záleželo, byl voják ležící v tratolišti krve pár metrů od něj, ze kterého každou vteřinou, každičkou kapkou krve odcházel život.
Zbývalo posledních pár kroků, když zezadu ucítil náraz, který ho odhodil kus dopředu. Neslyšel kulku, která ho zasáhla. Dokonce nestihl ani pocítit bolest. Nepřátelský voják mířil přesně. Byl mrtvý dřív, než dopadl na zem, jen pár centimetrů od vyhaslých očí svého nejlepšího přítele.

Stále prší. Pramínky deště stékají po šedé látce uniformy, rozpíjejí inkoust na kusu papíru schovaném ve vnitřní kapse, hrají si ve světlých vlasech slepených krví. Kdysi modré oči nevidomě hledí do dálky, prsty pravé ruky pevně svírají malý uzlíček vycpané látky, do které se pomalu vsakuje krev a bláto a barví jej do podivného nedefinovatelného odstínu.
A kdesi daleko, desítky, možná stovky mil od onoho místa, malá dívenka čeká na dopis, který nikdy nebude odeslán. Upírá oči k severu a neúnavně vyhlíží přítele, který se nikdy neobjeví.