Světlo ze světla

Anotace: Architekt z počátku osmnáctého století přijme lákavou zakázku, která se však pořádně zašmodrchá a donutí ho předvést mnohem víc, než jen stavitelské umění.

prolog

Poslyšte můj podivuhodný příběh, takže když jsem přišel do té ...

Ne. Takhle přece začít nemohu.

Omlouvám se. Občas bývám nepatrně zbrklý. A zapomínám na elementární slušnost.

Zkusím to znovu. A lépe.

Jmenuji se Václav Jeroným Jacher. Syn Františka Ignáce Jachera, malíře, sochaře a badatele v oboru přírodních věd.

Vyučil jsem se kameníkem a poté studoval architekturu a sochařství.

Mou první větší zakázkou byla účast na rekonstrukci klášterní basiliky v Sedleci u Kutné Hory, kde jsem působil coby kamenický mistr a posléze asistent hlavního architekta Santiniho.

Santini. Neuvěřitelně zvláštní člověk. Nakonec vyslyšel mé úpěnlivé prosby a alespoň maličko mě zasvětil do dechberoucích tajů svého nenapodobitelného umění.

Klenotnici spirituální geometrické symboliky přede mnou nechal uzamčenou. Do těchto zákrut vědění mě nevpustil.

Po odchodu ze Sedlece jsem coural českým venkovem, pátraje po stavebním projektu, jehož bych se mohl ujmout. Štěstí mi však nepřálo.

Až jednoho květnového dne roku 1709 mě osud zavál do jistého podhorského městečka ...

 

květen 1709

„Moc toho nezbylo,“ zhodnotil jsem stav zbořeniště.

Děkan Kuczera smutně pokýval proplešatělou hlavou.

„Máte pravdu. Je to ... je to zlý příběh.“

„Kališníci?“

„Ano. Svoloč lotrovská. Zběsilá chátra pod vedením toho Žižky nebo jak se jmenoval. Kostel vypálili. Kanovníky pobili a zohavili. A nechtějte vědět, jak naložili s lidmi z vesnice ...“

„Bolestná historie.“

Klopýtal jsem zarostlým rumovištěm. Narůstal ve mně plíživý neklid. Jako by tu bylo něco špatně, ale já pořád nevěděl, co.

Kněz pokračoval:

„Víc jak dvě stě let nikomu chrám nescházel. Bylo to tu samý protestant. Slézali se v chalupách a jeskyních. Jako krysy. Teprve po té velké válce se to změnilo. Nová vrchnost chtěla kostel obnovit, ale nedostávalo se jí peněz. Až náš pan hrabě ... díky Bohu ...“

„Ano, ano ...“ přerušil jsem ho netrpělivě.

A zaplašil znepokojivý dojem, že ono „díky Bohu“ znělo z Kuczerových úst spíš jako „k čertu s ním“ ...

Ale proč?

Neklid v mé hlavě houstl.

Cosi je tu divně. Cosi je tu v nepořádku.

A já mám rád pořádek.

Mám rád úsečky, jež vedou z bodu A do bodu B. Zcela zákonitě. Mám rád přímky, jež se protínají přesně podle geometrických pravidel.

Geometrie, oplývající neodolatelnými půvaby, tu byla záludně narušena ohyzdnou nepravidelností.

Nepochopitelnou nepravidelností.

Nepochopitelnou pro mě.

Zatím.

 

květen 1302

„Zase to spadlo?“ vzdychl děkan Volec rozčarovaně.

„No bodejť! Co byste čekal?“

„Co bych čekal? Tak já vám povím, pane, co bych čekal! Čekal bych, že když takový slovutný architekt jako vy nařídí postavit zeď, kterou předtím tak pečlivě vyrýsoval do těch svých plánů, tak ta zeď vydrží! Aspoň do rána! A ne, že se noc co noc znovu kácí!“

„Opakuju: co byste čekal? Podívejte, když to žuchlo poprvé - a pak podruhé, potřetí - vysvětlil jsem vám, že se jedná o působení temných sil. Prostě a jednoduše: na tomhle místě stavět nemáme. A basta.“

„Plácáte nesmysly! Nemluvě o tom, že to je kacířství, za něž byste taky mohl skončit na hranici. Podle projektu – vašeho projektu, podotýkám – má být kostelní loď oddělena od chóru transeptem. Je to tak?“

„Ano, ale ...“

„Žádné ale! Zajímalo by mě, jak chcete vybudovat transept, když se mu jedno rameno ustavičně hroutí.“

„To opravdu netuším,“ uznal mistr Polívan zkroušeně.

 

květen 1709

Bylo mi mdlo. Jako by někdo vycucal všechnu mou energii.

Do hostince jsem se sotva dovlekl. A rovnou sebou práskl na lože.

Pozoroval jsem věci kolem sebe a spekuloval, jak by to dopadlo, kdybych se pokusil vstát. Patrně bych se skácel ...

Skácel ...

Ano! To je ono! To je to, co mě prve zarazilo!

V ruinách chrámu bylo cosi skácené ...

Ale co? Co bylo skácené?

Nevím.

Asi je to jedno.

Nemá smysl o tom přemýšlet. Chce se mi spát ...

 

Dopoledne jsme domluvili podrobnosti. Vrchnost najme místní huť a já dostanu k ruce políra. Rozpočet si bude hlídat správce hraběcího panství. Jemu budu skládat účty.

Vrátil jsem se na staveniště a pořád dokola ho obcházel. Klíč k záhadě, jež mi vrtala mozkem, jsem už, už držel na nitce. Ale ona neustále ucukávala a já ji nedokázal zachytit ...

A v tom jsem dostal nápad, jasný jak měsíc v úplňku: když tomu chci přijít na kloub, musím na to přece vidět!

Pořádně vidět!

 

„Pane děkane, nechte prosím urychleně vyřezat veškeré stromy a křoviska. A požnout plevy. Potřebuji prozkoumat a rozměřit půdorys základů. Bez toho nemohu začít s výkresy.“

„Jak si přejete,“ odpověděl prelát nervózně.

Proč mám pocit, že ten člověk vlastně ani nechce, abych se do toho opravdu pustil?

Ne, to je špatně řečeno. On to asi chce. Ale něco přede mnou tají.

A doufá, že na to nepřijdu.

Skácet.

Moment, co skácet?

No ... skácet ... to mě přece napadlo večer! Že to nějak souvisí ...

S čím vlastně? S geometrií?

Geometrie je skácená.

Ne, to ne. Geometrie nemůže být skácená. Ta může být leda tak porušená.

Porušená kupříkladu tím, že se něco skácelo ...

A mám to!

Teda skoro ...

 

květen 1302

„To je už posedmé! Posedmé! Dochází mi trpělivost.“

„Mně taky, pane děkane. Buď schválíte změnu projektu …“

„Nebo?“

„Nebo tu končím.“

„Jak to myslíte, končím?“

„Končím. Odcházím. Ať si to dostaví, kdo chce.“

„Tak to ne! Jak si to vůbec, představujete, člověče? Nikam nepůjdete! Zůstanete tady. A dokončíte kostel.“

„Dobře. Dokončím. Ale bez jižního ramene transeptu.“

Děkan Volec se odmlčel a zapátral v Polívanových očích.

„Začínám mít pocit, pane architekte, že to děláte schválně.“

„Co podle vás dělám schválně?“

„Podívejte, není normální, aby se dobře zbudovaná zeď do rána zřítila jako hromádka písku. A sedmkrát po sobě!“

„Pravda, normální to není. A vy si jako myslíte, že já vždycky v noci přijdu a zbořím ji? Vždyť bych byl sám proti sobě! Mám největší zájem na tom, aby byl kostel co nejdříve hotov. A já mohl dostat zaplaceno.“

„Dejme tomu. Ale třeba máte i jiný zájem, který je silnější než potřeba peněz.“

„Ano? A jaký?“

„Touha mařit Boží dílo.“

Polívan zalapal po dechu.

„Šílíte? Jak vás mohlo napadnout něco tak absurdního?“

„Možná to není až tak absurdní. Nuže, milý pane, vy odsud neodejdete, dokud nebude chrám dostavěn. Včetně transeptu. Přesně podle projektových výkresů.“

 

květen 1709

No to je nádhera! Něco úplně jiného než prve!

Celý areál jsem měl jak na dlani. Dokonale přehledný. Jednotlivé zbytky zdiva rázem dávaly smysl a v hlavě mi už rostl obraz zbořeného chrámu.

A potvrdil se můj dojem o porušené geometrii půdorysu. Nebýt této anomálie, jednalo by se o klasickou jednolodní basiliku se dvěma věžemi, transeptem a poměrně velkorysým chórem. Celé to bylo takové sražené do legračně titěrných rozměrů. Jako by někdo popadl sedlecký dóm a proporcionálně ho smáčkl ho asi tak na třetinu.

Co bych taky čekal v téhle zastrčené dědině? Pro ni byla i taková stavba kolosální dominantou.

Podobně o tom hovořil také děkan Kuczera, když mě včera pozval na korbel piva.

„V takových vesnicích, jako je tahle, většinou narazíte na prosté kostelíky. Robustní věž, krátká a nízká loď přecházející v malinký chór. Však to znáte. I tady byste býval objevil něco podobného. Nebýt toho, že zde vznikla kapitula. Sbor kněží, pečujících o široké okolí. Podpora zbožného panstva umožnila stvořit svatostánek ve stylu honosných katedrál. Ovšem pochopitelně ve značně zmenšeném formátu.“

Přesně takovou představu jsem si teď vytvořil. Ano, tak by to bylo. Nebýt toho, že tu kus chybí. A já už asi vím, který. Ano, právě v místě, kde zrovna stojím …

„Ano, právě v tomhle místě leží.“

Leknutím jsem nadskočil. Jako by přiletěl z nebe nebo vypučel z pekla, stál za mnou drobný stařík, opřený o sukovitou hůl.

„Kdo tu podle vás leží?“

Dlouze mi pohlédl do očí. Ve výrazu jeho tváře se mísil smutek s kapkou lišácké ironie.

„Architekt.“

„Cože? Já jsem architekt!“

„To vím. On je taky architekt.“

„Kdo je architekt?“

„No ten, co leží. Zrovna na tomhle místě.“

„Chcete říct, že je tu pohřbený?“

„Ano. Tohle kdysi býval hřbitov.“

„Počkejte … architekt … to on projektoval starý kostel?“

„Správně.“

„A nechal se pochovat u jeho zdi?“

„No … řekněme, že u ní byl pochován, ať se mu to líbilo nebo ne.“

„Čili … zemřel tady? V dědině?“

Chlapík přikývl.

„Po dokončení díla?“

Chlapík zavrtěl hlavou.

„Ne. Ještě před dokončením. Ale nezemřel. Jenom spí.“

„Jak … jak to myslíte … že jenom spí?“

„No jo. Jenom spí. A noc, co noc se budí.“

 

Děkan Kuczera na mě civěl jak na prašivé štěně.

„Co to plácáte za hovadiny?“

Zkusil jsem se uklidnit. Má předchozí řeč asi působila poněkud zmateně.

„Povím to jinak. Prohlídkou staveniště jsem zjistil zásadní nepravidelnost. Konkrétně: chybějící jižní rameno transeptu. A právě v tomto místě, jež by mělo být podle všech zákonitostí součástí budovy, je údajně pohřben stavitel chrámu. Prý zemřel před dovršením prací. A prý vůbec nezemřel, jenom spí a straší.“

„To vám jistě navykládal ten bláznivý dědek. Nevěřte mu ani slovo.“

„Bláznivý dědek, říkáte? Zdálo se mi, že je překvapivě dobře informován. Co je vlastně zač?“

Děkan uhnul pohledem.

„Ááále, vůl to je.“

„No tak. Povězte mi to.“

„Jmenuje se Havlík nebo Pavlík, co já vím. Kdysi ho sem poslala biskupská konzistoř. Udělila mu svolení pátrat po historii naší kapituly. Poněvadž je dějepisec nebo co. Možná filosof. Prostě vědátor. Zalíbilo se mu u nás a zkejsnul tu. A bádá a bádá a leze mi krkem.“

„Dobře. Nechme Pavlíka Havlíkem. Vraťme se k transeptu původního kostela. Je očividné, že byl zdeformovaný. To nepopřete.“

„Ach jo. No … ano.“

„Máte pro to nějaké vysvětlení?“

Kuczerovy oči těkaly od čerta k ďáblu.

„To nemám ... ne, ne …“

Ale máš, kujóne, pomyslel jsem si.

Máš. A moc dobré.

„To místo ve mně probouzí tuze špatný pocit. Vždy se odtamtud vracím dočista vyčerpaný. Motá se mi hlava i žaludek a …“

„Nesmíte chlastat tolik našeho piva. Je silné.“

„Já mluvím vážně!“

Děkan se zatahal za bradku.

„Mohu-li vám radit, mladý muži, vezměte políra a běžte rozměřovat. A potom rýsovat ty vaše čárečky a obloučky. Najal jsem vás na práci. A ne na vyprávění báchorek.“

 

květen 1302

„Pojďte se na něco podívat.“

Polívan rozložil výkresy a zabodl prst do posvátného středu kříže.

„Vidíte to?“

„A co mám jako vidět?“ pokrčil Volec rameny.

„To, na co koukáte, je unikursální hexagram.“

„Uni … co?“

„Unikursální hexagram. Šestiúhelník, co lze nakreslit jedním tahem.“

„No a?“

„Klenbu svázanou do takového tvaru jsem nikdy neviděl. Proto mě tak láká vyzkoušet tohle smělé řešení právě tady! Konkrétně ve středu transeptu - jako přechod mezi lodí a chórem. Skromná hmota nízkého a nepříliš silného zdiva nevytvoří takový tlak. Mohlo by to držet.“

„Nerozumím vám ani slovo. A nechápu, proč mi to cpete.“

„Hned to pochopíte. Nebudeme-li moci realizovat transept, nebudu moci realizovat zamýšlenou šestiúhelnou vazbu klenby. Musím se vzdát toho, po čem jsem nejvíc toužil! Pořád ještě mě podezíráte ze sabotování …?“

„Aha. Mhm. Dobře, souhlasím. Zdivo se zřítilo devětkrát. Podesáté ho už stavět nebudeme. Máte mé svolení upustit od transeptu. Přepracujte v tomto smyslu projekt.“

„Počkejte … upustit od transeptu? Od celého transeptu? Snad jen od jižního ramene?“

„Nikoli. S polovinou transeptu by kostel vypadal hloupě. Absolutně nesymetricky. To musíte jako architekt uznat.“

„Možná. Ale tohle nemůžete udělat!“

„A proč ne?“

„Koukněte.“

Polívan vybalil další obří arch výkresu.

„Už jsem to narýsoval. Severní polovina transeptu zůstává, jižní je pryč. Klenba má upravenou podobu. Nově je svázána do pentagramu.“

„Tak to přečmáráte ještě jednou. A klenbu svážete do čtverce.“

„To ne! To nepřichází v úvahu!“

„Jak to?“

 

květen 1709

„Polívan ho nakonec přesvědčil. Volec si dal říct a ten prapodivný tvar odsouhlasil.“

Stařík, jenž mě prve vyděsil ve zříceninách, vyhledal v hospodě můj stůl. Zaplatil jsem mu pivo a nechal ho vyprávět.

Bylo to poutavé.

„Oba byli obrovsky zklamáni. Děkan si vysnil modlitebnu ve tvaru kříže. Polívan pro změnu šestiúhelný střed klenby. Oba utřeli nos.“

„No, a jak to bylo s tou jeho smrtí, co podle vás ani smrt není?“

„Klepla ho pepka. Nebo ho klepnul Lucifer, co já vím. Prostě satanův trest za špatně odvedenou práci. No, a že ho pak šoupli k chrámové zdi, to už víte.“

„A že se v noci budí, to je …“

„Pravda. Úderem půlnoci se vyhrabe ze země. Hodinku štrachá okolo a hledá šutry, ze kterých by tu proklatou zeď dostavěl. Ale nemůže žádné najít. O hodině si pak jde zase hajnout. A nazítří se do toho pustí nanovo.“

„Poslyšte … a jak tohle všechno víte?“

„To tady ví každý.“

„I děkan Kuczera?“

„Na to vemte jed.“

 

„Milosti, jak jste jistě zpraven, geometrie náboženských staveb je hluboce prodchnuta spirituální symbolikou. Číselnou symbolikou.“

„A co má být?“

„No. Deformací transeptu tady došlo ke znehodnocení celkové koncepce, jež mimo jiné způsobilo ničivý zásah do oné symboliky. De facto ji rozvrátilo. Klenba mystického středu sakrálního prostoru dostala jiný tvar, řekněme zkomolený. Tím byla zkomolena i číselná symbolika. Zatím nechápu, jak se mohl architekt s něčím takovým smířit. A hlavně zadavatel díla! Vždyť především jemu záleželo na požehnání kostela! A to mělo být zprostředkováno numerologickou magií.“

„Dejme tomu.“

„Dejme tomu? Víc neřeknete?“

„Ne. Čekám, co z vás vypadne dál,“ ušklíbl se Kuczera.

„Asi tušíte, kam mířím: mým záměrem je popřít okleštěný půdorys a vzkříšenému chrámu vrátit logiku prapůvodní geometrické koncepce. Včetně kompletního transeptu. Jenom tak dostane moje práce skutečný smysl.“

„Vřele souhlasím. Máte mou plnou podporu. Nezajdeme na korbel piva?“

 

duben 1710

Příznivé počasí teplého začátku jara umožnilo svižné pokračování prací.

Uzavřením a zaklenutím chóru vyvrcholila první etapa. Minulý týden jsme navázali restitucí zdiva transeptu.

Včera došlo na jižní rameno.

První stěna tohoto traktu vyrostla jak pokropená svěcenou vodou.

Musím přiznat, že mou ranní cestu na staveniště provázelo určité napětí. Obrovské napětí. Žaludek stažený do malinké kuličky, tvrdé jako šutr.

Chlapi nepracovali. Sešikováni do půlkruhu bloumali kamsi ...

Proklestil jsem si uličku jejich středem.

A srdce se mi zastavilo v hrudi.

 

„Spadlo to.“

Kuczera mě spláchl vzteklým pohledem.

„Vůbec mi to neříkejte! Nechci nic slyšet! A okamžitě to nechte obnovit! Slyšíte! A na noc postavte stráž. Řádí nám tu nějaký taškář. Ale až já ho dostanu ro ruky, bude litovat dne, kdy se narodil!“

 

Postavil jsem tedy stráž.

A ráno to bylo stejné.

Chlapi se dušovali, že určitě neusnuli. A neviděli nikoho a nic. Už vůbec ne nějakého lumpa, co by bořil zeď. Neslyšeli ani šramot či cokoli podobného.

Přesto se kameny válely v prachu jak rozsypaná zrnka písku.

 

Když se to opakovalo potřetí, děkan praštil do stolu.

„Tohle přesahuje naše schopnosti. Musíme si vyžádat pomoc někoho, kdo …“

„Kdo co?“

„Kdo je … no, řekněme … zocelen v boji proti mocnostem zla.“

„Máte na mysli exorcismus?“

„Ne tak docela.“

„Mhm. Asi vám nerozumím. Matete mě čím dál víc. Vřele bych uvítal, kdybyste ke mně konečně začal být upřímný.“

„Co prosím? Jak se opovažujete …“

„Milosti, vy moc dobře znáte příběh stavitele Polívana. I to, co se vypráví o jeho …“

Zmlkl jsem, protože Kuczera ztěžka dosedl a složil hlavu do dlaní. Zůstal tak minutu, možná déle. Pak konečně vzhlédl. Najednou vypadal velice staře.

„Vážně se domníváte, že s tím ty povídačky o Polívanově strašení nějak souvisejí?“

„Nevím. Ale je to jediná hypotéza, co má hlavu a patu. Po čtyřech stoletích se opakují nevysvětlitelné úkazy. Navíc na místě, kde je stavitel pohřben. A kde v noci údajně vystupuje z hrobu. Nepřipadá vám to nápadné?“

„Snad ano. Víte, dosud jsem celý ten blábol považoval za výplod pohanské stupidity. A abych měl naprostou jistotu, jednou jsem si na údajného Polívanova ducha počíhal. Bděl jsem tam tehdy celou noc. Co myslíte, že se asi tak dělo? Absolutně nic.“

„Věřím vám. Ale co když je to jinak? Co když to není strašení jak z dětských říkánek? Co když je to nějaká černá magie, kterou nechápeme …?“

Rezignovaně přikývl.

„Dobře. Pozveme brodského kata. Necháme Polívana exhumovat. Ať objevíme cokoli, učiníme s tím krátký proces.“

 

květen 1710

Ženské byly u vytržení.

Štramácký čahoun se pyšně producíroval vesnicí. Široký klobouk a bradka střižená do ostré špice mu dodávaly sebevědomou vizáž protřelého světáka.

„Vítám vás, mistře popravčí,“ bublal děkan úlisně. „Můžeme přikročit k našemu úkolu?“

Kat našpulil rty.

„Máme dostatek svědků? Ne? Tak je sežeňte. A prosím samé bezúhonné občany. Nevoďte mi sem žádné ochmelky s červenými nosy. Jen důvěryhodné osoby. A taky písaře. Cože? No ano, nutně! Písař je nezbytný. Ale mě vůbec nezajímá, že škrabe na správě panství. Pošlete pro něj, a hned! Vrchnost ho na chvíli oželí. Tohle je úřední úkon. A ten musí být náležitě zdokumentován.“

Ani ne za hodinu byli všichni na místě. Víc než tucet bohabojných vesničanů v čele s rychtářem. Celý kanovnický sbor. Panský písař. Děkan. Já. A kat.

„Kopejte,“ nakázal.

 

Žádná rakev, nic takového. Jenom kus plátna, už docela zpuchřelý. Moc se s panem architektem nepárali. Patrně dobře věděli, proč …

„Rozbalte ho.“

Pokud jsme čekali, že z hadru vyhřezne hromada zpráchnivělých kostí, tak ne.

Polívanovo tělo nevypadalo nijak krásně, ale jinak bylo neporušené. Jako by měl v příští vteřině otevřít oči a promluvit.

Z davu sršely zděšené výkřiky. Jediný, kdo zachoval klid, byl mistr popravčí.

Nebyl překvapen. On to předpokládal.

Poklekl a pozorně obhlédl mrtvolu. Pak vstal a přistoupil k děkanovi.

„Půjčte mi krucifix, milosti.“

Zkoprnělý prelát mu podal řetěz s křížkem. Kat ho namířil do hrobu a dunivým hlasem zvolal:

„Mistře Polívane, ve jménu Božím tě vyzývám, aby ses probudil a hovořil s námi.“

A vzápětí nám několik svědků omdlelo, protože mrtvý architekt se skutečně pohnul, otevřel oči a roztáhl tvář do odpudivého šklebu.

„Jdi do řiti, panáčku! Slyšíš? Jdi do řiti, ty hovado boží!“

„Máme na tebe několik otázek, mistře Polívane.“

„Seru na tebe! Seru! Nic ze mě nedostaneš.“

„Přiznej se! Chodíš v noci kolem kostela? Strašíš lidi? Proč to děláš?“

„To bys chtěl vědět, viď? Ty žabáku! No jo, je to tak: vypadáš jako žabák! Ne, vypadáš jako žabí zadek. Obrovský, pokálený, smradlavý žabí zadek!“

„Můžu se ho taky na něco zeptat, pane?“ špitl jsem.

„Ano, jistě. Poslužte si. Je váš.“

Rozechvěle jsem připajdal k hrobu.

„Mistře … mistře … jsem taky stavitel …“

„Ty že jsi stavitel? Ty jsi leda tak cucák. Mlíko ti teče po bradě! Mlíko! Mlíko! He, he, he!“

„Ale ano, jsem stavitel. Chci dokončit tvé dílo. Poraď mi, prosím, co mám udělat, aby se zdi nebortily.“

„Kdybych to věděl, tak bych je asi postavil sám, nemyslíš? Vlez mi na záda! Zavři hubu a vypadni, zmrde!“

Lže. Netuším, jak jsem na to přišel, ale rázem mi bylo jasné, že nás lakuje.

„Snažíš se nás oklamat? Proč? Řekni pravdu a tvoje duše konečně dojde klidu.“

No, tak tenhle slib jsem si vybájil. Ale docela slušně, ne?

Polívan mi na to neskočil.

„Nestojím o klid! Chci ti prokousnout břicho a rozžvýkat játra, ty prase!“

A už se sápal ven, splnit svou hrozbu.

Nestihl to. Kat chmátl po sekeře a zkušeným švihem mu uťal hlavu. Ta sice pořád ještě sprostě nadávala, ale bez zbytku těla nebyla tak nebezpečná.

„Zasypte mu chřtán i hubu mákem,“ nařídil. „A jednou provždy od něj máte pokoj.“

 

Stěnu jsme zbudovali znovu.

A nazítří opět ležela v rozvalinách.

 

Děkan Kuczera seděl schoulený jak hromádka listí a tiše vzlykal.

„Nechápu to … nechápu to … nechápu to …“ opakoval pořád dokola.

Poprvé za celou dobu mi ho bylo líto. Od prvního setkání mě trápilo podezření, že se mnou tenhle kněžour hraje špinavou hru.

Ne. Kdepak.

On měl strach.

Sužovaly ho skličující obavy, jež se teď naplnily mnohem strašnějším způsobem, než si kdy dokázal představit.

Tohle místo je prokleté. Kostel je prokletý. Vše je ztraceno. Boží požehnání je popřeno a nezbývá už žádná naděje.

Tak nějak zněla děkanova noční můra.

Já to viděl trochu jinak, nicméně se zmatkem v hlavě mi to ani trochu nepomohlo.

„Ani já to nechápu,“ přiznal jsem. „Polívana jsme zneškodnili. Přesto dál ničí naše dílo …“

Moment …

Kdesi v neprobádaných zákrutách mého chabého rozumu vyklíčila myšlenka.

No ano! Jak je možné, že jsme na to nepřišli? Vždyť je to tak průzračně jasné!

 

červenec 1303

Chrám byl skoro hotov. Zbývalo jen několik málo dodělávek.

Chybějící transept nahradili zdobným bočním portálem. Nad něj nechal děkan prorazit okno. Jednoduchou vitráž. Polívan prosazoval pětiúhelníkový tvar, ale Volec nechtěl o té jeho geometrii slyšet ani slovo. Nařídil obvyklou podobou zahroceného Božího štítu. A basta.

Koncem července pozval děkan pana biskupa, aby kostel osobně vysvětil. Zbývaly nějaké dokončovací práce, nicméně svatostánek už mohl začít sloužit svému účelu.

Architekt se uklidil na kůr, odkud sledoval dění v lodi. Se zvráceným uspokojením ocenil ponuré přítmí, panující zde navzdory slunečnému letnímu dni. Docílil toho promyšleným rozmístěním oken po celém obvodu. Stačilo jen trochu fištrónu a úchvatný efekt prozářených katedrál byl obrácen v pravý opak.

Aspoň něco. Když už si ten trouba Volec vydupal obyčejnou vitráž místo pentagonální …

Ale … ale …

Hrome! Co to je?

Polívan ztuhl v úžasu. A nejen on.

Jeden každý člověk zůstal zírat s otevřenou pusou.

 

květen 1710

„Onehdy v hospodě … neřekl jste mi všechno. Že ne?“

Stařec se ošíval.

„No bodejť.“

„Proč ne?“

„Protože jste se neptal. Na co jste se ptal, to jsem řekl. Proč bych odpovídal na něco, na co jste se neptal?“

„Neuvažujete náhodou o vstupu do diplomatických služeb Jeho Veličenstva?“

„Do čeho?“

„Zapomeňte na to. A vybalte, co víte.“

„Jak je ctěná libost. Když jim to furt padalo, museli to nějak řešit. Volec nakonec přistoupil na architektův návrh. Ale jen proto, že byl naivní omezenec. Domníval se totiž, že tím přivolá Boží požehnání a ochranu. Blbec jeden. Ale stejně naivní byl i Polívan, když se ho pokusil oblafnout.“

„Oblafnout? Jak oblafnout?“

Mužíček se usmál křivým nahnědlým chrupem.

„Čekal bych, že už vám to bude jasné, když jste takový studovaný inteligent. No nic. Celé je to o tom, že Polívan byl ve spojení s ďáblem. Nebo si to aspoň myslel. Původně si vzal do hlavy, že prostřednictvím hexagramu otevře kostel temným silám.“

„Jakého hexagramu?“

„To jste architekt? Mám na mysli vazbu klenby transeptu. Polívan někde vyzkoumal, že hexagram – a zejména ten unikursální – je silovým symbolem samotného satana. A tak vyprojektoval svázání klenby právě do tohohle tvaru. Jenomže pak mu přišel do ruky jiný okultní spis, z něhož vyrozuměl, že šestiúhelník přivolává Boží přízeň a čertíky naopak zahání. Nebo co. A symbolem nadpřirozeného zla je prý pentagram.“

„Mluvíte vážně?“

„Ale ano! Bylo to před čtyřmi sty lety! Tehdy lidé věřili kdejaké konině. No, ale zpátky k věci. Polívan uplatil několik dělníků, aby furt dokola bořili zeď. Když k tomu došlo podeváté, Volec ustoupil a nechal se architektem ukecat. Ale to už jsem řekl.“

„To tam neposlali žádnou stráž?“

„Poslali. Ale tu Polívan podmáznul taky.“

„Aha. A pointa? Tvrdil jste, že byl naivní. V čem?“

„Celé to blbě pochopil. Ze dvou důvodů. Důvod první: pentagram zprostředkovává propojení s ďáblem jen při určité orientaci hrotů. Jinak může být – a v tomto případě je – naopak symbolikou Krista a jeho pěti ran, utržených na kříži. Je-li usazený do kruhu – a tady tomu tak v podstatě bylo – má dokonce ochranný význam.“

„A druhý důvod?“

„Jaký druhý důvod?“

„No, tvrdil jste, že to blbě pochopil ze dvou důvodů …“

„Aha. Ano. Důvod druhý: tohle celé je vytržené z kontextu. Polívan byl diletant. Kdyby studoval všechny ty nauky pořádně, kdyby nebyl líný a důkladně prozkoumal kabalu, muselo by mu přece dojít, že nestačí pověsit jeden izolovaný obrazec, byť do mystického centra stavby. Číselná symbolika sakrálního prostoru je sofistikovaný komplex, tvořený všemi podstatnými prvky díla. A teprve jejich kombinací vzniká vlákno, jehož prostřednictvím manipuluje náš přirozený svět s transcendentální rovinou. Tedy s nadpřirozenem. Což je cílem celého toho blbnutí s číslíčky …“

„Neříkal jste náhodou, že před čtyřmi stoletími lidi věřili kdečemu? Připadá mi, že vy jste na tom nemlich zrovna tak. Ne-li hůř.“

„Ale prosím vás.“

„Víte, jaký to na mě dělá dojem? Že Polívana neklepla pepka. Sáhl si na život sám. Zatím netuším proč. Ale bylo to tak. A proto ho pochovali bez velkých cirátů, jen do kusu hadru. Jako zlořečeného sebevraha.“

„Vidíte, to zní zajímavě. U všech rohatých, vy máte nejspíš pravdu!“

„Hele, teď mě něco napadlo!“ vykřikl jsem.

„Ale neděste mě!“

„On tu stěnu nestaví. On ji bourá!“

„Cože? Kdo?“

„No Polívan! Jak vylézá v noci z hrobu. Přesněji řečeno vylézal, teď už nebude.“

Dědula se zamyslel.

„Kruciš, to by dávalo smysl! No ano! Proč by po smrti budoval něco, co zaživa ničil! Leda jako nějaký trest, ale to … to by bylo přitažené za vlasy. Člověče ... ale s jednou věcí si nevím rady.“

„Se kterou?“

Mužík vykulil oči.

„Jak mi vysvětlíte, že to skácel i po tom, co mu kat vycpal hrdlo mákem?!“

 

Přiběhl jsem za Kuczerou všecek udýchaný.

„Konečně mi to došlo! Celou dobu mě mátly všechny ty okultní teorie a žvásty o mrtvolách lezoucích z hrobu. Kvůli nim jsem si neviděl na špičku nosu.“

„Pane Jachere, nechcete mi laskavě objasnit, co to tu melete?“

„Promiňte. No, prostě … žádné pentagramy nebo hexagramy, žádná praštěná spirituální geometrie nebo numerická symbolika. Žádné strašidlo, pobíhající po nocích. Kameny se tam hroutí čistě proto, že v onom místě působí jakési nepříznivé cosi. Nebo naopak příznivé, co já vím. Protože třeba existuje nějaký zatraceně dobrý a prospěšný důvod, aby tam žádná stěna nebyla. Důvod, který neznáme a nechápeme, což ho ovšem ani v nejmenším nepopírá.“

Děkan vypadal rozpačitě.

„No, nemohu tvrdit, že vám docela rozumím, mistře. Ale jedna věc mě zajímá: jaké podstaty je ono cosi, o němž hovoříte?“

„Co já vím? Nejsem fyzik ani teolog. Ale jakousi logickou příčinu to mít musí. Protože nic se neděje jen tak. Ve všem platí určité zákonitosti …“

 

červenec 1303

Jeden každý člověk zůstal zírat s otevřenou pusou.

Paprsek slunce pronikl právě oním oknem nad bočním portálem. Oknem, které v původních plánech vůbec nebylo!

Fascinující lom a rozklad nečekaného světla vyvolal zázrak.

Jako by po temné noci vyšlo jasné slunce.

Chrámová loď, dosud utopená v depresivním šeru, byla rázem prosvícena oslepující září, umocněnou nespočtem zrcadlových odrazů.

Architekt se zděsil.

„Tohle jsem nedomyslel! Jak je to možné?“ mumlal si pod vousy.

Byl zdrcen. Zničen. Potupen.

Zdeptán naprostou životní prohrou.

Toužil vyhovět ďáblovu přání a pohřbít kostel ve tmě.

Místo toho jej otevřel světlu.

 

červenec 1711

Vysvěcení chrámu. Velikánská sláva.

Nakonec jsme se podřídili okolnostem. A obětovali jižní křídlo transeptu. Stejně, jako to učinil Polívan.

Dóm získal tvar protáhlého trojúhelníku. S odvěsnami prolomenými konkávním zakřivením a přeponou vypouklou naopak konvexně. Při pohledu zvenčí to budově dodalo nevšedně originální vzhled.

Takže Kuczera nemá příčinu k nespokojenosti. Navíc: triangl je symbolem „božího oka“, tedy Svaté Trojice. Čili je to vlastně fajn, církev může být spokojena.

Jednou sem budou proudit davy poutníků a obdivovat mou unikátní architektonickou myšlenku. Spatří ve mně novátorského génia, realizujícího převratné řešení …

Nebo taky ne. Třeba ve mně spatří jen praštěného imbecila.

Jakáž pomoc …

Nejsem odpovědný za mínění druhých lidí.

 

Trochu mě zklamalo, jak je uvnitř šero. No, to není v moderních kostelích nic neobvyklého. Přesto jsem tím byl rozčarován. Santini, můj velký učitel, si na práci se světlem nesmírně zakládal. Pokročil v ní možná víc než fenomenální budovatelé starých katedrál.

A já, jeho žák, jsem tady selhal. Inu, budu se muset ještě hodně učit. Každý nezdar nás vede k pokoře …

Ale … ale …

Hrome! Co to je?

Ztuhl jsem v úžasu. A nejen já. Jeden každý člověk zůstal zírat s otevřenou pusou.

Paprsek slunce pronikl oknem nad bočním portálem. Oknem, které v původních plánech vůbec nebylo!

Fascinující lom a rozklad nečekaného světla vyvolal zázrak.

Jako by po temné noci vyšlo jasné slunce.

Mrazilo mě po celém těle. Tak já to přece jen dokázal! Byť si musím zkroušeně přiznat, že to není moje zásluha. Je to dílo náhody …

Nebo taky ne.

Kdo ví, třeba je právě tohle oním důvodem, proč nám prozřetelnost zabránila realizovat transept.

Abychom otevřeli kostel světlu.

Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený …

A v tu ránu mi došlo, proč si Polívan vzal život. Jemu se jistě přihodilo to samé! Ale on to pochopil jako životní krach. A už v sobě nevydoloval sílu jít dál.

Všechno je otázkou vidění. Optiky. Úhlu pohledu.

Tam, kde jeden spatřuje tmu, druhý spatřuje paprsek nekonečna.

 

Světlo ze světla …