Kvůli těm upřímným očím…

Anotace: Osud si řídíme sami, ale někdy ho nedokážeme ovládnout… Jak to zvládne Lea, když si ji našla minulost?

Les září temnotou a mezi stromy sem tam probleskne měsíc. Stojím opřená o kmen a dívám se nahoru, do korun stromů. Už zase.
Mám pocit, že odevšud se ozývá vrčení a občas štěkot. Dokážu rozpoznat, že volají na mě, ale proč, proč?!
„Měla jsi se vrátit!“
„Teď už je pozdě…“
„Byla to chyba!“
Blázním z těch hlasů, musím si zacpávat uši a hroutím se na zem. Najednou vím, že to byl špatný krok. Kolem mě se shromažďují psi všech plemen. Cítím, jak mi tečou slzy. Vím, že tohle znamená konec. Největší pes se na mě vrhne a stiskne mi krk…

„Neeeeeeeeeeeeeeee!“
Zpocená jako myš se rychle posadím na posteli, na tváři stále cítím mokro a ruce se mi klepou, když si sahám na hrdlo.
Svými rychlými pohyby probudím svého přítele, rožne světlo a je mu okamžitě všechno jasné.
„Zase jsi měla ten hnusný sen?“ Ptá se a utírá mi při tom slzy.
„Jo…“ Zašeptám a přitulím se k němu. Vím, že dnes už mám pokoj. Tento sen se mi zdává poslední dobou čím dál častěji.
Dan si myslí, že jsem přepracovaná, ale já vím, že tohle něco znamená. Někdo mi chce připomenout minulost. Psi.

Ráno se probudím rozlámaná. Ty noční můry mě ničí. Danovi stačí jediný pohled na mě a je mu jasné, že takhle do práce jít nemůžu. A protože pracujeme oba v jedné firmě, navrhne, že mě omluví. Souhlasím a zase se zachumlám do deky.

Velký pes mi svírá hrdlo, ale neprokousne. Strach mě opouští.
„Poslouchej, dnes musíš přijít na naše místo, jasné?“
Nevím, kdo mi to říká, ale cítím, že nevhodnou odpovědí bych si uškodila.
„Přijdu!“

Ale tentokrát se neprobudím, spím dlouho dál a jsem klidná, jako už dlouho ne.
Vzbudí mě až bouchnutí dveří, když přijde domů Dan.
„Tak jak ti je?“
„Už mnohem lépe, vlastně skvěle.“
Usměje se na mě. „To je moc dobře.“
„Jak bylo v práci?“
„Ále, zákazník má furt nějaký kydy, však víš.“
„No jo…“

„Dnes v noci!“ Ozve se mi v hlavě hlas.

„Dane, na dnešní večer jsem domluvená s kamarádkou, slaví narozeniny.“ Uchýlím se ke lži.
Udiveně se na mě podívá. „Vždyť si mi nic neříkala...“
„Já vím, dozvěděla jsem se to až dnes. Možná se to protáhne dlouho do noci. To víš, dámská jízda.“
Vypadá jako přešlý mrazem. Ani se mu nedivím. Takže před jeho zkoumavým pohledem radši uteču do koupelny.
V zrcadle si v očích najdu to, co už jsem dlouho neviděla. Odhodlání.
Dnes se znovu shledáme.

Navečer už po bytě lítám jako uragán. Dan mě ani nestíhá sledovat.
„Co blbneš, běháš tady jak pes pro kost…“
V očích se mi blýskne. „Vážně?“
Přijde ke mně a obejme mě. „Co se s tebou poslední dobou děje? Jsi jako vyměněná. A ty sny k tomu…“
Lípnu ho na nos. „Neboj… Už musím. Tak ahoj.“
A naposledy se na něj podívám.
Naposledy…

Prodírám se houštinami, větvičky mě šlehají do kůže a musím si chránit oči, jinak bych o ně mohla přijít. Každou chvíli zastavím a poslouchám zvuky. Tak dlouho jsem to už nedělala. Mám z toho šílenou radost. Vrací se mi snad s tímhle místem i povaha?
Dojdu doprostřed lesa a jako ve snu se opřu o kmen a zadívám se na měsíc, který se občas prodere korunami stromů.

Ze stran se ozývá štěkání a vrčení. Pociťuju obavy. Já už sem přece nepatřím.
Klekám si na zem, ruce na uších a oči zavřené.
Nepatřím sem! Už ne!
Najednou na tváři ucítím teplý dech, rychle se podívám.
Koukám přímo do hnědých očí psa loveckého plemene.
„Vítej.“ Blafne na mě a ostatní psi se přidají. Jsou tu snad zástupci všech velikostí a druhů. Opět pocítím štěstí.

„Cite!“ Vrhnu se na něj a chvíli si hrajeme jako štěňata.
„Tichooooo!“ Zakřičí nějaká fena a já ten hlas poznám. Ajla. Má někdejší přítelkyně.
Přiblížím se k ní a kleknu. Jenže ona si mé gesto vyloží špatně.
„Za našich časů se lehalo na znak, to už si zapomněla, Lolo?“ Prskne na mě.
„Nezapomněla, ale u lidí se to nedělá a jsem Lea…“ Odpovím ledově.
„Tvoje psí jméno už ti není dost dobré?“
„Spíš je mi na nic.“ Odvětím trochu drze. Že to nebyl dobrý krok, pochopím vzápětí. Ajla se mi vrhne po krku. Tak tak uhnu.
„Nech toho!“ Zakřičím na ni, protože se mi to ani trochu nelíbí.
„Ty jsi mi pořád neodpustila, že jsem se tenkrát změnila kvůli člověku!!!“
„Byla jsi blázen!“
„Jen jsem chtěla být s ním!“
„Jen proto, že tě krmil přes plot, jak romantické!“ Sklopí uši a vycení zuby.
Chtěla bych udělat to samé, ale uvědomím si, že to nejde. Už nejsem ovčák.
„Přestaň Ajlo!“
„Byla jsi tak krásná jako pes…“
„Přestaň!“
„Málem dokonalá…“ Pokračuje ironicky.
„Ajlo…“ Namítnu už mnohem tišeji.
Zdá se, že ji to trošku uklidní. „Nikdy mi nebylo jasné, proč si to vlastně udělala…“
Podívám se jí do očí. Ovčáci jsou tak krásní psi.
„Chodil za mnou a povídal mi přes plot, jeho oči byly čisté a upřímné. Měla jsem ho šíleně ráda, proto jsem se proměnila napořád…“ Hlesnu.
„Obětovala jsi spokojený psí život za ulici kvůli očím, než si tě všiml jako člověka a ujmul se tě, co z toho máš?“
„Spokojený lidský život…“ Řeknu hrdě.

Zamrkám, mezi víčky mi probleskne Ajla jako pes a jako člověk. Hrávaly jsme si tak. Bylo mi jasné, že jednou nebudu chtít být jen pes. Musela jsem to udělat.

„Proč jste mě vlastně zavolali?! Moc dobře si pamatuju, že jsem byla zatracena a nikdy už jsem se nemohla vrátit!“
Ajla se na mě smutně zadívala. „Kolik je to dnes let, co jsi se proměnila z ovčáka na člověka?“
„Deset…“
„Kolik ti je let?“
Podívám se jí do očí. „Třicet jedna roků.“
„Psích!“
„Třináct…“ Hlesnu.
„Vidíš, mně je stejně a tuším, že už tu dlouho nebudu.“
„Ale já jsem přece člověk…!“
„Vypadáš sice jako lidský potomek, ale stárneš jako pes, i když to není vidět…“
Řekne mi nějaký ratlík a já jen odfrknu.
„Z tohohle lesa už nesmíš odejít! Za chvíli přijde tvůj čas, stejně jako můj!“
„Ne, to přece nemůže být pravda…“ Polknu.
Ajla se na mě podívá. Šíleně smutně, tak, jak to umí jen pes.
„Neeeeeeeeee!“

Lesem se ozývaly kroky. Mladý muž kolem třiceti let si vyšel na procházku. Musel nějak zahnat smutek. Utekla mu bez vysvětlení přítelkyně. Po sedmi letech.
V zamyšlení došel až na jakýsi palouček, na který svítilo slunce.
Najednou zaregistroval něco, co tam nepatřilo.
Přiblížil se k tomu a uviděl dva psy, jak leží vedle sebe.
Pomalu k nim přišel, žádný pohyb. Vůbec žádný. Vytáhl mobil…

„Ahoj Luďku, jo, to jsem já. Poslyš, došel jsem na jakousi mýtinu v lese a leží tady u sebe nějací dva mrtví psi, němečtí ovčáci. Dej to vědět tomu svýmu známýmu myslivci a vyřiď, že volal Dan…
On už bude vědět…“