Podzimní procházka

Anotace: Na slohovku jsme měli za úkol psát "líčení". Tak tady je. Projdeme se spolu parkem?:) Koho ale nebaví třeba "zvláštní literatura", či její pojetí, asi se mu to nebude líbit:)

Jen stromy, krásno, ale brána zavřená. Jak ji mám otevřít? Jemně dotýkám se míst, kde lámou se křídla větví. Vrrr. Co se to děje? Bum! Prásk! Najednou vidím před sebou cestu, po které tolik toužím. Brána otevřena. Stačí prokázat světu úctu a cit. Jak málo stačí ke spokojenému životu. Krok první, krok druhý a práh je již za mnou.. Zvedá se vítr. Nádhera! Listí tančí kolem své vlastní osy. Ve víru hudby vznáším se i já. Dokonalá melodie, sestava bronzových tanečnic a obleček podle letního listu. Ticho...
Cítím horký vánek. Vzhlédnu tedy k nebi. Krásná modrá obloha, rušena jen nepatrnými bílými zvířátky, hřeje studený vzdoušek. Natáhnu ruku, ale slunce jakoby mrazí mou kůži. Jak zvláštní. Ochladilo se, i když sluníčko pálí jako v létě. Kde kdo by si spletl roční dobu. Nebo je to jen klam? Pálí, je zima... pálí, je zima...
Najednou slyším cvrnkot. Jako v té pohádce O Vlku a sedmi kůzlátkách. Červená Karkulka padá ze stromu mezi další jmenovkyně. Měkce přistane. Ještě zvedne pravou ruku a upadá v daleké zapomnění. Konečné se dokáži hnout z místa. Stoupám po cestičce posypané kamením a v dálce vidím Dědu Vševědu, jehož poslední zlatý vlas vznáší se ve svitu zapadajícího sluníčka. Postupuji o krok dál. Blížím se k hromadě listí, které může někomu připadat obyčejně. Opak je ale pravdou. Pod listím bydlí Liška Ryška se svými potomky. Když pohlédnu zpět před sebe, rozhodnu se absolutně nic nevnímat. Jen jdu, oči zavřené a vnímám pouze podzim, krásný čas. Nohy dřevěné dovedly mne ke staré lavičce, která přímo vybízí, abych se posadila. Nenechám se však svést z cesty. Pokračuji bez sebemenších výčitek.
Ooo! Zastavím se pár centimetrů od nádherného stromu. Jeho kůra vypadá staře, avšak zdání může klamat. Ty prasklinky připomínají nebezpečí, které číhá všude kolem. Připomínají blesky, hromy, ale také lidské cestičky. Proplétají se, spojují, rozpojují a poutají. Jedna vedle druhé. Když opětovně složím víčka, vybaví se mi starý zámek, který jsem kdysi navštívila s rodinou. Znovu otevřu oči. Pohlédnu na zuboželou kůru a jakoby snad upozorňovala na zkažený svět, plný zla. Není zas tak starý, ne. Jen se mi snaží ukázat tu správnou alej, která provede mne spokojeným životem. Obdivuji ho. Lehce pohladím drsnou kůru. V tu chvíli se mi zatmí před očima. Co se děje? Tma. Konec světa. Ufff, byl to jen list dubový.
Končím svou pouť. Vítr zavál mé tělo až k bráně parku. Začíná se stmívat. Cítím nepředstavitelný chlad. Všechno upadá v zapomnění. Brána se neotevírá. V domnění, že to dokážu, natáhnu ruku... ale nic se neděje. „Zavřeno,“ hlásí neviditelná cedulka. Schoulím se do klubíčka pod mohutný smrk, jehož dlouhé jehličnaté větve nepropouštějí chlad. Je mi teplo. Usínám. Ach, snad se ráno otevře...