Kdo viděl konec války

Kdo viděl konec války

Každou chvíli někam dopadl granát nebo se rozštěkal kulomet, nezřídkakdy zdánlivě bez podnětu. Neustále jsme byli v ohrožení života. Stačilo na moment odvrátit pozornost a malá, ocelová kulka mohla přesně trefit cíl. Proto jsem byl naučený zůstat neustále ve střehu, na jakýkoliv hluk reagovat střelbou. Ostražitost se stala mým nástrojem přežití a taky hlavním důvodem, díky kterému se mi povedlo zůstat naživu čtyři úmorné roky v zákopech. Časem jsem si na to zvykl, dny spolu splývaly v jeden celek a já si ani nedovedl představit, že bych někdy ještě mohl žít jinak. Dokud nepřišel ten den, který mi roztříštil můj svět. Jedenáctého jedenáctý. Skoro magické datum pro takřka celé lidstvo sužované náročnou válkou. Na všech frontách nastalo příměří a my vojáci se mohli – museli – vrátit domů.

Po tom jsme všichni toužili. Naše noci byly protkány vyprávěním o milence toho či tamtoho, o klidném statku na pobřeží Normandie nebo kdekoliv jinde. Zkrátka celou šerou, prázdnou dobu strávenou na frontě jsme naplnili vzpomínáním na naše rodná stavení. Mysleli jsme na ně tak intenzivně, až nám zcela uniklo, že fronta se stala naším novým domovem. A ten jsme teď byli nuceni opustit.

Jedenáctým listopadem pro mě skončilo období, kdy jsem si byl jist svou příčetností. Připadal jsem si jak ryba vytažená z vody, úplně mimo své prostředí. Instinkty, které jsem si vybudoval v zemi nikoho, mi zůstaly, ale k čemu? Vždyť byl přece mír. Nebyl jsem schopen ani dojít na nádraží bez divokého rozhlížení se na všechny strany, jen abych se přesvědčil, že mě nepronásleduje žádný Němec. Jenomže jak by mohl? Toho podzimního dne se zkrátka všechno změnilo. Mé tělo nebylo fyzicky nijak ohroženo, ale duše zůstala ve válce. I když si to moje rodina, sousedi a přátelé odmítali připustit, nebyl jsem schopen jen tak se přepnout. A ze všech nejhůř to nesla má dívka Jeannette. Ubližovalo jí, když jsem ucukl před každým jejím, byť jen letmým dotykem, nebo odmítal její přítomnost, ať už ve dne či v noci, kdy jsem měl noční můry. Pomalu, ale jistě jsme se začali vzájemně odzicovat. Už nechodila k nám na návštěvu tak často jako předtím.

Dva měsíce po mém návratu ovšem přišla. Byl klidný večer, matka chytala večeři a otec se ještě nevrátil z práce. Na pastvě se nezaujatě procházelo pár vyhublých krav, sem tam se sklonily, aby něco sežraly. Když se nad tím zamyslím, lidé jsou taky trochu jako ty krávy. Procházejí se kolem a když se jim něco zalíbí, vyškubnou to i s kořeny bez ohledu na cokoliv či kohokoliv jiného. Přesně jako naše stračena právě teď vytrhla hrst trávy a pomalu ji žvýkala.

Pak se znenadání zprudka otevřely dveře a já se v duchu znova ocitl před německým zákopem. Bez váhání jsem popadl malou pistol, která byla nenápadně schovaná pod kobercem u pelesti mojí postele. Nedokázal jsem usnout, aniž bych někde poblíž sebe neměl zbraň. Před očima mi zmateně a nesouvisle probíhaly obrazy německých vojáků s plamenomety, granáty, kulomety i obyčejnými puškami. Rychle! pomyslel jsem si. Jestli nezabiju já jeho, zabije on mě. A já chci žít.

Stisknu spoušť a rána prudce udeří do ticha, podobně jako ty dveře před bezmála půl minutou, a k zemi se hroutí nepříliš vysoká postava s kyprými tvary. Moc kyprými na to, aby se jednalo o vojáka. Na zemi před prahem mého pokoje leží Jeannette, s otvorem po kulce v čele, který na mě kouká chladným, obviňujícím způsobem jako třetí oko. Vykřiknu a řvu jako smyslů zbavený, což přivolá mou matku…

U soudu jsem byl shledán nezpůsobilým za své jednání. Znalec z oboru psychiatrie uznal, že jsem v daný okamžik nevěděl, co činím. Já si na samotnou vraždu vzpomínám jen mlhavě, a spíš jen na ohrožení a strach, který jsem cítil, než na vražedný úmysl vůči mé dívce.

Nikdy si to neodpustím. Kdybych byl silnější a dokázal se líp ovládnout, nedošlo by k tomu. Nevyčítám si zabití několika nepřátel někde u Verdunu, ale zmaření života nevinné, mladé ženy, která mě milovala a plánovala se mnou budoucnost. Ona ve válce nezemřela, ale válka ji zabila.

A mě místo do vězení poslali na psychiatrickou léčebnu. Přál bych si pořádný trest, ne jen to, že mě ostatní považují za zbabělce a slabocha. Zasloužím si utrpení, ne soucit.

Kdyby se jedenáctý listopad nikdy neudál, mohl jsem teď bojovat. Nejen uvnitř své hlavy, ale doopravdy a se vším všudy. Bitvy toho dne oficiálně utichly, ne však pro mě. Já myslí každý den nedobrovolně utíkám skrze zdi šedého blázince zpátky na frontu.

George Santayana měl pravdu. Jen mrtví viděli konec války; jen mrtví vědí, co to znamená žít.