Auřina zpověď

Auřina zpověď

Anotace: Příběh dívky, která neměla jednoduchý osud. Za to poznala pravou lásku.

Jmenuji se Aura Žofie Amelie a jsem dcerou Jindřicha de Sonte.
Můj otec, nebyl nijak dobrý člověk. Spousta lidí jej nenáviděla. Byl panovačný a velice rád poroučel.
Měla jsem dva bratry a sestru. Bratry otec bral jako dědice svého majetku, zvláště toho staršího Jena a choval se k nim přinejmenším s úctou. Moje sestra byla velice krásná. Já se jí v ničem nevyrovnala, byť jsem se sebevíc snažila.
Jenova a Paridova matka se jmenovala Aurelia de Montemarte a byla to hrdá a poslušná Francouzka. Po narození Parida však onemocněla a zemřela. Otec se znovu oženil.
Jeho druhá žena Frederika nenáviděla mé bratry. Bála se, že jim otec bude dávat přednost před jejich dětmi. Dcerou a mou sestrou Hortenzií a jejich dalším dítětem, které se mělo narodit. Můj otec jí to nevyčítal. Naopak. Dával jí často najevo, jak svou první ženu miloval a s ní i jejich děti. Možná proto se dítě narodilo mrtvé a ona zešílela. Nevycházela z pokoje a téměř vůbec nejedla. Nakonec také onemocněla a zemřela. Byla to tichá žena, která snad nikdy nebyla samostatnou bytostí, ale pouhým otcovým stínem. Nikdy se neodvážila cokoliv namítnou, ačkoliv na ni byl otec hrubý a užírala ji žárlivost na mé bratry.
Oproti otcovým prvním ženám byla moje matka prudká, rozhodná a samostatná. Nesnesla pomyšlení, že by jí nějaký muž poroučel a byla velice pobožná. Rozhodla se vstoupit do kláštera, jenže její rodiče jí našli manžela- mého otce. Vůbec spolu nevycházeli. Matka otce nenáviděla, nedovolila mu, aby jí poroučel. To nemohl snést. Byli to spíše nepřátelé než manželé. Přesto matka otěhotněla a porodila otci dceru. Mě. Porod ovšem nepřežila. Přesto mu naposled vzdorovala, když mi dala jméno Aura a ne Žofie jak si přál.
Otec mi vždy rád poroučel, jako by se tím chtěl pomstít matce. Nikdy jsem mu k srdci nepřirostla a on mě také ne.
S každým z dětí měl své úmysly už od narození. Jena chtěl oženit s bohatou dávkou a získat tím pro něho její bohatství. Z Parise chtěl mít soudce nebo advokáta. Vysokého hodnostáře, který by pro rodinu získal postavení ve společnosti a vážnost. Sestra byla zasnoubená se synem jeho přítele. Chtěl svatbou utužit staré přátelství a získat si tím na svojí stranu dalšího vysoce postaveného muže.
Jen se mnou si nevěděl rady. Věřil, že jednou přijde ten správný čas a pozná co se mnou.

Jednou ten den skutečně přišel. Otec byl raněn neznámým útočníkem v ulicích našeho města. Toho využil syn jeho nepřítele. Zloděj, vrah, hrubián, také zvyklý na poslušnost a respekt. Jmenoval se Roland a zaútočil na naše venkovské sídlo, když jsme byli otcovým zraněním oslabeni. Žádal za propuštění služebnictva a za to, že dům nezapálí krutou daň.
Život jednoho z otcových synů. Chtěl jeho hlavu nabodnout na kůl, jako to udělal on jeho bratrům a otci. Jeden můj bratr za jeho pět.
Tehdy přišla má chvíle. Věděla jsem, že, ačkoliv možná obětuji svůj život musím se pokusit otci zavděčit. Alespoň jedinkrát v životě.
Poručila jsem chůvě, aby zamkla bratry v pokoji a sestře nic neříkala. Vyšla jsem ven a všichni se dali do smíchu. Roland ke mně přišel a přiložil mi nůž na krk a dal se znovu do smíchu.
„Takže stařec nám místo syna posílá nejmladší dceru!“ krve by se ve mně v tu chvíli nedořezali. Nebála jsem se jeho, bála jsem se, že zklamu otce.
„Zřejmě Vám chtěl prokázat čest a posílá vám oblíbené dítě,“ mluvila jsem s úctou, vážností a rozvahou. Dobře jsem vážila každé slovo. Nikdo už se v tu chvíli nesmál. Ani Roland.
Pohlédl tehdy na mne a odložil nůž. Poručil dvou mužům, aby mě naložili na koně a ujížděli jsme pryč. Poslední co jsem viděla byl nářek služek a své překvapené bratry za oknem malého salonku.
Jeli jsme dlouho, ale nevím kudy. Zavázali mi oči a já měla strašlivý strach. Když jsme přijeli do jejich tábora, zavlekli mě do jednoho ze stanů a svázali mi ruce a nohy. Neseděla jsem tam moc dlouho. Za hodinu mě rozvázali. První tvář, kterou jsem spatřila patřila Rolandovi. Pohlédl mi do očí. Všichni na jeho znamení odešli.
Chvíli se na mne jenom díval, když jsem však sklopila oči zeptal se.
„Proč bys měla být zrovna ty nejoblíbenější dítětem svého proradného otce?“ mlčela jsem a znovu hrdě zvedla hlavu.
„Jsi odvážná.“ řekl „Ale to ti život nezachrání.“ dodal s hořkostí. Nechal mě nesvázanou ve stanu z kterého ho se dalo velice dobře nepozorovaně utéct. Myslím, že chtěl abych utekla.
Já to ale neudělala. Věděla jsem, že by se vrátil pro mé bratry. Z hluku venku jsem poznala, že všichni někam odjíždějí. Vrátili se až v noci.
Já jsem usnula. Když jsem se ráno probudila, ležela jsem v Rolandově posteli. Vím co si myslíte. Ale byl to čestný muž. Ležel na zemi vedle postele.
Probudil se a zjistil, že se na něj dívám. Začervenala jsem se a on vstal.
Soucitně se na mne podíval a řekl, že jsem volná.
„A co moji bratři?“ zeptala jsem se a pohlédla jsem mu do hlubokých, modrých očí. Nemohla jsem věřit tomu, co jsem v nich viděla. Byla nich smrt. Rozběhla jsem se ven ze stanu.
Uprostřed tábora byl kůl s hlavou mého staršího bratra- Jena. Znovu jsem se na něj s výčitkami a bolestí podívala. Byl to jediný okamžik mého života, kdy jsem tohoto muže nenáviděla. Po jeho zbytek jsem jej vroucně a upřímně milovala.
Bohužel Bůh tomu tak chtěl a jeho život byl mnohem kratší než ten můj.
Nemohla jsem se po této události vrátit domů. Roland a jeho muži mne nezabili, ale byla jsem si jistá, že můj otec by to klidně udělal.
Otec své nejstarší dítě tolik miloval. Stejně jako jeho matku. Tu mou nenáviděl a mě s ní.
Zůstala jsem tedy. Otec si myslel, že jsem mrtvá stejně jako Jen. Já jsem mezitím přes veškerou nechuť zbytku Rolandova tábora vstávala každý den s úsměvem na tváři.
Roland se zatím musel potýkat s každodenními rozbroji a hádkami. Všechny byli kvůli mně. Jenže my jsme byli zamilovaní a naše láska překonala všechny překážky. Už jenom proto, že jsem čekala jeho dítě.
Náš syn se narodil brzy, ale byl to silný chlapec s neuvěřitelnou chutí k životu. Stejně jako jeho otec.
Po Rodrigově narození se tábor uklidnil. Bylo jasné, že můj syn bude Rolandovým nástupcem. Ať se jim to líbí nebo ne.
Necelý měsíc po jeho narození se se po táboře začalo proslýchat, že je mezi nimi zrádce. Roland tomu nevěřil. Byla to pravda. Můj otec se dozvěděl, že žiji a vtrhl v noci do tábora.
Hluk mého syna probudil a jeho pláč zase mne s Rolandem. Chtěl abych utekla. Já ho nechtěla opustit. Musela jsem. Vzala jsem syna a utekla.
Otec všechny zabil. Mě chytil i s dítětem. Strašně zuřil.
„Jak si se mohla spustit s někým, kdo zabil tvého bratra?!“
Nedal si nic vysvětlit. Jediné co jsem mohla pro své milované dítě udělat bylo jej odložit. Otec by ho nechal zabít. Předběhla jsem ho a nechala Rodriga zmizet. Vím, že je v bezpečí, ale nevím kde. Už jsem o něm nikdy neslyšela.
Jeho otec byl mrtev a matka zasnoubená. Ano. Otec řekl, že jsem vdova. Měl velký vliv a provdal mne za nejstaršího muže z bohatší šlechty. Vskutku báječná pomsta.
Mé manželství však netrvalo dlouho. Jen dva měsíce. Můj stařičký muž zemřel a já se teprve teď stala vdovou. Opět jsem čekala dítě. Byla to má naděje a útěcha v chmurné době. Narodila se mi dcerka Žofie.
Moje sestra Hortenzie zemřela. Jestli jsem někoho z mé rodiny ctila a obdivovala byla to ona.
Neporodila svému muži ani jedno zdravé dítě. Dvakrát potratila, jedno dítě se narodilo mrtvé a její nejmladší synek byl slabý. Nikdo nepočítal, že by se mohl dožít prvního roku života.
Její manžel byl její smrtí zaskočen. Vypadala zdravě až do posledního dne. Musel se však znovu oženit a mít zdravé dítě. Syna nástupce a dědice.
Otec nabídl synu svého přítele za manželku svou druhou dceru. Byla jsem jí samozřejmě já. Mé dcerce byli tři měsíce a jeho synkovi půl roku. Vdala jsem se brzy a bez zbytečných oslav.
Po celou dobu našeho manželství, které trvalo pět let jsme byli výborní přátelé. Oba jsme ale milovali někoho jiného. On Hortenzii a já Rolanda.
Porodila jsem mu tři děti. Dva syny a dceru. Naše děti si s Žofií velice dobře rozuměli a ani jim nepřišlo, že by to nebyla jejich vlastní sestra. Sestřin syn zesílil a dožil se dospělého věku a bohužel i smrti svého otce. Můj druhý manžel se na lovu zřítil ze skály.
Jeho majetek se spravedlivě rozdělil mezi všechny děti.
Pochopitelně kromě Žofie ta získala část majetku svého otce na věno.
Můj otec měl asi rád svatby, protože mě potřetí vdal. Za otce mého druhého muže. Ten byl povahou podoben mému otci. Občas mi připadalo, že jsem si vzala jeho...

Třetí manželství Aury Žofie Amelie netrvalo dlouho, skončilo po několika týdnech její smrtí. Všechny její děti v životě naštěstí dosáhly většího štěstí než ona. Ze čtyř mužů svého života milovala vždy jen toho prvního.
Prosím o hodnocení či komentář, děkuji :-)
Autor Teris, 03.04.2007
Přečteno 344x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

no, pěkný, místy dost vtipný, zvlášť to, že všichni umíraj...trochu zkáza....napsat to dlouze a rozšířit, dobře by se to četlo...

04.04.2007 18:02:00 | Riwaareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter