Vlčí jáma

Tesáky trhají maso.
Drápy drásají kůži od kostí.
Vrčení, chroptění, dávení.
Mlaskání, polykání, říhání.

Bolest. Křik. Krev.
Beznaděj. Odevzdanost. Smrt.

„Hoďte do jámy další maso!“
Mohutná, ale nevelká postava rozložitého muže stojí nad okrajem díry v zemi. Ta byla zčásti vytvořena Matkou přírodou a poté lidskou rukou dokonána. Komnata smrti — v prachu, kameni a krvi.
Kníže Gradimír se rád bavil. A tohle považoval za velkou zábavu. Vlčí jáma. V jednoduchosti je krása. A účelnost. Psi se nažerou a on se lehce zbaví nepohodlných otroků a zajatců.

Shluk bojovníků i prostých vesničanů najednou ztichl. To nebývá zvykem. Popravy chudáků ve vlčích jámách bývají doprovázeny veselím, zpěvem i tanci. Teď ale ne.
Těsně před okrajem jámy, hluboké tak na dva muže, se naklání další muž. Tak těsně, že mu už klouže jedna noha přes okraj. Pravda — kopí, které mu rozdírá záda, je jasnou výzvou ke skoku smrti.
„To je on. Prej holýma rukama nacpal jednomu z těch křesťanskejch mnichů jeho kříž do huby. ‘Udav se svým falešným bohem!’ Jo, tak to říkal. A nakrmil ho takovou silou, že tomu chudákovi zaživa utrhnul hlavu.“
Událost dne si šeptají i křičí věřící i nevěřící.

„Svrhněte pohana, bezvěrce! Ať se psi nažerou!“
Kníže Gradimír byl vzrušen. Ano, velmi ho vzrušovala přítomnost smrti, krve, křiku, oběti — zvířecí vrčení, vytí a štěkání. Podíval se do očí toho divocha, který už byl jednou nohou nad propastí, k jeho oblíbeným psům. Ti se momentálně zabývali předchozím ubožákem, kterého nechal svrhnout dolů.

Vzdor, divokost, vztek a touhu po krvi — to vidí v jeho očích. Tenhle zmetek mu zabil svatého muže. Šiřitele křesťanství, mnicha s křížem. Toho ale kníže nutně potřebuje. Vždyť má s Kristem dohodu. On má bojovníky — a za území, majetky a moc by vyměnil i svou matku. Tak proč nevyměnit bohy. Stejně věří jen sám sobě.
„Dolů s ním!“ zahřměl pořádně nahlas. Měl na něj vztek.

Jeden z bojovníků knížecí družiny píchl svým kopím do muže nad propastí. Kopí natrhlo chudákovi levou půlku zadnice. Krev společně s čerstvými výkaly zkropila okraj stěny jámy.
Menší dav přihlížejících konečně zajásal. Jako by je výkřik bolesti probral z úvah o smyslu žití.

Muž — pohan, ten, který se nesklonil před křížem a nevzdal se zla, nezavrhl své bohy — dopadl v krvi na dno jámy. Měl být jen šťavnatým soustem.
Ale tenhle muž po pádu vstal. V prachu a krvi hrdě vztyčil hlavu.
„Já zemřu se ctí! Nezradil jsem své bohy. Perun bude při mně ve věčných síních!“
Psi zvedli své mordy, koupající se v lidské krvi. Nastražili slechy, nasáli čenichy. Cítí další čerstvou krev. Nelze odolat. Čtyři psi vycenili tesáky a temně zavrčeli jako jeden stín.

Dav konečně jásá, křičí:
„Zemři, barbare!“
„Zmetku!“
ale i:
„Perun s tebou!“
„Zab je!“

A kníže Gradimír se baví. To je přesně ono. Ať si ti otroci řvou, co chtějí. Jedni chtějí krev, druzí zase smrt. Někteří tomu zmetkovi snad i přejí.
„Heh… hehe.“
Baví se královsky. Ať se odhalí sami — pohani ve staré víře. Aspoň bude mít koho popravovat i zítra. Ale nyní už to začíná být opravdu zajímavé.
Pohan v propasti má svázané ruce. Psi už o něm moc dobře vědí. Krvácí z natrženého zadku, kulhá, ale stojí. Ruce má svázané. Pohledem, ve kterém je stále vidět vzdor prohlíží své okolí. Co asi hledá?
Vlčí jáma má své dno zkropené zaschlou krví. Včera pán Gradimír krmil v této jámě svou první smečku pěti loveckých psů. Dnes jsou na řadě tito čtyři. Ti nejdivočejší. Tihle nemohou být s ostatními psy, protože už jednou slabšího člena smečky roztrhali.

„Ale co to ten pohan vyvádí?“ pomýšlí si kníže, vidíc muže v jámě, jak se v rychlosti přiklonil k ležící roztrhané mrtvole z dnešního rána. Muž se sklání ke krvavé změti lidských kostí a masa. Natahuje ruce a vkládá je do té krvavé kaše.

„Co to, kurva, dělá?“ Pán Gradimír je vzrušen. Pohled na chodící mrtvolu na dně jámy mění za okolní pohled na ty všechny kolem. Sleduje je, jak se radují, smějí, chrčí, slintají, křičí. Také zvěř. Jen dvounohá. Vybírá si pohledem nějakou pěknou ženu, dívku. Je tak nadržený, až ho bolí jeho falus v těsných kalhotách.

Psům už došla trpělivost. Čekali moc dlouho. Čerstvé maso. Dva ze čtyř se rozhodli pro akci. Zavrčeli, vycenili krvavé tesáky a skočili po muži, který na kolenou, jakoby v prosbě o milost, noří paže do nitra smrti. Do otevřeného hrudníku svého bratra z kmene. Žebra ční z vyžraných útrob, jsou zlámaná, ostrá jako špičaté větve kořenů Matky Země.
A to přesně odvážný muž hledal. Několika prudkými pohyby zápěstí si o žebra mrtvého bratra nařízl lýková pouta. Zabral, silně trhl. Pomyslné řetězy praskly. Okamžitě svou uvolněnou pravou rukou vytrhl jedno z ostrých žeber mrtvého přítele — a téměř rychlostí blesku vrazil zlomenou kost do břicha vzteklého psa, který už skočil na jeho ramena. Krvavá morda ostrých tesáků se mu stačila zakousnout do těla, ale nevydržela stisk dlouho.
Ostrá kost z jeho předchozí svačiny se teď krmí jeho vlastní krví.

„Támhleta vypadá svěže,“ kníže si olízl rty a začal slintat. Falus ho bolel, napínal se v těch zasraně těsných kalhotách, až to pán Gradimír nevydržel. Jednou rukou dal svému vojákovi jasný pokyn, který byl hned pochopen. Druhou rukou si osvobodil svůj naběhnutý úd z kožených kalhot.

Nepočetné obecenstvo křičí, povzbuzuje odvážného muže dole v díře, který se snaží čelit holýma rukama smečce už „jen“ tří divokých psů.
„Bojuj! Zab je!“ křičí v nadšení z krve přihlížející dívka. Je mladá, víc než patnáct zim jistě neviděla. Silné ruce strážce ji strhnou k sobě a vlečou k pánu knížeti — na jeho rozkaz.
Teplá krev šelmy se mu vyvalila na nahou hruď. Zabral ještě víc a už tomu psovi vypadla i smrdutá střeva. Stisk mordy, zakouslé do jeho ramene, povolil. Bojovník na dně vlčí jámy povstal. Jeden mrtvý pes u jeho nohou. Dva další vrčí o kousek dál. A třetí statečný pes zaštěká a skočí po své kořisti. Pohan na něj byl připraven. Zaujal přikrčený pevný postoj, jak to jen šlo. Krev mu stále v proudech teče po stehnech z natržených hýždí.

Hledí na to krásné krvavé představení. Oslavu krve, smrti a hrdinství. Tenhle kousek se nechce dát jen tak lehce. Vždyť mu právě zabil jednoho oblíbeného miláčka — pejska. Kníže Gradimír se rozněžněl. S pohledem upřeným na dno krvavé jámy a ztopořeným údem v ruce začíná mručet, skoro zpívat, a u toho si rychleji a rychleji přetahuje předkožku.

„Páne Gradi, tu je!“ Z mírného zasnění ho vrátil do stavu plného bdění hlas věrného strážce. U jeho nohou se rozplácla, jak široká, tak dlouhá, mladá dívka. Ano, to je ona — ta s hezkou dětskou tvářičkou. Chytil ji za dlouhé plavé vlasy a zvedl jednou rukou na kolena. Je lehoučká jako pírko, pomyslel si a pousmál se.
„Dám ti dar, má drahá!“ A zasmál se, teď už pořádně nahlas.

A dole v jámě smrti bojoval o svůj život muž proti šelmám. A šelmy — psi — získávali převahu. Velký odvážný pes, který krvácejícímu muži chňapl po lýtku, se zakousl. Muž padá k zemi. Toho okamžitě využívají dva zbylí psi a s hlasitým štěkotem se vrhají na padající krvavou lidskou oběť — další žrádlo.

Dav šílí, většina přihlížejících je v agonii šílenství. Křičí a řve. Baví se.

A jistě se „baví“ i mladá dívka, kterou si pán Gradimír nechal přivést. Leží tváří k zemi, za zadek ji svírají mohutné a silné ruce, kterým nemá šanci uniknout. Doteď ani nevěděla, jak vypadá nahý muž. Nechápala, co se děje. Ale bolelo to. Strašně moc to bolelo. Křičela a řvala — bolestí.
I kníže Gradimír křičel. Ale ne bolestí. Vzrušením. Vyvrcholením. Ohnul tu malou děvku hubou k zemi a své krví naběhlé kopí jí narval natvrdo přes moč a krev až hluboko do jejího panenského lůna.

A ze dna vlčí jámy, kde psi trhali svůj nový příděl žrádla, se ozýval také křik. Křik bolesti. Vrčení vzteklých psů. Výkřik smrti.

Vlčí jámy byly vždy takovou veřejnou slávou. Pán Gradimír měl tyto radovánky moc rád. Oslavy moci a smrti.