Zbyteční hrdinové

Anotace: Bitva u Thermopyl, rok 498 př. n.l. Příběh o největší zradě v řeckých dějinách, ale také o hrdinství a o odvaze. Zdá se vám to jako častý, obvyklý námět? Zdání občas klame.

Slunce bylo vysoko na obloze. Všude písek. Štěrk. Kamenná cesta. Po ní uspořádaně kráčelo asi devět set párů kožených sandálů. Patřily nejlepším, špičkovým Sparťanům, téměř strojům na zabíjení a jejich spojencům. Strach – ten tady nikdo neznal. , stejně jako lenost a nechuť bojovat, na druhou stranu ani bídu a chudobu. Odvaha a odhodlání se vznášely ve vzduchu okolo.

Jedním z nich byl i Efialtés, od mládí cvičený k boji, k nelítostnému zabíjení, k téměř neochvějné morálce. Ta se ale dnes pořádně zachvěla. Byl rok 296 od prvních olympijských her a armáda vedená králem Leonidem mířila k horské soutěsce u městečka Thermopyly.

Všech devět set mozků, chystaných na dnešní den, vědělo, co přijde. Ačkoliv již před deseti lety nepřítele rozprášili, všichni věděli, že se vrátí. Vrátil se. Tohle ale neměla být bitva jako každá jiná. Špehové, kterých bylo ten týden nespočet, se postupně vraceli s různými zprávami o počtu vojáků nepřítele. Jedna hovořila o deseti tisících, druhá o padesáti tisících, třetí o dvou stech tisících perských psů. Někteří údajně spatřili miliony vojáků. Jisté bylo, že Xerxovo vojsko bude vůči Lakedaimónským v obrovské přesile.

Vysoké, skalnaté hory se postupně přibližovaly, až bylo možno rozeznat jednotlivé stromy. Místo střetu bylo na dosah. Leonidových skupin odvážných a připravených se začala zmocňovat nervozita. Napětí houstlo. Došli na místo, mezi dvě vysoké, šedé skály. Zavládlo hrobové ticho.

* * *

„Bojujete za svou zemi, za Lakonii, za své rodiny, domovy, pole! Za svou budoucnost, za své ženy a děti! Bojujte pro svou vlast, za svou svobodu! Vyhrajeme, dneska vyhrajeme!“ povzbuzoval před bitvou král Leonidas své muže. Někteří stáli jako zaražení, někteří skandovali „Vyhrajeme! Vyhrajeme!“, ale i ti za chvíli ztichli. Všichni čekali. Dvěma či třem vojákům se dokonce zdálo, že zahlédli v dáli mračna perských vojáků.

„Kde je Efialtés?“ ozval se někdo ze šiku. Ano, šel s námi k soutěsce, pomyslel si, ale tady není. Bylo to velmi podivné. Stále byl ale jeden z mnoha, nikdo se o něj nezajímal. „Klid, Stagosi, určitě tady je, my si ho nevšimli a on nás neslyšel. “ charismatickým a vůdčím hlasem se jej pokoušel uklidnit král. Stagos byl Efialtův bratr, vyrůstali spolu odmalička, zažívali spolu vše dobré i zlé. Pořád byli spolu. Nestalo se, že by se jeden od druhého vzdálil na tak dlouho. Stagos cítil, že bratr tady není, kde ale mohl být?

Sešikované pluky vojáků s tvářemi ošlehanými větrem a horkem, přicházející ze západu k soutěsce, byly roztáhnuty doširoka a přesto byl jejich zadní voj v nedohlednu. Jednalo se především o pěchotu, vybavenou buď šavlemi nebo kopími, často se zde nalézali také oddíly lučištníků a jízdy. Přední a zadní voj tvořila vždy skupinka bojových slonů, kteří byli také po bocích armády, v jejímž čele hrdě jel na nejhonosnějším slonovi sám všemocný a neomezený vládce celé Persie, Xerxes I. , který po otci Dáreiovi zdědil bojovnou povahu a cit pro rozvoj říše. Pochodovali k soutěsce, od ní je však zatím vidět nebylo. Najednou začalo několik vojáků napínat luky, viděli směrem k sobě utíkat osamělou postavu. „Nestřílejte, nechte ho doběhnout! Vypadá, že chce vyjednávat. “ rázně zavelel vládce.

Bál se. Věděl, že je tahle bitva pro Řeky prohraná. Poslouchal, co se mezi lidmi o Peršanech povídalo a vůbec jej to netěšilo. Byl by blázen, pomyslel si, kdyby se chtěl postavit pětisetnásobné přesile, proto se rozhodl takhle. Efialtés soutěsku moc dobře znal, proto se dokázal okolo proplížit tak, aby jej ostatní nespatřili a aby zároveň věděl, kam jde.

Šel po louce, spíše po prašné planině a blížil se k ohromnému mračnu před sebou. Byli daleko, proto přidal do kroku. Najednou se se zděšením zastavil. To, co spatřil, neviděl nikdy v životě. Tak obrovská zvířata a navíc zkrocená vojáky k boji. Byl rád, že se takhle rozhodnul. Teď ano. Postupně utíkal dál, až předstoupil před podivného, avšak majestátného, zlatem a drahými kameny ověnčeného muže na největším zvířeti. Měl strach, ale snažil se jej nedat najevo. Věděl, že by to byla jeho zhouba. Persky uměl, to ano, a navíc bral kurzy filosofie, byl tedy i dobrý řečník.

„Všemocný pane a vládce, klaním se Vám i Vašemu národu a vojsku. Jsem, tedy byl jsem jedním z obránců Thermopylské soutěsky. Mám pro vás nabídku. “ Xerxes vypadal zaujatě, proto Efialta už pomalu začala bázeň opouštět. „Znám okolí velmi dobře. V soutěsce vás obránci rozpráší do posledního muže. Je jich sice méně, než vás, ale kraj znají téměř dokonale. Jak už jsem řekl, vyznám se tady lépe než oni. Provedu vás okolo soutěsky tak, aby vás neviděli a mohli jste jim padnout do týla. Na oplátku budu chtít jistotu bezúhonnosti a vyvážení sebe sama zlatem. “ dokončil Efialtés svou řeč. „Dobrá, budiž po tvém, dostaneš co žádáš, teď už pojďme. “ zavelel král a vojsko se dalo do pohybu. Před Efialta postavili statného hřebce, nasednul a jel po Xerxově boku.

Leonidas s vojáky čekali, zdálo se, že čekají moc dlouho, bylo jim to však jednou. Oni byli ochotni čekat i celou věčnost, jen aby se postavili za svou zemi a ubránili ji před těmi prašivými Peršany.

* * *

Jeli velkou jižní oklikou okolo soutěsky, bylo to ale užitečné, protože hory se snižovaly a snižovaly, až to byly jen nízké homole a kopce. „Tudy, tady bude cesta nejbezpečnější“ ukázal Efialtés cestu. Vojsko se vydalo oním směrem, přešli hory a za nimi pokračovali směrem na východ, na soutěsku. Efialtés si až teď uvědomoval, co všechno tím způsobil. Přivede smrt nejodvážnějším Sparťanům a zradí i vlastního bratra. „Proč jsem si to neuvědomil dříve?“ přemítal, „teď už je pozdě“.

Došli pět set kroků od soutěsky. Zastavili se. Vojáci si připravili všechny své zbraně, aby je měli po ruce. Dvě stě metrů. Natáhli kopí před sebe, pevně chytili štíty. Padesát kroků. Lučištníci napjali tětivy, vojáci začali řvát bojový pokřik a běžet. Vtrhli do soutěsky, tětivy zadrnčely a začala nelítostná bitva.

Sparťané nebyli připravení na tak podlý útok. Nechali v týle lučištníky a podpůrné jednotky. Ty byly pobity bez odporu. Zůstalo sotva pět set vojáků s meči, sekyrami nebo oštěpy a pevnými, ocelovými štíty a samozřejmě král Leonidas. Ti se začali bít jako zvíře zahnané do kouta – však byli ve stejné situaci. Mezi nimi byl i Stagos. Byl vybaven oštěpem a zrovna přibíhal do víru dění. „Ne, to nemůže…“ zdálo se mu, že v Perském davu zahlédl Efialta. „Ano, byl to on, o tom není pochyb, ale co tam…?“ teď ho uviděl zcela jasně. „Ten podlý zrádce! Prodal nás všechny, svého bratra nevyjímaje!“ tohle nemohl přenést přes srdce. Byl vztekem bez sebe, navíc si uvědomoval moc dobře, co se děje. Chtěl bojovat pro vlast. Tenhle prašivý všivák mu stál v cestě. I když to byl jeho vlastní bratr. Byl přesvědčen o svém činu. Uchopil oštěp, nehledě na dění kolem, se rozběhl a s maximálním nápřahem a silou oštěp vrhl a ten se zabodl přímo do Efialtovy hrudi. Okamžitě padl k zemi mrtev.

Způsobil tím pozdvižení u Sparťanů, hlavně u krále. Došlo mu to. a ostatním také. „Zradil nás vlastní člověk! Ten nejoddanější z oddaných. Navíc i svého bratra!“ Zklamání a hrůza nad tak obludným činem úplně zkazila Leonidovi i jeho mužům náladu a morálku. Věděli, že jsou ztraceni. Nechtělo se jim bojovat.

Stagos, který uměl také díky filosofické škole psát, vzal na Leonidův pokyn od vedlejšího vojáka sekeru a s pomocí svých náhradních hrotů pro oštěp napsal na kámen poblíž vzkaz pro ostatní, kteří přijdou na tohle místo:

„Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským
že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám. “

Pak se vrátil k ostatním a bojoval do posledního dechu. Výsledek boje byl neodvratitelný. Všichni byli pobiti drtivou přesilou. Byli to hrdinové. Ale kvůli podlé až bratrovražedné zradě byli svým způsobem zbyteční.