Za branami

KAPITOLA I: DĚJINY, KTERÉ NEBYLY NAŠE
Rok 1943 se v učebnicích dějepisu Říše nazývá „Rok zlomu“. Pro nás, kdo jsme se narodili do stínu Germanie, je to rok, kdy se svět přestal podobat čemukoliv, co bychom mohli nazývat lidským.
Tehdy Wehrmacht prolomil frontu u Kurska, zatlačil Rudou armádu k Volze a po několikaměsíčním obklíčení padl Stalingrad. Sovětský svaz se rozložil zevnitř – hlad, čistky a zrady. Generál Vlasov se stal jménem nového „ruského protektorátu“ a za pět let už žádný SSSR neexistoval.
Spojené státy? Pearl Harbor nebyl koncem, ale začátkem. Po vítězství v Atlantiku se Kriegsmarine probojovala k New Yorku, zatímco Luftwaffe zasypala východní pobřeží ohněm. Washington padl v roce 1948, prezident Truman skončil v exilu v Kanadě. Zbytek států amerického kontinentu se podřídil jeden po druhém – někdo kvůli tankům, jiný kvůli obchodním smlouvám, které v praxi znamenaly kapitulaci.
Británie odolávala nejdéle. Churchillovy řeči ale nevydržely bomby ani blokádu. Londýn byl srovnán se zemí v roce 1952. Zůstaly jen ruiny a pár pamětních desek, které dnes visí v muzeích Třetí říše jako důkaz „marnosti odporu“.
Japonsko? Kapitulovalo poslední. Když se císař vzdal v roce 1961, svět se stal jednobarevnou mapou. Od Severního mysu po Mys Dobré naděje, od Aljašky po Tasmánii – všude vlála černo-bílo-červená vlajka.
Hlavní město světa už dávno není Berlín. Je to Germania – mramorová metropole snů Alberta Speera, roztažená přes původní Berlín jako těžký koberec. Tam dnes sídlí vnuk Vůdce, Adolf Hitler III., muž s tváří připomínající spíš filmovou hvězdu než diktátora, ale s mocí, která by dokázala spálit celý kontinent během jediné noci.
A Plzeň? Ta se stala jedním z největších strojů impéria. Škodovy závody byly přejmenovány na Goebbelsovy a proměněny v srdce válečného průmyslu. Z hal, kde kdysi dělníci vyráběli lokomotivy, dnes vyjíždí tanky, rakety a automatické drony. Šum motorů je hudbou města, pach oleje jeho kadidlem.
Oficiální propaganda tvrdí, že Plzeň je „městem hrdých dělníků Říše“. Pravda je, že tu stojí tisíce baráků pro nuceně nasazené. Lidé z Afriky, Asie, zbytku Evropy. Otroci v montérkách, co nikdy neuvidí výplatu. Jen razítko na kartičce na jídlo.
Na západ od města, v lesích u Nýřan, je zařízení, které se v mapách neobjevuje. Oficiálně „Výzkumný institut biologické bezpečnosti“. Ve skutečnosti? Jen málokdo tuší. A ti, kdo tuší, mlčí.
Do toho všeho se vracím já – mladý důstojník Waffen-SS, pětadvacetiletý, s medailemi z Afriky, kde jsem úspěšně velel jednotce při potlačení povstání v Egyptě. Moje hodnost je příliš vysoká na můj věk, moje uniforma příliš čistá na špínu, kterou jsem viděl. A moje budoucnost? Zdánlivě jasná. Byl jsem převelen do Plzně, do srdce Říše, abych „posílil kázeň a dohlédl na bezpečnost strategických zařízení“.
Jenže to, co najdu u Nýřan, změní všechno. Nejen mou službu, nejen mou kariéru. Ale i to, čemu jsem dosud věřil. Protože za branami institutu není laboratoř. Je tam tábor. A v něm pravda, která by mohla spálit i samotnou Germanii.
A já? Já budu muset volit.
 
KAPITOLA II: PŘÍJEZD DO MĚSTA
Byl sychravý podvečer, když vlak s černými vagóny z Prahy přijížděl do místa určení a zvolna se sunul k plzeňskému hlavnímu nádraží. Z amplionů na perónu zněla vítězná hudba – Wagner, příliš hlasitý a dutý – ale v očích lidí, kteří stáli u zábradlí, nebyla hrdost. Jen únava. Jen podřízenost.
Když jsem vystoupil, uniforma SS mi připadala těžší než obvykle. Černý kabát, lesklé boty, insignie na límci – všechno bylo najednou příliš viditelné. A pohledy? Rychlé, sklopené, přesto vševědoucí. Civilisté se dívali jinam, jen aby se setkání s očima důstojníka vyhnuli.
U perónu čekal otevřený Mercedes s vlaječkami Říše. Řidič v šedé uniformě zasalutoval a otevřel dveře. Nasedl jsem a kolona projela městem. Z oken jsem viděl Plzeň, jakou jsem si nepamatoval. Ne město piva a kostelních věží, ale město továrních komínů a betonových bloků.
Mnichovská třída byla lemovaná transparenty – červené prapory s černým hákovým křížem, hesla o „síle práce“ a „věrnosti Říši“. Na chodnících proudily davy dělníků ze směny. Šedé montérky, prach na tvářích, kroky zpomalené únavou. Občas se mihla skupina vojáků, kulomet na rameni, výraz bez emocí.
Mercedes zabočil k hlavní bráně Goebbelsových závodů. Ocel, beton, světla reflektorů. Strážní věže s kulomety připomínaly spíš pevnost než továrnu. Vůně oleje, kovu a kouře byla všudypřítomná. Věděl jsem, že právě tady se rozhoduje o osudu světa – a zároveň, že bez těchto strojů by se Říše zhroutila během měsíců.
Na nádvoří mě přivítal velitel posádky, Obersturmbannführer Krämer. Muž s tváří, která připomínala vytesaný kámen, a hlasem, v němž nebyl prostor pro otázky. Podal mi ruku, stisk pevný, ale bez špetky tepla.
„Vítejte v Plzni, Standartenführer. Říše si vás cení. Budete naším okem i zbraní. Město je klíčem k budoucnosti.“
Kývl jsem. Ta slova jsem slyšel už mockrát. V Africe, v Germanii, v Norimberku. Vždycky stejný scénář. A přesto – tady zněla jinak. Těžší.
Odvedl mě do kasáren na Borech, kde mi přidělili služební byt a kancelář. Chodby voněly dezinfekcí, stěny byly oblepené rozkazy a mapami. Mladí vojáci zdravili s takřka chorobnou horlivostí. Ale v koutcích očí se skrývalo cosi, co neuměli skrýt – únava, strach, možná i odpor.
Večer jsem vyšel na balkon bytu. Pod sebou jsem viděl město zalité kouřem z továren, věže katedrály na náměstí Adolfa Hitlera, slabě osvětlené hospody, kam už dávno nechodili Češi, jen vojáci a úředníci. Nad tím vším vlála obrovská vlajka Říše, nasvícená reflektory, aby byla viditelná na kilometry daleko.
Plzeň působila jako pevnost. Ale zároveň jako klec. A já tu měl být klíčníkem.
 
KAPITOLA III: MĚSTO OCELE A KOUŘE
První dny v Plzni ubíhaly v rytmu vojenských formalit. Převzetí velení, podpisy, prohlídky posádek, večerní hlášení. Nic, co by vojáka překvapilo. Přesto jsem cítil, že město samo na mě tlačí.
Ráno jsem se prošel po Mnichovské třídě. Oficiálně „inspekce pořádku“, ve skutečnosti zvědavost. Obchody zdobily výlohy plné nacistických symbolů, busty vůdců, knížky o dějinách vítězství. Ale mezi tím, mezi skly a plakáty, stály tváře prodavaček – bezbarvé, bezvýrazné. V očích prázdno. Nikdo se neusmál. Nikdo se nezastavil. Jen strohá poslušnost.
Na náměstí Adolfa Hitlera vlála vlajka Říše větší než samotná věž katedrály. U radnice se konala přehlídka Hitlerjugend. Děti v uniformách zpívaly, bubnovaly a mávaly. Díval jsem se na ně hrdě – přesněji, měl jsem se dívat hrdě – ale koutkem oka jsem zahlédl matky, které stály v davu. Jedna z nich tiskla malou holčičku, která ještě nepatřila k jednotě. V jejích očích byla směs hrdosti a strachu. Jako by se bála, že jí ji vezmou dřív, než dospěje.
Moje skutečná mise začala třetí den. Krämer mě zavedl k hlavní bráně Goebbelsových závodů.
„Tady je srdce Říše,“ pronesl, když jsme stáli na ochozu administrativní budovy. Přede mnou se rozprostíral nekonečný komplex hal, komínů a kolejí. Hlasy tisíců dělníků se mísily s rachotem lisů, jiskry padaly jako déšť. Vůně oleje a spáleného kovu byla tak silná, že štípala v nose.
„Vaším úkolem je dohled. Ne výroba – to zajišťují technici. Ale kázeň. Loajalita. Bezpečnost.“
Viděl jsem stráže, jak bičují kolonu unavených pracovníků, kteří klopýtali do jedné z hal. Většina měla tmavou pleť – afričtí zajatci. Někteří byli sotva dospělí. Připomínali spíš stíny než lidi.
„Výkon je vysoký,“ pokračoval Krämer, „ale vždycky se najde někdo, kdo zkouší sabotovat. Přerušený kabel, zadrhnutý lis. Každý takový čin je útok na samotného Vůdce. A vy jste tu od toho, abyste tomu zabránil.“
Mlčel jsem. Věděl jsem, že se ode mě čeká přísaha loajality, snad i pár vzletných slov. Ale zůstal jsem stát, oči upřené na zástupy lidí mizících v hale, jako by se nechali spolknout železným hrdlem.
Večer jsem se procházel městem sám. V hospodách pili jen vojáci, civilisté se stáhli do tmavých bytů. Nad Radbuzou se odrážel kouř z továren, řeka byla kalná a pomalá. Kolem Himmlerovy třídy chodili lidé rychlými kroky, hlavy skloněné. Jako by se báli, že i ticho může být nebezpečné.
Zastavil jsem se u pomníku amerických vojáků z první velké války. Dnes byl přetvořený – místo hvězd a pruhů se na něm skvěl černý orel Říše. Pod ním nápis: „Památka na poražené, kteří se odvážili vzdorovat.“
Vrátil jsem se do kasáren s těžkým pocitem. Všechno tu bylo správné, dokonalé, organizované. A přesto jsem měl dojem, že pod hladkým povrchem cosi duní. Jako podzemní voda, která čeká, až protrhne zem.

 
KAPITOLA IV: STÍN ZA MĚSTEM
Úkoly přibývaly. Kontroly směn, inspekce hlídek, večerní porady s vedením závodů. Přes den jsem se pohyboval mezi halami, vdechoval kovový prach a poslouchal dunění strojů, které by dokázalo přehlušit vlastní myšlenky.
Jednoho rána mě Krämer pozval do své kanceláře. Na stole měl rozložené mapy okolí Plzně. Ukazoval na železniční tratě, na sklady, na překladiště. A pak prstem zakroužil kolem malé tečky na západ od města.
„Nýřany,“ pronesl prostě. „Tam sídlí zvláštní zařízení. Oficiálně institut biologické bezpečnosti. Přísně tajné. O jeho existenci nesmíte s nikým mluvit. Ani s důstojníky vaší hodnosti. Rozumíte?“
„Ano,“ odpověděl jsem, i když moje zvědavost se tím jen zažehla.
„Vaším úkolem nebude institut vyšetřovat. Jen dohlédnout, aby transporty do areálu probíhaly v pořádku. Žádné prodlevy, žádné poruchy. A hlavně – žádné otázky. Je to projekt říšského významu.“
Slovo „transporty“ ve mně zarezonovalo. Věděl jsem, co znamená přesun jednotek, materiálu, zásob. Ale tady šlo o něco jiného. Na mapě byly nakreslené tři tratě, které vedly přímo k branám institutu. Příliš masivní na pouhý výzkum.
O pár dní později jsem měl možnost vidět první konvoj. Stál jsem u vlečky, kde vagóny přistavovali k továrním rampám. Dělníci nosili bedny se součástkami, zatímco vedle čekalo několik uzavřených vagonů. Žádné označení, žádné seznamy. Jen úzké průduchy na střeše.
„To jede taky do Nýřan?“ zeptal jsem se jednoho z důstojníků, který stál po mém boku.
Na okamžik ztuhl. Pak se usmál – studeně, povinně. „To nejsou věci, na které byste měl ztrácet čas, Standartenführer. Naším úkolem je výroba. Ostatní nechte těm, kdo vědí víc.“
Ale v jeho očích jsem zahlédl něco, co se nehodilo k nacvičené odpovědi. Záblesk nejistoty. Možná strachu.
Večer jsem se vrátil do svého bytu. Z balkonu jsem sledoval kouř nad městem, světla továren, rachot motorů. Ale v hlavě mi znělo jediné slovo: transporty.
Kam a proč?
Nikdo se neptal. Nikdo se nesměl ptát. A právě to mlčení bylo hlasitější než všechny stroje v Plzni.

KAPITOLA V: DOKUMENTY, KTERÉ NEEXISTUJÍ
Byl jsem zvyklý na armádní přesnost. Každý konvoj, každá bedna měla svůj kód, razítko, podpis. Ale v Plzni se objevovaly transporty, které jako by se zapisovaly do neviditelného registru. Vagóny přijely, vagóny odjely – a v papírech zůstalo prázdné místo.
Jednoho dne mi na stůl položili složku s razítkem „Streng geheim“. Na první pohled standardní zpráva o zabezpečení Goebbelsových závodů. Ale mezi listy byla vložená kartička – seznam čísel vagónů. U většiny stálo místo určení: „Nýřany.“ U několika však poznámka chyběla. Prostě jen čísla, nic víc.
Když jsem se na to zeptal poručíka, který mi složku přinesl, zatvářil se, jako bych mu dal facku.
„Standartenführer,“ zasyčel, „takové otázky se nepokládají. Jestli chcete zůstat v pořádku, radím vám spálit tu stránku.“
Neudělal jsem to. Kartičku jsem schoval mezi vlastní poznámky. A od té chvíle jsem si začal všímat víc.
Na jedné z nočních inspekcí jsem se zastavil u rampy, kde právě nakládali vagóny. Slyšel jsem zvuky – tlumené, nepravidelné. Nebyl to kov, nebyly to bedny. Byly to hlasy. Krátké výkřiky, které někdo okamžitě umlčel.
Strážní si všimli, že poslouchám. Jeden z nich popošel blíž a zaklapl dvířka vagónu tak prudce, že jsem sebou trhl.
„Vědecký materiál,“ pronesl bezbarvě. „Citlivý. Nedoporučuji se přibližovat.“
Slovo „materiál“ mě udeřilo víc než rána.
Další stopy přicházely nenápadně. Mladý technik, který se mnou mluvil při kontrole strojů, zmizel. Druhý den jeho jméno zmizelo i z výplatní listiny. Jako by nikdy neexistoval. Když jsem se zeptal jeho kolegů, tvářili se nechápavě. „Kdo? My tu nikoho takového neměli.“
A přesto jsem si byl jistý, že včera stál vedle mě, ruce umazané od oleje, oči unavené.
Noc, co noc jsem usínal s otázkou, která se mi zarývala do spánků: co je v Nýřanech?
Propaganda tvrdila, že Říše nemá žádné nepřátele. Že svět je sjednocený, že odpor neexistuje. Ale pokud je to pravda – proč stále rostou nové ploty, proč je potřeba tolik stráží, tolik tajných transportů?
Město bylo plné kouře, ale nejhustější mlha se zvedala tam, kde oficiálně nic nebylo. Za Plzní, směrem k Nýřanům.

KAPITOLA VI: NEPOVOLENÁ OTÁZKA
Trvalo mi několik nocí, než jsem se odhodlal. Každý nový konvoj do Nýřan, každý papír bez podpisu mě tlačil k rozhodnutí. Nakonec jsem sepsal žádost. Stručnou, formální, s odkazem na § 7 rozkazu o bezpečnostním dohledu nad strategickými podniky.
„Zařízení v Nýřanech,“ napsal jsem, „spadá do oblasti působnosti Goebbelsových závodů. Vzhledem k opakovaným nesrovnalostem v transportních protokolech navrhuji provést inspekci. Žádám o povolení.“
Neposlal jsem ji obyčejnou poštou. Předal jsem ji přímo šifrovacímu oddělení velitelství. Byl jsem si jistý, že to bude bráno vážně.
Odpověď nepřišla.
Místo toho, tři dny poté, zaklepali na dveře mého bytu dva muži v dlouhých kabátech. Černé klobouky, studené pohledy, hlasy bez barvy. Představovat se nemuseli – ten způsob, jakým stáli, jakým se dívali, mohl patřit jen Gestapu.
„Standartenführer,“ začal jeden z nich, „dostali jsme zprávu, že jste žádal o přístup do Nýřan.“
„Ano,“ odpověděl jsem. „Spadají pod závody. Je mou povinností prověřit—“
„Vaší povinností,“ přerušil mě druhý, „je dohlížet na výrobu a kázeň v Plzni. Ne plést se do projektů, které přesahují vaše oprávnění.“
„Ale jestliže jde o transporty z továren—“
„Transporty,“ zasyčel první, „nejsou vaše starost. V Nýřanech probíhá práce nejvyššího významu pro Říši. A je přísně zakázáno, aby se kdokoli, dokonce i důstojník vaší hodnosti, o to zajímal.“
Slova dopadala jako kladiva. Nebyla to debata. Bylo to varování.
„Věřím, že rozumíte,“ dodal druhý muž. „Pokud by se vaše zvědavost opakovala, mohlo by to být vyhodnoceno jako nedostatek loajality. A vy přece nechcete, aby vaše skvělá kariéra skončila, že ne?“
Nečekali na odpověď. Jen se otočili a odešli. Dveře za nimi zaklaply tišeji, než by se slušelo.
Zůstal jsem stát u stolu, žádost roztržená na dvě poloviny. Věděl jsem, že od této chvíle mě budou sledovat. Každý krok, každý pohled, každou větu.
Ale místo, aby mě to odradilo, cítil jsem, jak se podezření mění v jistotu.
V Nýřanech se děje něco, co nesmí spatřit světlo. A právě proto to musím zjistit.

KAPITOLA VII: HLASY Z PODZEMÍ
Byla to noc jako všechny ostatní – kouř nad městem, tlumený hluk továren, hlídky pochodující ulicemi. Seděl jsem ve své kanceláři, když světla na chodbě zablikala. Myslel jsem, že je to porucha, ale pak se ozvalo tiché zaklepání. Ne vojenské, ne úřední. Spíš… váhavé.
Otevřel jsem. Za dveřmi stála mladá žena, civilní kabát, šátek přes vlasy. Oči pevné, ale plné strachu.
„Standartenführer?“ zašeptala.
„Kdo jste?“
„Nemám jméno, které byste mohl použít. Ale slyšeli jsme o vaší žádosti. O Nýřanech.“
Na okamžik se mi stáhlo hrdlo. Jenže než jsem stačil zareagovat, pokračovala:
„My tušíme, co tam je. Ne všechno, ale dost. A víme, že se ptáte. To nás zajímá.“
Rozhlédla se po chodbě, pak vstoupila dovnitř. Zavřel jsem za ní dveře. V místnosti bylo najednou dusno.
„Odboj,“ vydechl jsem.
„Nazvěte nás, jak chcete. Jsme ti, kdo přežívají mezi řádky. A vy… vy jste jediný důstojník, který měl odvahu položit otázku. Gestapo vás bude sledovat. Ale my vás můžeme varovat. A pomoci vám zjistit pravdu.“
Nedůvěra se ve mně prala se zvědavostí. Věděl jsem, že jestli je to past, skončím na dvoře s kulkou v zátylku. Ale zároveň – to, co říkala, bylo přesně to, co jsem chtěl slyšet.
„Proč bych vám měl věřit?“ zeptal jsem se.
Usmála se. Smutně. „Protože jinak se pravdu nikdy nedozvíte. A vy ji chcete. Vidím to na vás. Jenom někdo, kdo už nevěří lžím Říše, napíše takovou žádost.“
Podala mi malý balíček. Uvnitř byl útržek papíru – seznam čísel vagónů. A vedle nich data, která se shodovala s těmi, jež jsem měl já. Ale na jejich papíru bylo ještě něco navíc – jména. Ne německá, ne dělnická. Jména obyčejných lidí.
„Tohle,“ řekla tiše, „nejsou součástky. Jsou to lidé.“
Odešla stejně rychle, jako přišla. Dveře zaklaply a já zůstal stát nad papírem, který byl těžší než jakýkoliv rozkaz.
A poprvé jsem si uvědomil, že z cesty, na kterou jsem vstoupil, už není návratu.
 
KAPITOLA VIII: KREV NA RUKOU
Noc byla chladná a tichá, jen vzdálené dunění strojů z továren připomínalo, že město nikdy nespí. Vydal jsem se do administrativní budovy závodů, klíče jsem měl – moje hodnost mi otevírala dveře. Ale tentokrát jsem šel jinam než obvykle. Do druhého patra, do kanceláře, kde sídlilo oddělení přepravy.
Dveře povolily po krátkém tlaku. Uvnitř tma, vůně prachu a inkoustu. Opatrně jsem rozsvítil malou kapesní svítilnu.
Na stole ležely složky. Čísla, seznamy, data. A mezi nimi i to, co jsem hledal – transportní záznamy. Nebyly určené pro oči důstojníků SS, ale teď jsem je měl před sebou. Čísla vagónů, přesná data. A vedle slovo: Nýřany.
V některých kolonkách však nebyly uvedeny bedny ani součástky. Jen nic neříkající zkratka: Sondergut. Zvláštní zboží.
Zadržel jsem dech. Věděl jsem, že to není náhoda.
Najednou za mnou zapraskala podlaha. Otočil jsem se – a ve dveřích stál Hauptsturmführer Weber.
„Standartenführer?“ jeho hlas zněl zmateně, ale rychle nabíral ostrost. „Co tady děláte?“
Snažil jsem se o klid. „Kontrola. Dostali jsme hlášení o—“
„Nebuďte směšný,“ přerušil mě. „Tyhle záznamy nemáte vidět. Vím, že jste posílal žádost. Varovali vás, ne? A vy stejně—“
Weber sáhl k pistoli. Instinkt byl rychlejší. Vrhl jsem se na něj, srazil ho ke stolu. Pistole spadla na zem. Bojovali jsme, těla narážela do židlí, papíry se sypaly na podlahu. Jeho ruce svíraly můj kabát, moje sevřely jeho krk.
Neplánoval jsem to. Ale stisk se utahoval, jeho dech se zlomil v chrčení. Oči mu vyvalily zoufalý odpor – a pak prázdno.
Zůstal jsem stát nad jeho tělem, ruce se mi třásly. V místnosti bylo slyšet jen můj dech.
Rychle jsem jednal. Zbraň jsem zastrčil zpět do pouzdra na jeho opasku, stopy zápasu zahladil, tělo uložil do křesla, jako by usnul. Papíry jsem složil a vzal si jen ty, které dokazovaly transporty Sondergut. Zbytek jsem nechal.
Když jsem odcházel, cítil jsem, že jsem překročil hranici, za kterou už není návrat. Už to nebylo jen podezření, jen otázky. Teď jsem byl spoluviníkem.
A v kapse jsem nesl důkaz, který by mohl spálit celou Říši.
 
KAPITOLA IX: PAPÍRY, KTERÉ PÁLÍ
Seděl jsem ve svém bytě, světla zhasnutá, jen stolní lampa vrhala kužel světla na stůl. Přede mnou ležely složky, které jsem vynesl z kanceláře.
Znovu a znovu jsem četl stejná slova: čísla vagónů, data, razítka. A pokaždé vedle nich stejná zkratka – Sondergut. Zvláštní zboží. Bez vysvětlení. Bez popisu. Jen to jedno slovo, opakované jako kletba.
Podle seznamů odjížděly transporty několikrát týdně. Po desítkách vagónů. Nikdy žádný návrat. Nikdy žádný výstup. Jen jednosměrná cesta do Nýřan.
V duchu jsem si vybavil zvuky, které jsem slyšel u rampy. Ty tlumené hlasy, údery, zoufalé výkřiky, které někdo okamžitě umlčel. Už jsem věděl, že to nebyl omyl.
Nalil jsem si panák kořalky. Ruka se mi třásla. Ne ze strachu z Gestapa – ten jsem měl od chvíle, kdy u mě stáli. Ale z vědomí, že vím něco, co se nesmí vědět. Že v kapse nosím pravdu, která zabíjí.
Vzpomněl jsem si na dívku z odboje. Mohla by mi pomoct. Mohla by mít další důkazy. Ale byla to past? Nebo jen zoufalý pokus chytit se kohokoli, kdo má uniformu a odvahu?
Nemohl jsem jim to dát. Ne teď. Ty papíry jsem ukryl za falešnou stěnu ve skříni. Jediný kousek prostoru, o němž jsem věděl, že ho nikdo nezná.
A pak jsem si lehl, ale spánek nepřišel. V hlavě se mi mísily obrazy. Weber, jak lapá po dechu. Vagóny mizící v noci. Zkratka Sondergut. A nad tím vším otázka, která mě pálila víc než alkohol:
Co když to není jen jeden tábor? Co když je to po celé Říši?
 
KAPITOLA X: STOPY V NOCI
Noc byla těžká, měsíc skrytý za mraky. Město utichlo, jen z továren na okraji se stále ozýval rachot lisů. Podle záznamů měl právě dnes odjet další transport. Čísla vagónů jsem znal, čas také.
Stál jsem na nádraží vedle Goebbelsových závodů, schovaný ve stínu skladiště. Hlídky chodily pravidelně, ale nikdy se nezastavovaly dlouho. Měl jsem uniformu pod kabátem, pistoli u pasu, ale věděl jsem, že pokud mě chytí, nepomůže mi ani hodnost.
Před půlnocí dorazil vlak. Šest nákladních vagónů, všechny uzavřené, bez označení. Jen malé průduchy na střeše, z nichž unikal bílý dech. Ne pára – dech živých bytostí.
Stál jsem bez hnutí, když je připojovali k lokomotivě. Slyšel jsem zvuky – nářek, tlumené rány, šepot, který se zvedal a klesal, jakoby celý vlak dýchal.
Pak vyrazil. Pomalu, s kovovým kvílením kol, směřoval na západ.
Sledoval jsem ho pěšky, nejdřív podél trati, pak jsem nasedl na motocykl, který jsem ukryl za náspem. Silnice byla prázdná, jen občas projelo vojenské auto. Držel jsem se v odstupu, světla zakrytá.
Cesta netrvala dlouho. V dálce se objevil plot, vysoký a zdvojený, zakončený ostnatým drátem. Za ním stály strážní věže se světlomety, které se líně otáčely po okolí. A uprostřed lesa – brána. Masivní, železná, s černým orlem Říše.
Vlak zastavil přímo před ní. Hlídky otevřely bránu, světla oslepila okolí. Vagóny vjely dovnitř jeden po druhém.
Na okamžik, než se brána zavřela, jsem zahlédl vnitřek. Ne laboratoř. Ne institut. Jen vysoké komíny, z nichž stoupal kouř. Těžký, mastný, který se mísil s noční mlhou.
Zatajil jsem dech. Cítil jsem pach. Byl to pach spáleného masa.
Rychle jsem se stáhl zpět do tmy, srdce mi bušilo. Už nebylo pochyb. Vědecký institut byla lež.
Za branami Nýřan bylo něco mnohem horšího.
 
KAPITOLA XI: OTÁZKY BEZ ODPOVĚDÍ
Ráno zaklepali na dveře. Tentokrát ne dva, ale tři muži v kabátech. Gestapo. Poznal jsem je ještě dřív, než promluvili.
„Standartenführer,“ začal nejstarší z nich, „váš kolega Hauptsturmführer Weber je mrtvý. Prý jste s ním mluvil naposledy vy.“
Polkl jsem. „Weber? Ne. Snad… v kancelářích předvčírem. Při kontrole přepravy.“
„Ano. Tam byl nalezen – mrtvý.“ Muž se naklonil blíž. „Říkají, že jste se zajímal o dokumenty. Že jste kladl otázky.“
„Jsem zde, abych dohlížel na kázeň,“ odpověděl jsem pevně. „Je mou povinností znát pohyb materiálu. Weber byl… nedbalý. Ale o jeho smrti nic nevím.“
Dlouhé ticho. Jen škrtnutí zapalovače, cigareta rozžehla šedý dým. „Budeme se ptát dál,“ řekl ten nejstarší. „A jestli se ukáže, že víte víc, než říkáte… Říše je trpělivá, ale ne nekonečně.“
Odešli. Nechali za sebou pach kouře a hutný tlak v místnosti. Věděl jsem, že tohle je jen začátek.
Večer jsem se vydal k řece. Potřeboval jsem klid, aspoň na chvíli. Radbuza tekla pomalu, kalná od průmyslového odpadu, břehy zarostlé plevelem. Město hučelo v dálce, ale tady panovalo zvláštní ticho.
A tam, na cestě u vody, stála ona. Dívka v kabátě, šátek přes vlasy, oči bdělé.
„Sledovali vás?“ zeptala se bez pozdravu.
„Nevím,“ odpověděl jsem. „Gestapo zjišťuje, jak zemřel Weber.“
„A najde vás, jestli se nebudete držet s námi.“ Udělala krok blíž. „My víme, co jste viděl. Kouř nad Nýřany. Transporty. Už není cesty zpět. Ale pokud zůstanete sám, zlomí vás. Jestli chcete, aby pravda vyšla najevo, musíte s námi spolupracovat.“
Mlčel jsem. Vítr rozechvěl hladinu řeky, odraz města se rozpadl do tisíce střípků.
„Máte důkazy?“ zašeptala.
Nedokázal jsem odpovědět. Ale věděla. Poznala to v mém pohledu.
„Pak je na čase, abyste se rozhodl,“ řekla. A zmizela ve tmě stejně náhle, jako se objevila.
Zůstal jsem stát u řeky, srdce mi bušilo. Na jedné straně Gestapo. Na druhé odboj. A já uprostřed, s papíry, které mohly změnit svět – nebo mě poslat rovnou do jámy za Nýřany.

KAPITOLA XII: SMYČKA
Další dny byly jako život v pasti. V kasárnách jsem cítil pohledy za zády. Vojáci zdravili příliš horlivě, jako by chtěli zakrýt, že mají příkaz sledovat každý můj krok. V kanceláři jsem občas našel složky jinak seřazené, než jsem je zanechal. Jako by mi někdo chtěl dát najevo: Byli jsme tu.
Na večerní poradě Krämer dlouze mluvil o „nutnosti bezchybné disciplíny“. Každé jeho slovo bylo zaměřeno na mě, i když neřekl mé jméno. „Jakýkoli náznak neuposlechnutí, zvědavosti nebo zbytečných dotazů,“ pronesl, „je sabotáž Říše.“
Měl jsem chuť se zvednout a vykřiknout, že víme všichni, že Nýřany nejsou žádný institut. Ale zůstal jsem sedět. Mlčení bylo jedinou zbraní, která mi ještě zbyla.
V noci jsem zaslechl kroky před bytem. Dva muži, mluvili tlumeně. Ne klepání, ne razie – jen stání. Hlídka? Nebo stín, který má připomenout, že smrt je blízko?
Začal jsem skrývat dokumenty ještě pečlivěji. Kartičky a seznamy jsem rozložil do několika obálek a ukryl je na různá místa – část za cihlu v kasárenském sklepě, část do podšívky kabátu, část do staré knihy na polici. Už jsem nevěřil ani své skříni.
Gestapo mě znovu vyslýchalo. Tentokrát ne doma, ale přímo v jejich kanceláři na Himmlerově třídě. Holé stěny, ostré světlo, otázky kladené klidným hlasem, až z toho mrazilo víc než z křiku. „Kdy jste Webera viděl naposledy? Proč se zajímáte o transporty? Znáte někoho mimo posádku?“
Odpovídal jsem klidně, stroze. Ale vnitřně jsem cítil, že hledají trhlinu. A když ji najdou, zatáhnou.
Když mě pustili, prošel jsem městem jako v cizím světě. Ulice byly stejné, vlajky vlály, dělníci mířili do závodů. Ale já už nevnímal barvy ani tváře – jen síť, která se kolem mě stahuje.
Večer jsem se díval z balkonu na kouř stoupající nad Plzní. Každý oblak mi připomínal, že čas se krátí. Že dřív, než udělám krok, mě smyčka utáhne.
A já věděl, že jestli chci přežít – a hlavně, jestli má pravda přežít – musím jednat dřív než oni.

KAPITOLA XIII: SPOJENCI VE STÍNU
Sešli jsme se v noci. Nebyla to náhoda – odboj si vybíral místa, kde kouř továren zakryl i šepot. Tentokrát starý pivovarský sklep, dávno opuštěný, vlhký a páchlý zatuchlinou.
Bylo jich pět. Dívka, kterou jsem znal, a čtyři muži. Vypadali obyčejně – jeden mohl být dělník, druhý učitel, třetí starý voják. Ale oči měli stejné. Oči těch, kteří se nebojí už proto, že strach dávno překročili.
„Řekněte, co víte,“ vyzvala mě.
Podíval jsem se na ně. Věděl jsem, že každé slovo může být zrada – jestli jsou to provokatéři, skončím v cele dřív, než skončí den. Ale přesto jsem mluvil.
„Viděl jsem transporty. Vím, že končí v Nýřanech. A vím, že tam nejsou laboratoře. Jsou tam komíny. Kouř. Pach… který znám.“ Hlas se mi na chvíli zlomil. „Ale nemám důkaz. Jen dokumenty o vagónech označených Sondergut.“
Nikdo nepromluvil. Jen to slovo viselo mezi námi jako kámen.
Pak vystoupil vpřed starší muž. „To málo stačí. Protože my víme víc. Lidé mizí. Nejen cizinci, i Češi, dokonce Němci, kteří se provinili. Nikdo se nevrací. Ale potřebujeme důkaz. Něco, co nemohou popřít ani oni.“
„Kde ho najdu?“ zeptal jsem se.
Dívka přikročila blíž. „V administrativní budově závodů. Druhé patro, archiv přepravy. V místnosti, která se tváří jako spisovna pro účetnictví. Ale ve skutečnosti tam schovávají pravé seznamy – jména, data, transporty. Jestli je získáte, budeme mít víc než stíny.“
Zatajil jsem dech. Tak blízko. A přitom tak nebezpečné.
„Proč mi to říkáte?“
„Protože jste už překročil čáru,“ odpověděla tiše. „Jste jeden z mála, kdo může vejít do té kanceláře, aniž by to vzbudilo podezření. My bychom se tam nedostali.“
Chvíli bylo ticho. Pak jsem přikývl. „Dobře. Zkusím to.“
V očích všech se zablesklo cosi mezi úlevou a obavami. Věděli, co to znamená. A já taky.
Když jsem odcházel ze sklepa, cítil jsem, že jsem právě vstoupil do světa, z něhož není návratu. Světa, kde se každá otázka platí krví.
 
KAPITOLA XIV: ARCHIV PRAVDY
Šel jsem pěšky. Ne proto, že bych musel, ale proto, že cesta je někdy těžší než cíl. Kabát jsem měl zapnutý ke krku, čepici staženou do čela. Město bylo ponořené do noci, ale každé jeho zákoutí šeptalo o věcech, které se nedaly přehlížet.
Když jsem dorazil k sadům maršála Rommela, zastavil jsem se. Tam, kde kdysi stála synagoga, zůstal jen ohořelý skelet. Černé stěny bez střechy, okenní oblouky obrácené k nebi jako ruce prosebníků. Nikdy ji neopravili, nikdy nesrovnali se zemí. Nechali ji stát. Memento. Podlaží Židů, jak tomu říkali v novinách – připomínka, co čeká každého, kdo se postaví Říši.
Zastavil jsem se jen na okamžik. Ale ten obraz jsem si nesl dál, až k bráně závodů.
Stráže mě pustily dovnitř bez řečí – důstojník SS měl dveře vždy otevřené. Nevěděli, že tentokrát mířím jinam. Do archivu.
Budova byla tichá. Kroky na schodech zněly příliš hlasitě, jako by každá ozvěna mohla přivolat hlídku. Druhé patro, chodba, dveře se štítkem „Účetnictví – interní“. Na první pohled bezvýznamná kancelář. Na druhý – přesně to místo, které mi odboj označil.
Zámek povolil po chvíli. Uvnitř řady kovových skříní, prach a pach starého papíru. Rozsvítil jsem malou baterku a začal prohledávat šanony.
Nejdřív běžné věci: seznamy výplat, tabulky výroby. Ale pak… složky s černým pruhem. Bez oficiálních razítek. A uvnitř seznamy. Jména, stovky jmen. Češi, Poláci, Francouzi, Rusové, dokonce i Němci. U každého datum, číslo transportu, místo určení.
Nýřany. Ale nejen Nýřany.
Sušice. Lety. Kynšperk. Všude tam vedly tratě, všude tam končily vlaky označené Sondergut.
Žádná laboratoř. Žádný výzkum. Jen systematický seznam smrti.
Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo. Papíry se mi třásly v rukou. Bylo to horší, než jsem čekal. Ne šepot, ne domněnky. Černé na bílém. Pravda, kterou by nikdo neměl vidět.
Rychle jsem vytrhl několik listů a zastrčil je pod kabát. Ne moc, aby chybějící dokumenty neupoutaly pozornost. Jen tolik, aby se nedaly popřít.
Když jsem zavíral složku, zaslechl jsem kroky na chodbě. Zhasl jsem baterku, přitiskl se ke zdi. Klíč zarachotil v zámku dveří na konci chodby. Hlídka? Úředník? Netušil jsem.
Stál jsem v temnotě, dech mě pálil v plicích. Trvalo celou věčnost, než kroky zmizely.
Teprve pak jsem vyšel ven. Noc byla pořád stejná – kouř, vlajky, stráže. Ale já už věděl, že nic není jako dřív.
Měl jsem důkaz. A s ním i rozsudek smrti – pro sebe, pro všechny, kdo se mnou půjdou.

KAPITOLA XV: DŮKAZ
Schůzka se konala v opuštěném domku na okraji města. Místo, které vypadalo, jako by ho už dávno pohltila tráva a rez. Ale uvnitř svítila svíčka a čekali oni.
Dívka byla uprostřed. Vedle ní tři muži, tváře napjaté, oči upřené na mě. Měl jsem pocit, že kdybych vytáhl z kapsy pistoli, skočili by po mně bez váhání.
Položil jsem na stůl složené listy. „Tohle jsem našel v archivu. Jména. Data. Transporty. Nejen Nýřany.“
Rozložili papíry. Tiše četli. Svíčka plápolala, stíny tančily po zdech. Nikdo dlouho nemluvil.
Pak promluvil starší muž, ten s unavenýma očima. „Je to horší, než jsme doufali. Mysleli jsme, že jde jen o Nýřany. Ale tohle… to je síť. Sušice, Lety, Kynšperk… a to jsou jen západní Čechy.“
„Kolik takových míst je v Říši?“ zeptal jsem se.
Dívka se na mě podívala. V jejím pohledu nebylo překvapení, jen smutek. „Stovky. Možná tisíce. Každý region má svůj ‚výzkumný institut‘. Všechno je propojené. To, co jste našel, je jen zlomek. Ale je to první papír, první skutečný důkaz, který se nedá zamlčet.“
„A co s tím chcete dělat?“
„Zveřejnit. Rozšířit. Ukázat lidem, co se skrývá za slovy Sondergut.“
Věděl jsem, že je to téměř nemožné. Propaganda Říše byla mocnější než jakýkoli hlas odporu. Ale zároveň jsem cítil, že právě tohle je důvod, proč jsem tu.
Dívka sevřela mé předloktí. „Teď jste jeden z nás. Jestli chcete odejít, udělejte to dnes. Zítra už nebude cesty zpět.“
Podíval jsem se na papíry. Na jména lidí, kteří už nikdy neuvidí den. A věděl jsem, že zítřek už dávno přišel.

KAPITOLA XVI: OČI OTEVŘENÉ
Dlouho jsem váhal. Papíry, svědectví odboje – všechno to bylo strašné, ale v mé mysli pořád hlodal hlas vychování. Říše je dokonalá. Říše nelže. Jestli jsou tábory, pak jsou jen k práci, k převýchově. Tak nám to vtloukali od dětství. Tak to stálo v každé učebnici, v každém projevu.
A přesto ten pach, který jsem cítil u brány, mi nedal spát.
Rozhodl jsem se. Musím to vidět sám.
Vyrazil jsem o půlnoci, motocykl tiše drnčel lesní cestou. Zastavil jsem kus od areálu, v houštinách. Odtud pěšky. Plot se zvedal vysoko, zdvojený, ostnatý drát se leskl ve světle světlometů. Věže s kulomety líně sledovaly tmu.
Našel jsem starý příkop, zarostlý křovím, kudy jsem se přiblížil blíž. Přitiskl jsem se k zemi a čekal, až reflektor sjede jinam. Pak jsem se protáhl k prvnímu plotu. Kleště do drátu – cvaknutí, dost na to, abych vytvořil otvor. Protáhl jsem se.
Uvnitř jsem uslyšel zvuky. Ne stroje. Hlasy. Výkřiky. Nářek. A pak rachot vagónů, které právě přijely.
Vylezl jsem po svahu a poprvé zahlédl areál. Byly tam baráky – dlouhé, dřevěné, přeplněné lidmi, kteří stáli namačkaní, obklopení strážemi s psy. A dál – komíny, z nichž stoupal hustý, mastný kouř.
Zatajil jsem dech. Už nebylo úniku před tím obrazem.
Najednou za mnou zapraskala větev. Otočil jsem se – strážný. Zahlédl mě, sáhl po pistoli. Instinkt byl rychlejší – vystřelil jsem první. Rána se rozleh¬la nocí, světla se rozsvítila, psi začali štěkat.
Běžel jsem. Kulky hvízdaly kolem mě, světlo světlometů mě nahánělo jako zvěř. Přeskočil jsem příkop, protáhl se zpět otvorem v drátu. Jedna kulka škrábla zem kousek od mé ruky, ale nezranila mě. Motocykl čekal, motor zaburácel. V mžiku jsem mizel zpět směrem k Plzni, srdce mi bušilo, plíce pálily.
Teprve daleko od areálu jsem zastavil.
A padl na kolena. Protože už nebylo kam utéct před tím, co jsem viděl.
Říše, kterou jsem měl za domov, se ukázala jako stroj na smrt. A já, syn její hrdosti, jsem byl svědkem pravdy, kterou se snažila pohřbít pod kouřem.

KAPITOLA XVII: DVOJÍ TVÁŘ
Ráno mě probudilo bušení na dveře. Tentokrát ne tiché zaklepání, ale rázný úder pažby. Otevřel jsem – dva muži z Gestapa, tváře chladné, oči bdělé.
„Standartenführer,“ začal jeden z nich, „kam jste se včera v noci ztratil?“
Polkl jsem. „Byl jsem na obchůzce závodů. Neohlášená kontrola. Výroba běží i v noci, musel jsem prověřit hlídky.“
„Zvláštní,“ řekl druhý. „Vaše jméno se neobjevilo v hlášení. Ani jedna stráž o vás neví.“
Snažil jsem se udržet klid. „Možná chyba. Hlídky někdy zapisují nedbale.“
Dlouhé ticho. Jen jejich pohledy, které se do mě zabodávaly jako nože. Nakonec první kývl. „Buďte opatrný, Standartenführer. V Říši není prostor pro chyby ani pro samostatné akce. Všechno má své místo. A každý taky. Tohle je poslední varování“
Odešli, ale věděl jsem, že to není konec.
---
Večer jsem se znovu setkal s odbojem. Tentokrát v opuštěném sklepě domu téměř v centru města. Plamen svíčky osvětloval tváře, které na mě hleděly s očekáváním.
„Viděl jste?“ zeptala se dívka.
Zavřel jsem oči. Před nimi znovu kouř, výkřiky, baráky plné těl. Otevřel jsem je a přikývl. „Ano. Není to institut. Je to… stroj smrt. Na vlastní oči jsem viděl, co se tam děje.“
Ticho. Jen kapky vody stékající ze stropu.
„A teď?“ zeptal se starší muž. „Co uděláte teď, Standartenführer?“
Podíval jsem se na ně. „Jestli má ta pravda přežít, musíme ji dostat ven. Všichni musí vědět, co se skrývá za kouřem. Já mám přístup. Vy máte cesty. Spolu to dokážeme.“
Dívka se pousmála. Ne radostně, spíš smutně, jako někdo, kdo ví, co nás čeká. „Pak jste jeden z nás.“
A já věděl, že slova, která jsem právě vyslovil, jsou rozsudkem. Ne pro mě samotného – ale pro celý můj život, jak jsem ho dosud znal.
 
KAPITOLA XVIII: SLOVA PROTI KOUŘI
Začalo to nenápadně. Kopie seznamů, které jsem nosil schované pod kabátem. Pár listů s razítkem závodů, několik čísel vagónů, u nichž stálo jediné slovo – Sondergut. Každý papír, který jsem předal, byl jako kus mé vlastní kůže.
Odboj pracoval rychle. Ve sklepech na Slovanech tiskli letáky na starém stroji, písmo roztřesené, ale čitelné. „Nýřany nejsou institut. Jsou popraviště a hrob. Sušice, Lety, Kynšperk – další hroby.“ Slova byla krátká, úderná, protože na víc nebyl čas ani prostor.
Letáky se začaly objevovat po městě. Připnuté na sloupech, vhozené do schránek, ukryté mezi novinami. Lidé je četli potají, rychle, než je stihli vojáci strhnout. Ale i krátký pohled stačil. Stačil na to, aby se šeptem začaly šířit věty, které Říše nesměla slyšet: „Komíny nekouří kvůli vědě.“
Já jsem mezitím dál nosil nové informace. Přístupové kódy, jména dozorců, časy transportů. Všechno, co jsem mohl vyzvednout, aniž by to vzbudilo pozornost. Každý krok byl risk. Už jsem se nedíval jen přes rameno – měl jsem jistotu, že mě sledují.
Jednoho večera mi dívka z odboje řekla: „Vaše papíry už kolují i mimo Plzeň. Přes kurýry se dostaly do Prahy. Jestli se nám podaří, proniknou dál – až do Germánie. Možná i ven. Do světa.“
Zatajil jsem dech. Myšlenka, že by pravda překročila hranice Říše, byla šílená. A přesto – jediná naděje.
Ale zároveň jsem věděl, že s každým dnem se sevření kolem mě zmenšuje. Gestapo už nehledalo neznámého vraha Webera. Hledalo mě.
A já si uvědomoval, že hra, kterou jsem rozpoutal, je větší, než jsem kdy dokázal unést.

KAPITOLA XIX: KREV VE SKLEPĚ
Setkání bylo domluveno na obvyklém místě – sklep pod starým domem u Radbuzy. Vlhké zdi, svíčka na stole, tváře unavené, ale rozhodné. Přinesl jsem další papíry. Časy transportů, jména velitelů směn. Každý z nich měl v očích odhodlání, ale i stín. Všichni jsme věděli, že síť se stahuje.
„Zítra,“ řekl starší muž, „letáky půjdou do Prahy. A odtud… možná až do Germanie.“
Nestihl dokončit větu. Dveře sklepa se rozletěly a ozval se křik: „Gestapo! Ruce vzhůru!“
Vpadla jednotka v černých kabátech, pistole v rukou, oči chladné jako led. První výstřely roztříštily ticho.
Odboj sáhl po zbraních, ale proti přesile neměl šanci. Kulky se odrážely od zdí, vzduch naplnil kouř a křik. Viděl jsem, jak muž vedle mě padl k zemi, svíčka se převrhla, plamen osvítil kaluž krve. Dívka se pokusila utéct k zadnímu východu – střela ji srazila dřív, než dosáhla dveří.
Chtěl jsem střílet, ale rána mě zasáhla do ramene. Upadl jsem, pistole mi vypadla z ruky. Krev mi stékala po paži, bolest se mísila s hněvem.
Nad sebou jsem spatřil tváře Gestapa. „Standartenführer,“ zasyčel jeden z nich, „tak přece jen. Tušili jsme, že tu budete.“
Sklonil se nade mnou. „Váš čas se naplnil. Ale Říše má pro vás jiné využití než pro tyhle zrádce.“
Poslední, co jsem slyšel, byl výstřel – poslední z odbojářů padl k zemi. A pak železná pouta sevřela mé zápěstí.
Tma sklepa se uzavřela. A já věděl, že příběh už nepatří mně.

KAPITOLA XX: ZDI, KTERÉ MLUVÍ
Probral jsem se v cele. Holé zdi, betonová podlaha, deka tenká jak papír. Okénko vysoko u stropu, zamřížované, přes něj jen proužek šedého nebe.
Plzeňské Bory – vězení, kterým prošly tisíce lidí, než zmizeli beze stopy. Teď jsem tu já.
Dveře se otevřely. Dva muži v kabátech, za nimi třetí s obuškem. Gestapo. Vytáhli mě ven, aniž by promluvili.
Výslechová místnost byla jednoduchá. Stůl, dvě židle, lampa mířící přímo do očí. Posadili mě, pouta zařinčela.
„Kdo byli ti lidé?“ začal první hlas, klidný, až to mrazilo. „Jména. Kontakty. Kdo vám předával dokumenty?“
Mlčel jsem.
První rána přišla bez varování. Pěst do obličeje, krev mi vytryskla z nosu. Druhý muž mě udeřil obuškem přes žebra. Bolest mi roztrhla dech, ale slova nepřišla.
„Zrádce Říše,“ zasyčel. „Myslel jste, že si nevšimneme? Že letáky zůstávají bez povšimnutí? My víme všechno. My jen chceme slyšet, co z vás vyjde.“
Další rána. Tentokrát do ramene, kde jsem byl už postřelený. Výkřik mi unikl, ale nic víc.
„Byl jste důstojník. Syn Říše. Proč jste se postavil proti ní?“
Zvedl jsem hlavu, krev mi stékala po bradě. „Protože… viděl jsem.“
Ticho. A pak úder pažbou. Hlava mi narazila o stůl, svět se rozmazal.
Hodiny výslechů se slévaly do jedné nekonečné bolesti. Chtěli jména, chtěli sítě, chtěli potvrzení. Nedali se zastrašit mlčením, ale já neměl co zradit – všichni, koho jsem znal, už leželi mrtví ve sklepě.
Když mě nakonec hodili zpět do cely, ležel jsem na zemi, tělo zlámané, dech chrčivý. Zdi kolem mě se zdály blíž, jako by se samy skláněly a šeptaly: Tady končí tvůj příběh.
Ale já věděl, že můj konec nebude tady.
Nýřany na mě čekaly.
 
KAPITOLA XXI: POSLEDNÍ CESTA
Dveře cely se otevřely. Dva muži z Gestapa, bez emocí, bez slov. „Standartenführer,“ pronesl jeden, „chtěl jste vědět, co se děje v Nýřanech. Tak to uvidíte. Zblízka.“
Nasadili mi pouta, vyvedli mě ven. Na dvoře stál nákladní vůz, plachta natažená, uvnitř už několik vězňů. Šedé tváře, prázdné oči. Nastoupil jsem mezi ně. Nikdo nemluvil.
Cesta byla krátká. Koleje mizely pod koly, lesy se otevíraly, až se v dálce objevila brána, kterou jsem už jednou viděl zvenčí. Tentokrát se otevřela přede mnou.
Uvnitř to bylo přesně takové, jak jsem si pamatoval – baráky přeplněné lidmi, stráže s psy, komíny chrlící kouř. Jen teď jsem nebyl pozorovatel. Byl jsem součást.
První dny byly pomalé. Práce na dvoře, hlídky, které nás honily bičem. Všude pach kouře, všude tichý nářek. V noci jsem spal na prknech vedle mužů, kteří už neměli tváře, jen stíny.
Čas se rozplynul. Každý den se zdál být poslední. A pak ten den přišel.
Ráno nás vyvedli na dvůr. Oddělili skupinu – asi padesát mužů, mezi nimi i mě. Stráže nás vedly k nízké budově s těžkými dveřmi.
„Sprcha,“ řekl jeden z nich s úšklebkem.
Uvnitř beton, trubky nad hlavami. Zavřeli dveře, závora zapadla. Lidé kolem mě začali křičet, jiní jen mlčeli a čekali.
A pak sykot. Plyn proudil dolů. Plíce se sevřely, dech se změnil v bolest. Křik se rozplynul v tichu.
Poslední, co jsem cítil, byla tíha kouře. A vědomí, že pravda, kterou jsem našel, zemře se mnou.
 
EPILOG: ŘÍŠE BEZ KONCE
Letáky zmizely. Ty, které odboj rozšířil, byly spáleny. Ti, kdo je četli, se už nikdy neozvali. Gestapo rozdrtilo zbytky skupin v Plzni i v okolí. Každý, kdo vyslovil slovo „Nýřany“, skončil u zdi.
Říše pokračovala dál. Komíny kouřily, vlaky jezdily, továrny pracovaly. Lidé se učili dívat stranou, protože v očích strážných byla smrt.
V učebnicích dějepisu zůstalo napsáno, že „instituty biologické bezpečnosti“ přispívají k ochraně lidstva. Nikdo je nezpochybňoval. Nikdo nesměl.
Odboj? Stále někde přežíval, v šeptu, v ukrytých pohledech, v drobných sabotᬞích. Ale proti Říši to byla jen jiskra v bouři. Nedokázali zastavit stroj, který spolkl celý svět.
A příběh důstojníka, který viděl příliš mnoho, se vytratil. V archivech zůstalo jeho jméno vyškrtnuté, jeho hodnost odebraná, jeho tvář zapomenutá.
Jen kouř nad Nýřany zůstal. Stoupal do nebe, den za dnem, jako memento, že v tomhle světě není vítězů. Jen oběti a ti, kdo jim zavřeli oči.