Jonáš Hirsch odnaproti

Jonáš Hirsch odnaproti

Jmenoval se Jonáš. Nevím přesně, kolik mu bylo let, asi osm. Vlasy měl sčesané na levou stranu, nosil hnědý vytahaný svetřík a trochu koktal, ale byl hodný a slušně vychovaný. Znal jsem ho od jeho otce – svého přítele Samuela Hirsche, lékaře, jakým jsem byl i já. Jenomže Jonáš se svým otcem, matkou a mladší sestřičkou nebyli podle zákona lidé. Museli nosit žlutou šesticípou hvězdu, aby je Němci dokázali odlišit od ostatních. Byli totiž Židé. Můj otec pocházel z Německa, takže jsem si mohl zažádat o německé občanství. Neudělal jsem to, protože zásadně nesouhlasím s jejich ideologií. Jednoduše nemůžu skousnout, jak se chovají k nevinným lidem.
Hirschovi bydlí v prvním patře stejného činžáku jako já. Proto jsem se o jejich předvolání k transportu dozvěděl první. „Prosím, pomoz mi. Zítra v poledne někam jedeme, jenomže nevím kam, na jak dlouho a… jestli se vůbec vrátíme. Vím, že to, co po tobě chci, je nebezpečné, a můžeš vždycky říct ne. Ale nevíš o někom, u koho bych mohl nechat Jonáše?“ Rozhlédnu se kolem, jestli nás nikdo nesleduje. Chodba však zůstává tichá. „Zítra v osm ráno přijď ke mně. S klukem. Nějak to vyřeším,“ slíbím mu. Potom se beze slova rozejdeme, přesto si povšimnu vděčného pohledu, jenž mi věnuje, než za sebou zabouchne dveře.
Nazítří ráno zaklepe Jonáš. Nemá v ruce žádné zavazadlo, vypadalo by to podezřele. Rychle ho vtáhnu dovnitř a zavřu dveře. Ani ho nepozdravím a už se ptám: „Chlapče, znáš pohádku O sedmi kůzlátkách?“ Zná, pokývne hlavou. „Dobře. Takže, musíš dodržovat všechno, co ti teď řeknu, nebo si pro tebe přijde vlk. Ne, vlci, bude jich víc a ublíží ti. To znamená, že musíš pořádně poslouchat, chápeš?“ Jonáš se zatváří opravdu vystrašeně. Nechci ho děsit, ovšem kdyby nás odhalilo gestapo, utnuli by nám tipec. Vlastně by stačil i ochotný udavač v podobě paní Blažkové žijící nade mnou.
„Ráno se probudíš a já nebudu doma. Snídaně bude ležet na tvém nočním stolku. Ale důležitější je, abys nevstával. Máš zákaz vstát z postele. Pokud vstaneš, uslyší tě… vlci. Taky nemůžeš pouštět vodu. Nechoď ani na záchod. Chovej se tiše, nechám ti tu knihu. Kdybych se nevrátil do západu slunce, vezmeš si z šuplíku peníze a utečeš oknem. Jasné?“ „A… ano, p…pane,“ pípne kluk a je na něm vidět touha se vypařit. Ocitl se na cizím místě, sám, bez rodiny. Jeho situace je tak nepochopitelná a smutná! A on ji zvládá opravdu dobře. Pohladím ho po hlavě. „Ale když to budeš dodržovat, nic se ti nestane,“ dodám. Téhož dne jsem požádal o německé občanství. Proč? No, žádného správného nacistu nikdo nepodezřívá, že má v bytě „podčlověka…“
Dny plynulý a Jonáš se celou dobu choval ukázkově. Vždycky čekal v posteli, přestože byl mnohdy hladový. Nestěžoval si, neptal se, kdy půjde domů. Já ve své roli tak úspěšný nebyl. Nedařilo se mi sehnat nikoho, kdo by hocha ukryl, dokonce jsem se ani nespojil s místním odbojem. Postupem času jsem se smířil s tím, že se mnou Jonáš zůstane do konce. Spojenci vítězili na všech frontách, Sověti byli čím dál tím blíž. Stačilo jen počkat.
Dvacátého osmého dubna. Na ten den do smrti nezapomenu. Po návratu z práce zela Jonášova postel prázdnotou. Stáhlo se mi hrdlo, chtěl jsem zavolat jeho jméno. Projdu všechny místnosti a ejhle! V kuchyni sedí Jonáš, oblečený s rohlíkem v ruce. „Cos to sakra provedl!? Proč nejsi v posteli?! Zapomněls na naši domluvu?!“ soptím. On zachová klid: „By… byli tady ta… takoví pánové. Zvonili a já se na ně po…po…podíval kukátkem. N…nebyli to vlci, tak jsem ote…otevřel.“ „A co tu chtěli?“ „P…ptali se, je…jestli tu neb…nebydlíte. Já řek, že ano.“ Víc nestačí povědět. Přeruší ho rány na dveře.
„Jonáši! Vezmi si ty peníze a zmiz! Dělej, ať už tu nejsi!“ Jonáš přikývne, vezme si z šuplíku dva tisíce protektorátních korun. Pak ladně proskočí otevřeným oknem. Rány mezitím zesílily. To snad není možné, oni ty dveře vyrazí! Vydám se k nim, ale nestihnu to. Dřevěná deska se válí na podlaze mezi mojí obuví a oblečením, které strhla klika z věšáku. V široké díře stojí dva gestapáci, na tváři mají široké kruté úsměvy.
„Dobrý den, pane Heinere! Máme na vás pár otázek…“
Potom mě zajali a odvezli do lágru v Buchenwaldu. Tam čekám na vysvobození doteď, vím, že rudá armáda je blízko. Jonáš je doufám někde v lesích, snad ho nechytli. A co se mě týče, ničeho nelituji. Udělal bych to znova. Přece jsem říkal, že nepřekousnu tu nespravedlnost. Pořád to platí. Jen už nemám jak bojovat…