Slunce v duši

Anotace: Westernově laděná povídka o vzácném muži, v jehož duši sálalo teplo přímo od slunce.

Daleko za ostrými výběžky hor mizelo sluneční světlo na západním horizontu, ale v duši Pierra Brownera slunce dosud plálo. Nic nemohlo zhasit jeho teplý žár, nic nemohlo sfouknout ten hřejivý svit! Pierrova duše byla vyrovnaná jako purpur šalvěje posypaná šerem, chvěla se větrem mírnosti a klidu záplav po stepi šinoucích se květů šalvěje.
Tento muž se neuměl zlobit na druhé. Tento muž lál vždycky jen sám sobě. Jeho sebevláda dosahovala hřbetů Mount McKinleyu, nejvyšších v celé Severní Americe, jehož monumentální štíty se povznášely přes šarlatové, sálající stěny do rozverných, nikde nekončících zákoutí nebeské kolosálnosti, a jeho srdce planulo dobrotou jako ty ohnivé stěny.
Slunce v duši, tak říkali mu indiáni. A ,,Ty moje sluníčko" bylo láskyplné oslovení jeho milující ženy. Jazyk měl vlastnosti slunečního paprsku. Líbal-li, pak to dělal se zapálením tak vroucím, že ani nitro toho druhého nezůstalo potemněno.
Domnívat se, že na něj dopadly chmury a hněv jako šero na stále méně viditelné pahorky, by bylo nemyslitelné. Pierre svůj odchod z ranče Johnovi neměl za zlé a odplul stejně rychle jako to slunce za útesy. Věděl, že John Blizzard sám je na tom s penězi dost bídně. A nemít z čeho platit své honáky je to nejhorší, co může pěstitele hospodářského dobytka potkat. Veškerá oblaka zlosti putovala pouze v mysli nadpozemské a s nimi odplouvala i jeho honácká kariéra.
Nebyl to důvod k panice. V záloze mu zůstával jeho srub na severu, kde bude klást pasti s otrávenými návnadami a pokračovat tak ve své předchozí profesi, přerušené po nehodě v peřejích. A bude-li mít i osud slunce v duši, vydělá si možná dokonce víc než na Blizzardově ranči. Nic, zhola nic nemohlo vyhnat slunce z Pierrovy duše.
Pierre přitáhl otěže. Zelený soumrak odkryl postavu jezdce spěchajícího sem od severu. Pospíchal od hor vytrvalým cvalem. Pierre seskočil s koně a namířil svůj pohled k neznámému.
Cizí jezdec působil již z dálky dojmem drobného, zde na Západě se pravděpodobně špatně orientujícího muže. Ramena na tenkém trupu byla až dětsky skleslá, nevyvinutá a křehká a tam, kde se mělo vypínat svalstvo obřích rozměrů, se jen schlíple a neboze úžily malé nedlouhé šlachy, téměř neviditelné. Jak to bylo nezvyklé proti mohutným, širokým a vytáhlým pahorkům tam vpředu!
Tento cválající greenhorn překvapil Pierra ještě podruhé, když uvolnil z pásu svých ošoupaných manšestrových kalhot nezářivou, opotřebovanou pistoli ráže 45 a její zlověstnou, poškrábanou hlaveň namířil na kovboje s ostře vysokým zvoláním: ,,Ani hnout, cizinče!"
,,Krásný soumrak," řekl mírně cowboy s ohledem na skaliska, zahalená smaragdovým mlžením. Mohutné paže vztyčil k nebi, na němž vše žhnulo.
,,Je nádherný," připustil hubeňour a jeho hlas měl výšku hřebenu hory.
Bývalý kovboj se rozmluvil: ,,Seskočte s koně a pohleďte se mnou na krásy tohoto divokého kraje! Nevím, co jste zač, ani kam vedou vaše odvážné kroky, vlastně kroky vašeho bělouše. Pohleďte ale, mladý jinochu: navrhuji vám toto: Pojeďte se mnou! Do kraje divokých koní a šalvějových vrchů, do krajin rozlehlých kaňonů a ještě dál. Tam, kde žhavé slunce Mexika spálí všechnu špatnost na uhel. A všude kolem sladké vytí vlčích smeček, kojotů a dunění bizonů! Parde, líbíte se mi svou odvahou a zamlouváte se mi velmi pro tento podnik. Můžete se mnou lovit kožešiny a..."
,,Ticho!" přerušil ho mládenec sopránem. ,,Nějak hodně jste se mi rozpovídal. To je sice pěkné, zvát mě do své party tam k té šalvěji... Moc pěkné, když vás neznám a vidím vás dnes poprvé. Bohužel mívám tu špatnou vlastnost, že soudím lidi na první pohled. A pohled na cizince, chtějivšího ukrýt svou existenci v horách, daleko od všeho světa, mi udává jediný důvod: prcháte před provazem!"
Honák se na muže zahleděl s upřímným výrazem. ,,Hm!" zabručel. ,,Něco na tom pravdy bude," dodal zachmuřeně.
,,Hm!" pronesl cizinec významně. ,,Věděla jsem, že se nepletu!"
,,Věděla," protáhl cowboy mechanicky. ,,Věděla!" zvolal teď Pierre v náhlém uvědomění. ,,Jste žena! Proto ta křehkost a nadutost!"
,,Nadutost!" vzkypěla žena, vykročila prudce k němu a širák jí při tomto pohybu sletěl z temene. ,,To jste tedy nevyjádřil dobře, vy kajícný lovče kožešin. Urazil jste mě - a já - já bych vás měla zastřelit. Ale ušetřím vás ve prospěch nějaké nenaduté slečny, která se do vás jistě zamiluje a bude uctívat vaše skryté přednosti. Nuže - jste volný. Jeďte si ke svým bizonům."
Teprve teď spatřil tu smělou, cílevědomou osobnost z bezprostřední blízkosti. Měla čokoládové, pronikavé oči obdařené bystrým důvtipem. To všechno ovšem poznal Pierre až zblízka, když byl nucen přihlížet spalujícímu pohledu pronikavě hnědých očí překrásné dívky, která se vyklubala ze štíhlého cowboye. Její baculaté tváře byly zrůžovělé jeho přítomností a to bylo taky vše, co z ní bylo vidět. Šeřilo se čím dál více.

Orlí zorničky toho květu se roztáhly netrpělivostí, jak na něj zavyla: ,,No tak kuš!"

Pierre měl v těle takovou divočinu, jako byla ta u šalvějových vrchů, a jeho srdce zasáhlo hromobití.
Ani teď Slunce v duši nespouštěl své svalnaté, větrem ošlehané ruce ze svislé poddajné polohy. Když odpovídal, jeho oči se do ní obdivně zabodly. ,,Jste poctivá mladá šibalka. Nevím, co jste zač, ale máte slunce v duši. I když se skrýváte v mužském obleku." Významně přimhouřil obě oči a jeho krásné, plné rty se mírně zvlnily.
Pochopila jeho narážku na záludnost a ušklíbla se: ,,Jste velebný honec a nebudu vyšetřovat, proč se chcete ukrýt v horách. Jedno je však jisté: máte k tomu sakra důvod! Vy, takové slunce v duši. Hodně štěstí v tom purpuru stepi!" Zasula hlaveň bouchačky do pouzdra z kůže, shýbla se pro spadlé sombrero, vsedla na koně a stejně rychle jako přijela i odjela. Byl to impozantní pohled v tom západu slunce.
Hezký cowboy z Blizzardova ranče hleděl tím směrem ještě dlouho poté, co definitivně zmizela za lemem lesa. Nespustil své ruce zhůry dříve, dokud neutichly poslední kroky jezdcova oře. Hle, jak smělá žena to tu před ním v dálce stála! Divočejší, ale kuráž má a oděla-li by se do ženských šatů a nehanbila se za svou ženskost, byla by to jistě žena k popukání!
,,A jak přísně se tvářila! Rozhodně není zelenáč," prohodil sám k sobě. ,,Rozhodně není zeleným soumrakem...!"