Plamen života-druhý element díl 26

Anotace: Po dvouch a půl letech se obnovil pramen, který zásobuje tuto ságu. Nalézt druhý zázrační element trvalo třicet měsíců. Pokud Vás zajímá počátek putování vraťte se do roku 2008

Druhý element



Z toho, co se kolem mne stalo během uplynulých dvou hodin byla silně narušená celá moje psychická rovnováha, ale byla zde i jedna dobrá zpráva.
To jediné dobré, bylo zjištění, že obrovská síla mé sluneční zbraně skutečně funguje.
Jak dokázala zastavit střely, bylo neskutečné a i rychlost s jakou můj společník zneškodnil čtyři všehoschopné nepřátele pozvedla alespoň trochu moje pošramocené sebevědomí.
Johan chtěl přerušit mé úvahy a řekl: ,,Meč je velice mocný a věřte mi, že není na světě člověk, který by ho dokázal porazit. Jediný kdo dokáže být silnější skutečně silnější než sluneční zbraň je Gechorus a jeho temná síla. To jste nakonec mohla jasně vidět v Černé studnici vědění. Obrovská a nezkrotná zemní energie snadno překoná i výtvor ze slunečního chrámu.“
Domluvil pozorně si mne prohlédl a poté vyjmul ze schránky hrot Onrixovi zbraně.
Okamžitá úleva. To je to pravé vyjádření mých pocitů, když stříbrný jas zalil vnitřek auta.
Záře musela být patrná i z venku, ale zřejmě usoudil, že moje totální vyčerpání ohrožuje naší misi více než riziko prozrazení.
Zbytek cesty po dálnici směr Brno proběhl za úplného ticha.
Před vjezdem do města vrátil relikvii do truhlice a řekl: ,,Myslím, že už je Vám lépe!“
Měl pravdu.
Bylo velice zvláštní, že moje vzpomínka na hrůzu z lesa, kde tak krutě řádila těžko uchopitelná a rozpoznatelná ruka smrti se velice rychle začala jakoby překrývat rychle houstnoucím závojem zapomnění.
Neuběhla ještě ani celá hodina a já měla pocit, že se vše událo velmi dávno.
Buď reagovala moje duše samovolně nebo se mohlo jednat o vedlejší efekt stříbrné záře.
Nevím.
Ve chvíli kdy kostelní zvon ve věží chrámu na Petrově odbíjel jedenáctou hodinu zastavil náš vůz před hotelem.
V hale ani na recepci nikdo nebyl. Nic a nikdo nám nebránil jít do pokoje a pak oknem do bývalé klášterní zahrady. Tentokrát si Johan vzal jen truhlici s posvátnou relikvií a svoji zbraň.
Já zabalila svojí základní výbavu.
Sirky, papír, křídy, kompas a baterku.
Měsíce sice už ubývalo, ale i tak nám poskytl dost světla při cestě ke dveřím kostele. Můj druh vzal za kliku, ale bylo zamčeno což se dalo v tento čas také předpokládat.
Zámek na chrámových dveřích nás nemohl nadlouho zastavit.
Překvapila mě pouze brutalita, kterou kontur použil . Jedinou ranou svého slunečního meče celý zámek totálně rozbil a zničil.
Jakoby na ospravedlnění tohoto vandalského činu řekl: ,,Byla to hodně špatná napodobenina středověkého kování z dvacátých let našeho století. Historická škoda se rovná nule.“
Po této pragmatické větě se před námi otevřel pohled do hlavní chrámové lodě.
Velkolepý gotický prostor byl jasně nasvícen ohnivou zbraní, jejíž čepel se během tohoto dne pokryla krví čtyř lidí.
Z dřívějších cest mi byl i tento svatostánek dobře známý, ale ta atmosféra mi obrazně řečeno podlomila kolena.
Johan šel rovnou ke středu chrámu, který byl přesně v místě křížení obou hlavních lodí.
Jak bylo v cisterciácké řehole běžné, neměl kostel výraznou věž, ale spíše věžičku, která dominovala ose křížení. To, co tuto stavbu odlišovalo, bylo druhé kratší rameno, oddělené jedním klenebním polem.
Touto úpravou vznikla dvojice postranních chórů, orientovaných kolno na hlavní osu.
Tyto dva prostory bylo využívány jako pohřební kaple.
I když nerad, ale nebylo zbytí, musel jsem Věru přerušit: ,,Promiň, ale nemohla by jsi mi to vysvětlit ještě jednou? Pomaleji a méně složitě?“
Nebyla vůbec rozzlobená, dokonce i v temné místnosti byl patrný její lehký úsměv a odpověděla klidným tónem: ,, Něco ti ukážu.“
Chtěla asi dodat , že nemám na nic sahat a že nemám nic říkat, ale to nebylo nutné.
Oba jsem věděli, vše co bylo třeba.
Uchopila moje ruce a upřeně se zadívala do mých očí.
Trvalo to jen okamžik a vše kolem zmizelo.
Opakovala se situace, kdy mi předvedla solisionský meč.
Absolutní prázdnota všude kolem kam jen oko dohlédlo.
Jen co pustila mé ruce, objevil se v její dlani maličký model kostela.
Postavila ho mezi nás na zem a on povyrostl do velikosti asi jednoho metru.
To, že se zvětšil, bylo ohromné, ale pravé překvapení mi přineslo až podrobné prozkoumání.
Při detailním pohledu byla jasně patrné, že u našich nohou neleží model ale obraz skutečného kostela. Stromy v zahradě se ve větru mírně pohupovaly a miniaturní ptáci vlétali do věžičky. Nechala mě dosyta vynadívat a pak řekla: ,,Tak to je kostel Panny Marie v Brně. Podívej se ze shora, vidíš hlavní lodě a nad jejich křížením je věžička.“
Poté ukázala na dva postranní trakty a pokračovala: „Tak tohle jsou ta kratší ramena dvojramenného kříže, která tak zaujala Johana. Už si to umíš dobře představit?“
„Dokonale.“ Byla moje odpověď.
Ještě jednou mi pohlédla do očí a po chvilce zaváhání řekla: ,,Něco ti přesto ještě ukážu. Nesmíš se dívat a musíš naplněn vírou v sebe skočit vpřed.“
Její pokyn byl sice překvapivý, ale já jí věřil.
Udělal jsem krátký skok a otevřel nejdříve jedno a pak rychle i druhé oko.
Prázdnota byla pryč a mi stáli uvnitř chrámu , přesně v samé ose pod věžičkou.
Vedlw stála Věra a z druhé strany muž s ohnivým mečem.
Musel to být Arkanus.
Věra mu řekla: ,,Johane to je on!“
Změřil si mne pohledem od hlavy k patě a odpověděl: ,,Vybrala jste si sama! Na něm teď bude záviset Váš osud“
Jeho poslední slova odezněla ozvěnou gotické stavby a my seděli opět v nočním nemocničním pokoji.
„Já ho viděl!“ To byl můj zoufalý výkřik.
„On tebe taky.“ Odvětila Věra klidným hlasem.
Chtěla pokračovat, ale já jí předběhl slovy: ,,Tohle už není normální! Řekni mi, o co tu vlastně jde!“
Zavrtěla hlavou a její klidný hlas nahradil úsečný tón: ,,Nezlob se, ale teď to ještě nejde. Vydrž až do konce. Věř mi, ty nejsi ohrožen, ale pro mne teď nastává kritický čas. Řekni popravdě.Chceš mi pomoct?“
Mluvila tak naléhavě, že já už mohl dodat jen jedno: ,,Rád, moc rád ti pomůžu.“
Napětí povolilo a Věra se vrátila ve svém vyprávění do místa, kde ho přerušila.
Kontur stál pod věžičkou a hledal pohledem sebemenší stopu.
Já oživila svůj zdroj moci a začala pátrání u hlavního oltáře.
Ten mi přinesl pouze zklamání.
Byl daleko mladší, než samotná stavba. Naopak ve zdivu se hledalo dobře, kdyby byl náš cíl zazděný, působil by mezi cihlami maximálně nápadně a jeho nalezení, by bylo záležitostí několika minut.
Pomalým krokem jsme procházeli podél stěn a prohlíželi každé zákoutí, ale marně.
Původní ranně gotické vybarvení bylo dost výrazně narušeno během šesti století intenzivního duchovního života.
Do mé duše se vkrádala pesimistická myšlenka, jestli byl element nebo stopa vedoucí k jeho nalezení součástí vybavení kostela, mohl během doby zmizet.
V pochmurné náladě uběhly dvě hodiny a mi právě končili podrobnou prohlídku chrámu.
Johan se zamračil a řekl: ,,Jdeme na to špatně. To není o bezduchém chození sem a tam. To chce nápad.“
„Máte pravdu!“ Tak zněla moje odpověď, ale tuto nezávaznou poznámku, bylo třeba rozvést: ,,Ukryjeme meče a vyndáme relikvii. Vždyť i v Tišnově se cesta ukázala, až ve svitu měsíce.“
Zdálo se, že Johan nesouhlasí, ale udělal co bylo třeba.
Neodpustil si však následující poznámku: ,,Tam to mělo logiku. Na rajský dvůr dopadá svit luny vždy když měsíc vyjde, ale tady v interiéru je nesmysl , aby cestu ukazoval měsíc, který sem nemůže dosvítit.“
Nestačil ani dokončit co mu leželo v hlavě a překvapeně zmlkl.
Hned za námi směrem k hlavnímu oltáři , ne více než tři metry od nás byl přímo k kameni slabě zářící templářský kříž.
Nedalo mi to a musela jsem vyjádřit své pocity: ,,Tak a teď řeknete co ?“
„Vyvolená“. To bylo to jediné, co ze sebe dostal.
Jeho překvapení bylo příjemné, ale ta jeho původní připomínka byla na místě.
Templáři neměli Onrixovu zbraň a cestu pak mohl ukázat jen měsíc a ten sem nemohl dosvítit. Nebo snad mohl?
Můj pohled se otočil směrem ke dveřím a hlavně nad dně.
No ovšem, přímo nad vstupem bylo goticko-románské kruhové okno.
V časech templářů určitě nezasklené. Několikrát v roce právě jím zasvítila luna na podlahu chrámu a odkryla jeho tajemství.
Nemít k dispozici relikvii a její měsíční jas, nebylo by vůbec možné najít cestu.
Johan se otřepal a řekl: ,,Promiňte ty mé pochybnosti. Nebyly na místě.“
Popošel ke křížku a pohlédl směrem kam byl nakloněn.
Symbol směřoval přímo do jedné z pohřebních kaplí.
Byla to ta vpravo od hlavního oltáře.
Šli jsem jakoby taženi silným magnetem. A naše zvědavost byla ihned uspokojena.
Přímo na kamenné dlaždici tvořící podlahu u paty kamenného oltářního podstavce, zářil další kříž. Stačil mi jediný pohled do protilehlé pohřební kaple. Tam vysoko na mojí hlavou byly krásné kružby gotického okna.
Kolikrát za rok asi jimi měsíc zasvítí přesně na dlaždici?
Nevím nejsem astronom , ale je jisté, že k nalezení obou stop určitě nestačí jedna noc.
Musí se čekat a postupovat krok za krokem. Tady na zemi leží skoro dokonalý měsíční zámek. Johan se sehnul k zemi a pozorně prohlížel podlahu .
Po chvíli se zvedl a řekl: ,,To nechápu. Stojíme v pohřební kapli, ale krypta je až tady.“
Ukázal na desku vybavenou mohutnými oky na zvedání.
Pak zamyšleně pokračoval: „To je asi pět metrů od oltáře,ale symbol ukazuje těsně pod něj.“
„Co myslíte, je ten obraz původní?“ Vyšlo mimovolně z mých úst.
Pozorně si dílo prohlédl a řekl: ,,Asi ano.“
Na to jsem řekla: ,,Podívejte se na tu věž tady v rohu obrazu a teď sem.“
Má ruka sklouzla ke kamennému podstavci a Johan řekl: ,,Je to ta samá věž je stejná na obraze i tady vyvedená v kameni.“
Můj mozek pracoval na plno a já už věděla co řeknu.
Kontur nervózně vyhrkl: ,,Tak co? Řekněte co víte!“
Chtělo by to možná tuto chvíli ještě protáhnout ale pocit triumfu mě hnal dál a já řekla: ,, Věž má devět oken.Ve třech hoří. To však platí jen pro obraz, ale ne pro kamenný reliéf. Musíme ty pravá okna také zapálit.“
Vytřeštil oči.
Chtěl snad odporovat, ale svoje pochyby spolknul ve svém nitru.
Sirky i papír byl v mé pátrací výbavě.
Johan s nevěřícím výrazem přistoupil ke mě a vzal do každé ruky jeden hořící papír.
Já se připravila s třetím a pak už jen kývnutí mé hlavy a jdeme na to.
Po něm naše ruce přiložily planoucí papíry k určeným oknům zobrazeným v kamenném reliéfu. Chvilku se nic nedělo, už mne začaly pálit špičky prstů, ale stálo to za to.
Byl slyšet důvěrně známý skřípavý zvuk a deska se znamením kříže se odsunula směrem od oltáře.
Johan zahodil hořící papíry dolů a na okamžik bylo vidět schodiště vedoucí někam do hlubin pod oltář.
Beze slova jsem sestoupili po dvaceti schodech a vstoupili do podzemní kobky o velikosti dva krát dva metry a vysoké asi 1,8 metru.
Vzhledem ke směru sklonu a výšce jednotlivých stupňů, musel být v tuto chvíli oltář přímo nad námi,
Prostor stále osvětlovala relikvie, ale nyní jí můj společník ukryl a oživil meč.
Bylo to pochopitelné. Sem už světlo luny nikdy nedosvítí a je tedy jisté, že při hledání elementu musíme zvolit jiný přístup.
Z mého uvažování co dál, mě vytrhl skřípavý zvuk nad mojí hlavou.
Koutkem oka se mi podařilo zahlédnout jak se kamenná dlaždice vrátila na své původní místo a tím pádem nás zde uvěznila.
Můj první pohled v této zapeklité situaci patřil konturovi, ale bylo ihned jasné, že ho tento stav vůbec neznepokojuje.
Vycítil můj neklid a řekl: ,,Nemějte strach, pokud najdeme to , pro co jsem sem přišli, ven nás určitě dostanu a kdybychom snad byli neúspěšní, tak je to úplně jedno.Tak jako tak by vše skončilo a jestli při tom budeme zde nebo někde jinde, vůbec na tom nesejde.“
Nevím, ale způsob, kterým se snaží uklidnit moje nervy, není zrovna to pravé.
V jeho větě zazněl znovu nádech beznaděje.
Jakoby už nic od dalšího života nečekal. Zdálo se mi, že vše co koná a říká ho vede k blízké smrti. V posledních dnech mi čím dál víc připomínal Theodora, těsně předtím než obětoval svůj život u Černé studnice vědění.
Odmítavě zavrtěl hlavou a řekl: ,,Prosím vraťte se k práci. Moje budoucnost je ve Vašich rukách, to už víte a já na tom nic nezměním“
Bylo mi jasné, že přesně ví o čem uvažuji a proto bylo lepší prohlédnout náš kamenný hrob.
Stěny byly vyzděné ze stejných cihel jako celý chrám.
Povrch byl všude hladký a suchý. Ve svitu slunečního meče byly jasně vidět jednotlivé spáry, ale ani jedna nebyla ničím nápadná.
Zeď naproti schodišti zněla dutěji, ale to bylo asi způsobeno tím, že za ní musela být pohřební krypta.
Johan prohlížel každou cihlu, ale nic.
Strop byl řešen mohutným nejspíš čedičovým překladem, který byl rozdělen do 6 kusů, ale zde byla jakákoliv úniková cesta čirým bláznovstvím.
Obrovská hmotnost oltáře i jeho podstavce zcela znemožňovala existenci únikové cesty.
Jako na povel se naše oči obrátily od stropu k podlaze.
Vzhledem k tomu, že templářské kříže ukazovaly sem a v kobce element nebyl, musel se nalézat nejspíše pod podlahou.
Ta byla pokryta dlaždicemi o velikosti 33 x 33 centimetrů.
Vznikla z nich jakási pomyslná šachovnice složená ze třiceti šesti kusů.
Můj společník svítil a já se vrhla na kolena a začala jednu po druhé zkoumat.
Zvláštní bylo jak dokonale do sebe zapadaly.
Spáry byly jako vlas dokonalé jako v Tišnově.
Ano!
Jako v Tišnově.
Jako v té nádrži u pramene.
To je fantastické, ale je to vůbec možné?
Johan přikývl a já vyndala kompas a pak dodala: ,,Prameniště v klášteře byly orientováno severojižním směrem, když to porovnám s naší současnou polohou, vychází mi tento roh a ten příčně proti němu.“
Při slovech tento roh , ukázala má ruka na místo, kam se měl kontur ostavit.
Beze slova vykonal můj rozkaz a já přešla do svého kouta.
Raz, dva , tři a naše nohy zatížily určené dlaždice.
Vteřina delší než hodina, ale není pochyb.
Můj díl podlahy klesl a teď se ozval vítaný skřípavý zvuk.
Mé očekávání nebylo ale zcela splněno. Element nevyjel z podlahy jako v Tišnově.
Tak lehké to nebylo.
Pouze se přímo naproti přístupovému schodišti odsunula dlaždice a otevřel se otvor 33x 33 centimetrů, který připomínal ústí dětské klouzačky nebo toboganu.
Johan znechuceně prohlížel místo kudy budeme muset prolézt.
Já o sobě nepochybovala.
Má hubená postava určitě projde, ale co bude s ním.
Byl přeci jenom o něco robustnější, ale nebylo vyhnutí.
Dal mi galantně přednost. Já jenom zavřela oči a čekala delší polo pád, ale ten nepřišel.
Ta spojovací nora byla dlouhá maximálně tři metry a hned po té, co opustila kobku se výrazně rozšířila.
Vzhledem k tomu, že zdroj světla zůstal nahoře, byla má pozice v tuto chvíli úplně temná, ale to netrvalo dlouho.
Najednou se přímo nade mnou objevilo světlo a doslova z hůry přiletěl Johan.
Abych ho trochu popíchla, řekla jsem: ,,A teď zpátky“.
Usmál se a na oko rozzlobeným hlasem odpověděl: ,,Až po Vás“.
Tato humorná replika sice zmírnila napětí, ale bylo víc než jisté, že cesta zpátky je vyloučena .
Ústí spojovací chodby bylo určitě jeden metr sedmdesát centimetrů od země. Pak bychom museli zdolat asi tři metry strmé velmi hladké a ještě k tomu se zužující chodby.
I kdyby se to nějakým zázrakem povedlo, bylo nemožné projít úzkým otvorem v podlaze kobky bez dobré opory pro nohy a úchytu pro ruce.
Bylo třeba prohlédnout místo, do kterého nás zavála dramatická situace.
Byla tu jedna výrazná změna.
Místo cihel zde už byla jen skála. Podle sklonu a směru přístupové nory, byla tato část podzemí vytesána přímo pod kryptou.
Zvláštní pocit mít nad hlavou nebožtíky , ale život mi ukázal, že je zbytečné mít strach z mrtvých. Člověk se musí mít na pozoru spíš před živými.
Johan se také rozhlížel, ale volba kudy jít byla jednoznačně daná.
Chodba vedla pouze jedním směrem a to ke středu kostela.
Bylo nám dopřáno jen pár kroků a naše cesta byla přerušena.
Přímo uprostřed chodby, na malém kamenném podstavci, ležel druhý element.
Ten výraz konturovi tváře, byl naprosto nepopsatelný.
To štěstí, radost a úleva z něho přímo čišela.
Vzal svojí kořist a rychlým tempem vyrazil dál.
Nebyl čas provést měření,ale je skoro jisté, že element byl uložen přesně v ose kostela, pod jedinou věžičkou.
Naše cesta pokračovala a já si byla jistá, a že už se nacházíme mimo prostor chrámu.
Napadlo mne, že chodba asi sloužila jako úniková cesta při ohrožení, ale má úvaha byla chybná. Vstup do mí byl příliš krkolomný a obtížný .
Únik byl s jejím využitím nemožný.
Chodba mírně stoupala najednou končila stěnou.
Jemně na ní zaťukal a řekl: ,,Je to cihla. Ustupte!“
Udělala jsem několik kroků vzad a Johan ohnivým mečem rozbil cihlovou příčku.
Znovu mne překvapila ohromující síla zbraně, ale na projevy obdivu zde nebyl čas, ani místo. Johan prolezl čerstvě vytvořenou dírou a já ho slepě následovala.
Do nosu mi zavál zápach zatuchliny.
Byl to dlouho nevětraný a zatuchlý sklep. Naše další cesta vedla po vyšlapaných špinavých schodech.
Ty byly zakončeny ošuntělými dveřmi, které z posledních sil visely na jednom pantu.
Uhodil do nich a oni se s rachotem poroučely na zem.
Rychle ukryl svojí zbraň.
Naše cesta tmou skončila v průchodu starého domu.
Venku už začínalo svítat.
Po zdech protějšího domu se míhalo světlo modrého majáku asi už někdo zaregistroval jak Johan po jedenácté večerní nešetrně otevřel zámek na kostele.
Hlavou mi prolétla myšlenky. Co si asi budou myslet, když je pes zavede k oltáři a tam stopa skončí.
Johan asi chtěl něco dodat, ale už to nestihl.
Přímo u místa, kde se nám podařilo vyjít z podzemí, zastavil náš nedostižný řidič a mi rychle nastoupili.