Proces

Anotace: Jaké by to bylo kdyby nás někdo za naše činy soudil? Já nevím, ale bylo zajímavé si to představit...

„Au, to je bolest. Jak dlouho tady ještě budu viset? Pomoc! Slyší mě někdo? Vytáhněte mě odtud! Hned!“ volal muž uvázaný za ruce na hrubém laně, jehož konec nebyl v dohlednu.
Všude byla černočerná tma. Nevěděl tedy ani kde je.
Pod nohama necítil pevnou půdu... Jakýsi mrazivý pocit z neznáma mu přeběhl po zádech.
V odpověď na položené otázky se ozývala jen jeho vlastní ozvěna.
Všude kolem byla taková ta vlezlá zima a lano se zařezávalo stále hlouběji do kůže zápěstí, až nakonec mu po rukou začaly stékat krůpěje teplé krve.
Oči se zbytečně snažily temnotě přivyknout. Tma byla neprohlédnutelná.
„Co mám udělat, abyste mě odtud pustili? Kdo vlastně jste? Zaplatím, bude-li třeba. A klidně kolik chcete!“ volal zoufale.
Najednou se odněkud z okolí ozval hlas. Nedalo se určit, kde by se mohl nacházet jeho zdroj.
Prostor kolem vše zkresloval a míchal dohromady.
„Může ti být úplně jedno, kdo jsem. Položím ti jen jednu otázku. Ale odpovídej pravdivě!Miluješ?“
„Ano,“ řekl muž.
„Co?“ zeptal se hlas.
„Svou ženu.“
„Lžeš!“ odporoval muži onen hlas.
„Svou milenku...“
„Zase lžeš.“
Muž znervózněl. Necítil se zrovna pohodlně v této debatě a za daných okolností.
„Dobrá, nemám rád lidi. Moje láska jsou peníze. Miluju jejich vůni, jejich moc, jejich sílu.“
„Teď mluvíš pravdu,“ odsouhlasil mu to neznámý.
Muž pokračoval:
„Miluju své nové auto, miluju svou letní vilu, miluju svůj saténový župan, miluju svůj vyhřívaný bazén, perskou kočku, luxusní šperky, drahé ošacení, delikátní jídlo, svou prosklenou kancelář, peněžní šeky...“
„Dost, to mi stačí.“ řekl hlas a jakási neviditelná síla uvolnila lano a tělo muže se začalo řítit prudce dolů do nekonečna. Už mu nebylo pomoci. I kdyby ona prázdnota měla konec, dopad by nepřežil. Jeho ječící hlas pomalu zanikal, jak se ztrácel čím dál víc hlouběji.
„Nezasloužíš si žít a být milován,“ ukončil proces tajemný hlas.