Ucho

Jeho reputace nebyla nic moc. Brácha mu neposlal peníze, svět na něj zapomněl. Před měsícem prodal jeden obraz. Jeden obraz za život! Je mu pětatřicet, je posedlý malířstvím, vlastně nic jiného neumí. Tady na vesnici žije z milosti rolníků, kteří splývají s krajinou i letním horkem. Nosí slamák jako o ni, rozhalená košile demonstruje jeho svobodu.

Slunečnice ve váze vadly. Včera přijel Pavel, byli opilí, pohádali se o barvách  a v šermířském souboji mu usekl lalůček ucha. Krvácelo to, ale moc to nebolelo, vlastně to byl jen větší šrám, po kterém oba rychle vystřízlivěli. Noc dokončili v místním bordelu, on s ovázanou hlavou s obvazem ze staré košile. Pili až do rána a opilí se potáceli mezi poli v raním slunečním světle, které dokázalo malovat stokrát líp než všichni malíři světa.

Kocovina, rozházené barvy po podlaze, žlutá co se nedaří namíchat. Jen malíř ví, co je to za trápení s paletou v ruce, když hlava chce a prsty nedokážou. Useknuté ucho nebolelo, jen neskutečná žízeň, chuť na absint, ženské a další nikdy nekončící diskuze o barvách, kompozici, o tom jak zachytit a přenést na plátno okamžik nálady horkého léta.

Choch se soustředil se na kytici před sebou. Žlutá, žlutá jako slunce. Naposledy máchl štětcem. Odstoupil od obrazu. Ten okamžik soustředění, kdy nejde nic přidat ani ubrat. „Smutek potrvá navždy,“ povzdechl si.

Psal se rok 1888.