Noc naděje a utrpení

Anotace: Sníh, mráz a dospívání

Noc naděje a utrpení.

Je mi dvacet tři let a bráchovi osmnáct. Posledních pět let žijeme sami.
Proč sami?
Stalo se to v lednu 2002
Možná si tu dlouhou a tuhou zimu ještě pamatujete. Táta s mámou 13.1. toho roku odjeli večer koupit staré housle Prokopky do horského městečka čtyřicet kilometrů vzdáleného od našeho bydliště.
Starý učitel majitel housliček vypověděl, že rodiče čekal kolem osmé večerní, ale oni nedojeli. Když se neukázali ani za dvě hodiny, šel spát v dobré víře, že si naši vzhledem ke špatnému počasí cestu do hor rozmysleli.
Ale po mámě s tátou se slehla zem. Policie si chvilku pohrávala s loupežným motivem, ale ten brzy padl. Housle nebyly až tak moc vzácné a na víc poškozené.
Táta sebou vezl jen tři tisíce pět set korun a to jak uznáte, není zrovna motiv pro loupež a vraždu.
Další verzí bylo, že mohlo jít o naše rodinné auto.
To bylo také vyvráceno.
Kdo by asi chtěl za cenu dvou lidských životů získat jedenáct let starého Favorita?
Navíc auto zmizelo stejně jako rodiče bez jediné stopy.
Nakonec už zoufalí policajti začali řešit život mamky a taťka.
Varianta útěku byla vyvrácena během několika hodin. Doma byly pasy, platební karty, všechny peníze, mámy občanka i řidičák.
Chyběly jen tátovo doklady. Měl je sebou v autě. Prostě to vypadalo tak, jakoby se někde cestou vypařili.
Případ byl odložen a já s Tomem zůstal sám.
Co se dalo dělat?
Mě bylo osmnáct a tři měsíce a Tomášovi třináct a půl. Bylo jasné, že musíme zůstat spolu. Obě babičky nám moc pomohly a díky tomu , to co zbylo z naší rodiny zůstalo pohromadě. V létě 2002 se mi povedlo složit maturitu a svět byl o něco lepší. Studium Vysoké školy padlo, ale já to pro Toma udělal rád. Podařilo se mi najít práci a život se vrátil k normálu.
Jen já se změnil z bráchy na tátu s mámou v jedné osobě.
Ještě dva roky to bylo s Tomem úplně skvělý, ale kolem jeho šestnáctých narozením se strašně změnil.
Přišla na něj puberta. Moje autorita v jeho očích byla menší než malá. Táta by ho asi dokázal zkrotit, ale já začal selhávat.
Party, kouření, alkohol, problémy na střední škole a každodenní hádky. Tak vypadalo v té době náš každodenní rituál po celé dva roky. Moje naděje, že s dovršením osmnáctého roku dostane Tom rozum se nenaplnily, ba naopak.
Jeho další extravagance spustily události, které vedly k nejpodivuhodnějšímu dni mého života.
Ale po pořádku.
Už asi před půl rokem začal Tom navštěvovat autoškolu. Řidičák mu vydali deset dní po osmnáctých narozeninách a o týden později mi ukázal své první auto.
Byl to Peugeot 106 modré barvy, rok výroby 1992.
Dal za něj skoro všech y peníze co měl po tátovi a po mámě .
Celkem dvacet sedm tisíc pět set korun.
No, radost mi tím zrovna neudělal, ale co mu na to mám říct?
Jakákoli kritika z mé strany by přerostla v nezvladatelnou hádku a to já nechtěl.
Pak se k mému úžasu Tom přece jenom zklidnil Byl pořád na cestách a díky tomu přišel o každodenní kontakt se svými kamarády. Okamžik, který se tak nesmazatelně vryl do našich životů začal jako každý jiný pracovní den.
Bylo to 13.1.2007 na výročí zmizení našich rodičů. V tento hrozný den jsme každý rok vzpomínali a přemítali, kde jsou asi táta a mamka. Ale čas vše pomalu omílá a šesté výročí už nebylo tak hrozné jako první nebo druhé. Brácha dorazil po páté odpolední a bylo na něm vidět, že má něco na srdci. Lezlo to z něho jako z chlupaté deky, ale nakonec mi sdělil toto. Bude se ženit!
Našel si holku, mají se rádi a čekají dítě!
Tak to byla skutečná bomba. Je mu osmnáct a půl. Jediné co mi přišlo na mysl, bylo zajít za jeho milou a probrat tuto situaci s jejími rodiči. I když to nebude lehké a mohlo by padnout třeba i pár facek. Vyrazíme ještě dnes. Můj nápad odpálil tím, že jeho vyvolená bydlí v městečku na horách asi čtyřicet kilometrů od nás. Když to řekl, přeběhl mi mráz po zádech.Bydlela právě tam kam před šesti lety jeli naši při své poslední cestě.
Má slova ho úplně uzemnila: ,,Pojedeme svým autem!“.
Na jednu stranu musel mít obavy z pohovoru s rodiči, ale na druhou stranu to bude poprvé, co si k němu sednu do jeho auta. Přistavil ten svůj skvost a za patnáct minut už jel v houstnoucím soumraku po mírně zasněžené silnici, která vedla k hraničními přechodu. Tento úsek byl velmi dobře ošetřen a já se pomalu uklidnil,. Zdálo se , že dojedeme bez problémů.
Byl to omyl.
Po té co brácha odbočil ze silnice první třídy na vedlejší cestu, začaly problémy.
S vypětím všech sil zdolal místo zvané ,,Jezevčí díra.“ Padák dolů a prudké stoupání ukázalo, že pneumatiky Tomova miláčka nejsou v dobrém stavu. Průjezd další vesnicí byl stejně dramatický, ale zdařil se a mi začali strmě stoupat k místu zvanému Vídrholec.
Tady se do nás opřel vítr a venku se rozpoutal pravý blizard. Silnice začala mizet před očima a auto nemohlo dál,. Silou vůle jsem dojeli do lesa, kde vítr znatelně zeslábl, ale po tři sta metrech mezi stromy , bylo jasné, že dál to nepůjde.
V hlavě mi zarezonoval spásný nápad: „Máš sněhové řetězy?“
Tomáš provinile odvětil:“ No, nemám“
Tak a je to!
Teď se nehneme.
Kouknul jsem na Toma a najednou bylo vše ještě o něco horší. Měl na sobě rifle, triko s dlouhým rukávem, mikinu a na nohou kecky.
Venku mohlo být tak mínus deset stupňů , ale vítr ten mráz zesiluje k nevydržení.
Do vesnice pod kopcem to mohlo být čtyři nebo pět kilometrů. Procházka tak na hodinu, ale ne v tomto počasí.
Musíme zůstat v autě. Tom by venku zmrznul během pár minut. Najednou se ozval ostrý pískavý zvuk.
Tom řekl:“ Rezerva benzínu!“.
Já mu položil jedinou , ale zásadní otázku:“ Jak dlouho ta rezerva vydrží?“
S hraným klidem odpověděl:,, Je to na sedmdesát kilometrů jízdy. Když je motor ve volnoběhu, tak asi na dvě hodiny, maximálně na tři“
Pohled na hodinky. Bylo devatenáct hodin a patnáct minut. Někdy po desáté večerní budeme na suchu. Musím tedy dojít pro pomoc sám. Já byl naštěstí poměrně dobře oblečen a mám šanci, že dojdu včas.
Tom si poslechl můj nápad,ale ani nepočkal až skončím a spustil:,, Brácho, prosím, nechoď ven! Zmrzneš a já tu zůstanu sám!“
Pak jeho hlas přešel do vzlykání a jediné co dokázal říct bylo: „Já už mám jenom Tebe!“.
Bylo mi ho líto, ale co můžeme dělat?
Když zůstanu, zmrzneme do rána spolu.
Pak jsem si vzpomněl na jeden starý film. Muži uvěznění v mrazivé pustině spálili gumy od auta a tím si zachránili život.
Vyslechl můj nápad a zeptal se:,,A Ty máš sirky?“
Já mu nakvašeně odsekl:,, Ty máš snad oheň u sebe pořád! Vždyť hulíš jako fabrika!“
Smutně odpověděl:,, Nikole , no ty mojí holce to vadilo a navíc to těhotenství.Nechal jsem toho před měsícem.“
Tak Tomáš nekouří, to je fakt dobrá zpráva,ale teď se to zrovna nehodí.
Následovalo zbytečné šacování a nakonec má slova:,, Nikam nechoď! Já se vrátím!“
Opět slzy a pláč.
Pořád opakoval:,,Nechoď, nechoď!“
Ale já vší silou otevřel dveře,. Obrovský poryv větru mi vzal všechen dech. Nakonec se mi povedlo vylézt a v tu chvíli se na klesající silnici objevily světla auta přijíždějící z kopce. Zastavil tři metry ode mne. Byl to starý bílý favorit. Řidič otevřel okno a něco hodil do sněhu na vozovce. Pak začal počal pomalu couvat do kopce.
V mžiku stál brácha vedle mě a nazlobeným hlasem řval:,, On nám nepomůže!“
Sebral jsem ze sněhu to co ten divný řidič vyhodil. Bylo to cosi těžkého zabaleného v papíře a igelitovém sáčku.
Celé to chrastilo.
Byly to sněhové řetězy. Nacpal jsem si ten pytlík a papír do kapsy bundy. Zahnal Toma do auta a s nasazením života namontoval tu spleť oček na přední pneumatiky.
Pomalý rozjezd,ale kola nakonec našly oporu a za hodinu se nám povedlo urazit těch pět kilometrů do vesnice pod kopcem.
U prvního domu nám došel benzín,ale horalé nám pomohli.
Jen kroutili hlavou na tím, jak jsme se dostali k řetězům.Směrem dál do kopce totiž nic nebylo. Žádná vesnice ani samota. Já z kapsy vyndal to v čem byly spásné řetězy zabalené. Turistická mapa. Stará sedm let, přesně takovou koupil táta na podzim roku 2001 a měl jí v autě i ten hrozný den. Papír byl netknutý jen na jednom místě u sjezdu do Jezevčí díry byl namalovaný křížek.
Ráno vánice ustala a náš hostitel nás vezl k místu označenému křížkem. Stranou od silnice byla sklaní průrva. Velmi úzká a asi i hluboká. Kdo se chtěl podívat dolů, musel se naklonit nad prázdnotu.
Na samém dně mimo dosah lidských očí, byl napasovaný zrezlý vrak bílého Favorita.
SPZ vylučovala omyl. Přijeli policisté a jeřáb. V autě byly dvoje lidské ostatky. Po expertíze vraku se zjistilo, že tátovi selhaly brzdy. Vylétl ze silnice a spadl do průrvy. Oba byli ihned mrtví. Sníh pak vše pohřbil. Po uzavření vyšetřování nám předali vše, co v autě našli.
Řetězy a turistická mapa tam nebyly i když je táta určitě vozil pořád sebou.
Asi týden po nehodě Tom řekl.,, To auto řídit táta a vrátil se, aby nám pomohl, že je to tak!“ Já mu slabě oponoval:,, To ale není možné. To odporuje zdravému rozumu“.
A on ukončil rozpravu slovy:,, Já vím, není to možné, ale stalo se to!“
P.S. Tom se změnil. Nikola je moc fajn holka, Svatba bude na jaře.